Malý národ potřebuje velké legendy. Písničkář Vladimír Merta tím myslí Čechy a Karla Kryla. V novém dokumentárním filmu polské režisérky Krystyny Krauze vyslovuje Merta na konto proslulého zpěváka a básníka jeden paradox: Krylova největší síla, která legendu zrodila, spočívala v jeho mlčení, když byl za komunistické normalizace v Československu zakázán a nucen žít v německém exilu.

Je proto příznačné, že dokument nazvaný Bratříček Karel přichází do kin ve čtvrtek, v den výročí revoluce ze 17. listopadu 1989, počátku nových politických poměrů, které Krylovi umožnily opět zpívat doma. Ale také ho během několika let přivedly do hrobu. "Myslím, že se uvztekal," konstatuje ve filmu před branou mnichovské nemocnice, kde v roce 1994 sotva padesátiletý Kryl zemřel na infarkt, jeho dávný přítel Friedrich Taussig.

Karel Kryl se nesmířil s tím, že nové ekonomické elity počátkem kuponových devadesátých let kradly ve velkém a Klaus s Mečiarem mu rozdělili rodné Československo na dva samostatné státy. Stal se cizincem ve vlastní zemi.

Přitom během dvaceti let v německém exilu nepožádal o tamní občanství, protože se nadále cítil být Čechoslovákem. Vrátil se domů poprvé v roce 1989 jako umlčený hrdina, ale čím víc promlouval a kritizoval následný společenský vývoj, tím víc ztrácel publikum i příznivce − také proto, že mnohé z jeho nových písní propadly sítem někdejších geniálních "Bratříčků" a "Andělů" z konce šedesátých let.

Film režisérky Krauze rekapituluje Krylův život od narození po smrt. S patnácti zpovídanými osobami z Česka i Polska, které byly Krylovi různými způsoby blízké, vytváří jakousi "rozmluvenou Wikipedii" − chronologicky uspořádané slovníkové heslo.

Krylův filmový životopis ale souvisí s malým českým národem pouze z poloviny. Kryla přijal za svého barda také velký národ polský. A právě v polských souvislostech je film Bratříček Karel pro české publikum nejpřínosnější. Poláci sice Kryla za komunismu nikdy neviděli, ale nejen díky rozhlasové stanici Svobodná Evropa, kde působil, jeho písně znali. A v době polských vzpour proti komunistickému režimu sehrály podobně povznášející roli jako v Československu po příjezdu ruských tanků v roce 1968.

Film líčí, že nejprve to bylo právě po sovětské okupaci Československa, kdy nahrávku Krylova vystoupení na stávkující FAMU vyvezla do Polska tehdejší studentka pražské filmové školy a později slavná režisérka Agnieszka Hollandová. A v její zemi se Krylovy písně staly populárními. Když v roce 1970 v Polsku vypukly nepokoje kvůli zdražení potravin, věnoval Kryl Polákům píseň Ve jménu humanity.

Podruhé jeho písně oslovily Poláky o deset let později, kdy propukly stávky v Gdaňsku, městě odborového hnutí Solidarita. Tehdy je v polštině nahrála pro samizdatové vydání písničkářka Antonina Krzysztońová.

Potřetí to bylo v roce 1988 za stávek v Gdaňsku, kde si polští studenti zpívali Kryla.

Úloha Karla Kryla v novodobé polské historii zprostředkovaná snímkem Bratříček Karel může Čechům zvednout sebevědomí. Ale to jen do chvíle, než si uvědomí, co jiného film odhaluje. Krylovi, který hovořil velmi dobře polsky, sousední národ tak imponoval proto, že Poláci se vždy snažili bojovat za svou svobodu, kdežto Češi chtěli jen přežít. Tak to ve filmu připomíná Krylův polský kolega z redakce Svobodné Evropy Alfred Znamierowski.

Karel Kryl tedy byl možná spíš "bratříčkem" Poláků než Čechů. V mnichovské centrále Svobodné Evropy si podle Znamierowského rozuměl víc s polskou sekcí, s českou už méně.

A tak se až symbolicky jeví fakt, že první, později zřejmě komunisty zničený film o Karlu Krylovi natočil roku 1968 polský dokumentarista a tehdejší student FAMU Andrzej Zajaczkowski a zatím poslední snímek Zajaczkowského kolegyně Krystyna Krauze, která stejnou školu studovala o dvě desetiletí později.

Film

Bratříček Karel
Režie: Krystyna Krauze
Artcam, distribuční premiéra 17. listopadu

Režisérka Krauze poznala Kryla krátce před listopadovou revolucí na velkém koncertu českých písničkářů ve Wroclawi. Poláci, kteří už měli za sebou první "polosvobodné" volby, ho uspořádali ze solidarity s Čechoslováky, stále ještě ovládanými komunistickými normalizátory.

Krauze, která se s Krylem spřátelila, svůj film interpretuje jako opožděnou splátku dluhu − v přeneseném i doslovném smyslu. Písničkář jí kdysi půjčil peníze, aby mohla dokončit semestr na FAMU, ale než mu je stačila vrátit, zemřel.

O generaci mladší režisérka neprojektovala do filmu jen tuto soukromou věc. Stala se vypravěčkou, objevuje se před kamerou a zkušenost vlastního života v komunistickém Polsku "spárovala" s Krylovým životopisem. Pro samo dokumentární vyprávění o Karlu Krylovi je ten režisérčin osobní moment vedlejší, možná přebytečný. Dluhy by se měly vyrovnávat spíš v tichosti.

Související