Máš-li v paži román, můžeš pomýšlet na povídku. Nebo je to obráceně? Výrok amerického spisovatele Williama Faulknera o hierarchii žánrů původně až takovým bonmotem nebyl, ale v případě kanadské spisovatelky Alice Munroové a její právě vydané sbírky Veřejná tajemství se může připomínat mezi prvními. A v závěsu za ním i jízlivé "kdo neumí, píše knihy, kdo umí, píše příběhy".

Nobelistka Munroová je královnou příběhů. Společně s krajankou a vrstevnicí Margaret Atwoodovou povyšují Kanadu na povídkovou velmoc. Atwoodové by přitom nejvyšší světové literární ocenění také slušelo, a nejen za romány − některé její kratší prózy, zejména ty, v nichž dává prostor svému poťouchlému smyslu pro humor, hraničí s genialitou.

Na povídkovém žánru prokazuje své kvality mnoho vynikajících autorů soudobé anglosaské literatury. Omezený prostor je pro ně příležitostí vybrat z námětu to nejpodstatnější a přijít s precizním kompozičním i stylovým řešením.

V tuzemsku však "povídka neprodává" ani knihy zahraničních literárních hvězd, a občas se dokonce hodí jako zástěrka k tomu, jak lze autorovu neschopnost dopracovat pointu přestrojit za umělecký záměr. Ale ani v české literatuře není jen smutno: například Emil Hakl je excelentním vypravěčem.

V kompozici − tedy stavbě malých povídkových "chrámů", jaké unesou líčení osobního detailu i života jedné generace − je však Alice Munroová nedostižná, stejně jako v úspornosti výrazu. Jaké nejmenší množství slov je potřeba, aby se do sebe dvě postavy uvěřitelně zamilovaly? Autorka Veřejných tajemství si místy vystačí s dialogem o šesti holých větách.

Mistrovství Alice Munroové je však patrné ještě na něčem jiném. Tím je autorčina schopnost čtenáře vést a spolehnout se na něj. Munroová věří, že čtenář se obejde bez doslovnosti a přitom pochopí, oč v povídce jde.

Příběhy "běžných lidí" z malých kanadských měst, které se odehrávají od počátku první světové války až po 70. léta 20. století, nevyžadují pitvavé, akademické čtení. Spíš předpokládají, že si nad nimi budeme klást jednoduchou otázku: Co bychom v takové situaci dělali my?

Bez podobných úvah by se nedopovězeným mohl stát i titulní příběh knihy, jež je kouzelnou hrou s detektivním žánrem. Munroová v něm představí pravděpodobnou oběť, ale neprozradí, zda obětí skutečně je. Přivede na scénu několik postav, poodhalí jejich veřejná i nevyřčená tajemství. Nakonec nechá čtenáře, aby z pečlivě roztroušených náznaků dovodil, co se stalo. Případně nestalo − i kdyby se nechal zmást nebo si něčeho podstatného nevšiml, o poezii textu se nepřipraví.

Kniha

Alice Munroová
Veřejná tajemství
2017, Nakladatelství Paseka, přeložila Zuzana Mayerová, 280 stran, 329 korun

Munroová je natolik suverénní autorkou, že čtenáře nenutí, aby měřili své síly s hrstkou literárních fajnšmekrů. Naopak: čtenář si na jejím psaní může pěstovat sebevědomí. Má možnost zaměřit se na libovolný detail textu a přemýšlet, co všechno by mohl znamenat.

I když svou představivost pustí daleko od břehu, ničemu to nevadí − příběh "ve čtenářově podání" pak bude skutečně jedinečný.

Bezprostředním dojmem z knihy Veřejná tajemství je však potěšení nad její střídmostí. Lehkostí. Ačkoliv v povídkách promenují sociálně citliví továrníci, zdeptané mladé matky, vrtošiví právníci i okouzlující staré panny − na ty má Munroová jako autorka téměř patent − a jejich životy poznamenávají cynické zvraty, vyprávění nenese tíživé emoce. Dojem, jako by člověku před očima ožívala stará vzpomínka na silný zážitek: Co se to tehdy stalo?

Z paměti se nejdřív vynoří detail, možná útržek výpovědi, a teprve pak všechno ostatní. Nové prožitky jsou sice jen ozvěnou těch původních, ale stále je v nich cosi živého.

Související