Karel Kryl kdysi přirovnal psaní poezie k sochařině v kameni a psaní prózy k sochařské práci s hlínou. V prvním případě se materiál ubírá, až vznikne čirý, stručný tvar, vysvětloval. Zatímco hlína se přidává, dokud dílo není dokončeno. Proto je prý tak málo dobrých prozaiků, kteří jsou zároveň dobrými básníky, a naopak.

Publikum zná především Krylovu práci "v kameni": v otesávání písňových textů a veršů patřil k nejzručnějším českým autorům. Ale na zjištění, jak vystudovaný keramik pracoval s "prozaickou hlínou", si čtenáři museli počkat.

Teprve nyní − třiadvacet let po Krylově smrti − vyšly v jednom svazku jeho prózy. Převážně kratší texty z konce 60. a počátku 70. let: povídky, pohádky, bajky či fejetony často psané pro vysílání Rádia Svobodná Evropa, kde po emigraci do Německa působil. Ale především je zde otištěn rozpracovaný román Člověk.

Prózy a přesné glosy

◼ Karel Kryl nebyl jen výjimečným písničkářem, psal také rýmované komentáře či publicistické texty. Publicistiky se dotýkají i některé z jeho kratších próz, které zahrnuje nová kniha. Na rozdíl od autorovy polistopadové adresné žurnalistiky přinášejí nyní vydané texty z počátku 70. let spíš zobecňující úvahy.

◼ V prózách Karla Kryla se často odráží odpor k totalitnímu režimu a komunistům, kteří po únoru 1948 rozmlátili stroje v tiskárně Krylova otce a před nimiž písničkář v roce 1969 uprchl do exilu. Nedlouho poté uvažoval například v jednom z fejetonů o své odcizené zemi: "Jakápak vlast, musíme-li se denně ptát písní nejsvětější Kde domov můj?" A jinde se vysmíval socialistické demokracii: rozdíl mezi demokracií a socialistickou demokracií je jako "mezi kazajkou a svěrací kazajkou".

Ten naznačuje, že Kryl se mohl stát stejně výrazným prozaikem, jako byl básníkem. Ovšem koncept románu dal k posouzení přátelům a ti ho odmítli, upozorňuje editor svazku Jan Šulc. Kryl od dalšího psaní upustil, z románu zůstalo torzo. Není však malé − v knize nazvané Prózy zabírá dvě stovky stran.

Nedokončený tvar logicky postrádá provázanou konstrukci. Z textu Člověka vystupuje spíš řada jednotlivých epizod. Mezi nimi vyniká třeba moment, kdy románový hrdina Vláďa recituje v literárním představení Villona a jako by si prostřednictvím veršů vyřizoval účty se svou bývalou dívkou. Ta Vláďu opustila kvůli jinému muži, s nímž teď sedí v publiku.

Uhrančivá je ale především epizoda Margareta vyprávějící o umělci, který namaloval nahé děvče, jež potom vyrostlo a malíře vyhledalo. Pasáží o Margaretě Kryl na pouhých několika desítkách stran dosáhl literární věčnosti. A není podstatné, že vyčleňující se "lolitovský" příběh jako kdyby do Člověka spadl z jiného vesmíru. V knize Prózy jsme přece jen na poli literární archeologie, odkrývání pozůstatků autora, který vstoupil do legend. A v archeologii má torzo hodnotu celku.

Je tedy přirozené, že se čtenář v Krylově nedokončeném románu někdy ztrácí. Některé souvislosti vytuší, až když si je spáruje s autorovým životem, protože je to próza víceméně autobiografická.

Městem na severu, kde se Člověk převážně odehrává, jsou Teplice. Románová fabrika, v níž devatenáctiletý hrdina Vláďa pracuje, byly tamní Spojené keramické závody, kam Kryl přišel po maturitě do svého prvního zaměstnání.

V textu se mihne třeba jednoruký palič od keramické pece, s nímž Kryl pracoval. A frekventovaná je naopak postava bohémského sochaře Příhody, který má zřejmě předobraz v sochaři Milanu Lahodovi, který do Teplic přišel z Prahy − stejně jako románový umělec. Příhoda v Praze vytvořil pomník Státníka, který následně vyšel z módy a sochař s ním. Teď Příhoda sedí v publiku na představení Villonových sonetů vedle Janinky, kterou Vláďovi přebral. Také Krylova písničkářská kariéra má počátky v malém teplickém divadle, kde recitoval poezii a měl tu i svůj první koncert.

Kniha

Karel Kryl
Prózy
2017, Nakladatelství Torst, 480 stran, 399 korun.

Pomineme-li archaické "jest" a podobně letité tvary jiných sloves, ve kterých si Kryl manýristicky liboval, musíme k autorově slovníku a stylistice mít respekt. Právě kvůli jazyku je potěšení Kryla číst, i když mezi jeho kratšími prozaickými texty se střídají dobré s průměrnými, některé jsou však vynikající. Sám autor si byl vědom, že především v práci pro rozhlas za ním zůstalo hodně vaty.

Jako písničkář uměl pracovat se zkratkou a sloganem. Snad proto i prózám vtisknul drobné prvky, které se jako "hesla" zaryjí do paměti. Některé melodií slov, jiné úsečnou přesností.

"Venku sněžilo nad monstrancemi barů, vzduch byl vlhký, neboť chýlilo se k jaru," začne Kryl nezvalovsky "zpívat" třeba jeden z fejetonů. A jinde vystihne rozmělněný svět, v němž není zapotřebí ničeho než trčení televizních antén, sloganem "seriál za průseriálem" − jako kdyby těmi slovy strefil dnešek, kdy je éter přeplněn seriály víc než kdy dřív.

Nikoliv tedy do hlíny, to do kamene by se některá Krylova "prozaická" slova dala tesat.

Související