Pohádka o tom, jak nadnárodní společnosti taky platily daně

Nadnárodní společnosti v řadě zemí světa platí nižší daně než ostatní firmy a toto vyhýbání se placení daní je jednou ze zásadních motivací, která přivedla k jednacímu stolu o globální reformě zdanění různorodé země. V minulém měsíci zveřejněném výzkumu pod hlavičkou International Centre for Tax and Development s kolegou Javierem Garcia-Bernardem odhadujeme, že nadnárodní společnosti převádí každý rok jeden trilion amerických dolarů, a tedy téměř polovinu svých zisků, do daňových rájů. Největším daňovým rájem jsou Kajmanské ostrovy. Státy po celém světě tratí na svých daňových příjmech každý rok zhruba 200 až 300 miliard dolarů a, proporčně k celkovým daňovým příjmům, jsou chudší země těmito daňovými úniky zasaženy více. Na daních tratí také, samozřejmě, Česká republika, a to v řádu miliard až desítek miliard ročně (v posledních letech býval celkový výběr daně z příjmů právnických osob 150 až 190 miliard Kč).

Kdo profituje

Ve výzkumném článku v rámci projektu CORPTAX na Univerzitě Karlově poodhalujeme, proč je domluva na jakékoliv globální nebo i jen evropské reformě náročná: mezi hlavními politickými a ekonomickými hráči jsou často země, které ze současného stavu a velkých daňových úniků přímo či nepřímo profitují. Odhadujeme například, že americké firmy patří k těm nejagresivnějším v přesunu svých zisků do daňových rájů a mezi největšími daňovými ráji je kromě se Spojeným královstvím propojených Kajmanských ostrovů také Nizozemsko, jeden ze středně velkých členů Evropské unie. Navzdory těmto překážkám se koordinovaná domluva na reformě mezi co největším množstvím zemí jeví – především z pohledu středně velkých zemí, jako je Česká republika – slibněji než jednostranné kroky.

Česká vláda v návaznosti na jiné evropské (Francie) i ostatní (Indie) státy zvažuje zavedení tzv. digitální daně, ale nejspíše ji v tom brzdí i, podle všeho vážně míněná, hrozba odvetných opatření od země, ve které sídlí většina společností (včetně Facebooku), na niž by tato daň nejspíše dopadla: Spojené státy americké. Na druhou stranu pravděpodobně ani tyto digitální daně či jen hrozba jejich zavedení nebyly bez důsledku a přispěly k ráznému zapojení nové americké vlády do vyjednávání o systematické reformě. I díky podpoře americké vlády se minimální zdanění zdá jako pravděpodobný výsledek mezinárodních vyjednávání, která by měla vyvrcholit letos v létě.

Zavedení globální minimální sazby by zvýšilo daňové příjmy naprosté většiny zemí na světě. Samozřejmě s výjimkou daňových rájů. Podle odhadů pro více než 130 jednotlivých zemí (které jsme spolu s pěti zahraničními kolegy před pár dny zveřejnili ve výzkumném článku na webu Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy) jsou daňové příjmy tím vyšší, čím vyšší je globální minimální daňová sazba. Například pro Českou republiku odhadujeme, že by se příjmy z daně z příjmů právnických osob zvýšily zhruba o 10 procent při zavedení globální minimální sazby 25 procent. Navzdory těmto odhadům pozitivních daňových příjmů není první reakce českého ministerstva financí dle HN na tento tzv. druhý pilíř pozitivní (na rozdíl od prvního pilíře, který se globálním minimálním zdaněním nezabývá).

Každopádně je příznivé, že Česká republika se těchto vyjednávání účastní, a čím konstruktivněji k nim přispěje, tím lépe pro ni i ostatní státy, které chtějí omezit parazitické chování daňových rájů a nerovnosti ve zdanění nadnárodních společností a ostatních firem. Pro podobné státy platí, že čím vyšší by byla domluvená globální minimální sazba, tím lépe.

Komu vlastně platit?

Podobná reforma by výrazně omezila dnes téměř bezbřehou daňovou konkurenci, a Česká republika by si tak bez tlaku této konkurence mohla určit, jak moc chce opravdu danit firmy, včetně těch nadnárodních. Pro Českou republiku bude také důležitá odpověď na otázku zmíněnou v úvodu: komu a jakým způsobem by nadnárodní společnosti vyplácely rozdíl mezi skutečnou a minimální sazbou. Většina existujících návrhů ve vyplácení rozdílu prioritizuje státy, ve kterých společnosti sídlí, což ale poškozuje Českou republiku a většinu ostatních zemí na světě, kde také příliš mnoho nadnárodních společností nesídlí.

Naopak návrh na tzv. METR (minimum effective tax rate, který představujeme ve výše zmíněném článku jako alternativu k druhému pilíři) stát sídla firmy nijak nezvýhodňuje a rozděluje rozdíl mezi skutečnou a minimální sazbou mezi země podle toho, kde mají své reálné ekonomické aktivity, jako například zaměstnance nebo zákazníky. Tento způsob je smysluplnější a má i pozitivní dopady na daňové příjmy většiny států světa.

Ať budou konkrétní parametry reformy jakékoliv, případná shoda na ní by byla z historického pohledu jedinečná. Globální efektivní daňová sazba by znamenala největší změnu v systému zdanění nadnárodních společností za několik posledních desítek let. Americké vládě by měla pomoci zaplatit infrastrukturální výdaje a česká vláda i ostatní by přivítaly, nejen v návaznosti na covid a změnu klimatu, vyšší daňové příjmy. Odůvodněný pocit, že nejen my jako fyzické osoby a malé firmy, ale i velké nadnárodní společnosti přispíváme svými daněmi, by mohl být ještě důležitější pozitivní skutečností. Možná již v létě uvidíme, zda bude mít tato pohádka o tom, jak nadnárodní společnosti také platily daně, dobrý konec.

Exkluzivně

Biden v Praze naráží. Americký prezident chce skoncovat s daňovými ráji, Česko se ale obává o svou suverenitu

14. 4. 2021 ▪ 5 min. čtení