Konečně je to venku," vydechla úlevou po včerejším vyhlášení letošních finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého Kateřina Olivová, jedna z vybraných umělkyň. Čas, ve kterém o své radosti věděla, ale do zveřejnění nikomu nesměla nic říct, byl pro ni trýznivý.

Spolu s Olivovou se o cenu ve 29. ročníku nejvýznamnější české soutěže pro mladé umělce ucházejí Alžběta Bačíková, Lukáš Hofmann, Tomáš Kajánek a Adéla Součková. Vybráni byli z osmdesáti uchazečů. Který z nich cenu získá, se ukáže v listopadu.

Jména finalistů jsou nová a čerstvá − nejmladšímu bude letos pětadvacet let. Jako by tím nově obměněná mezinárodní porota dávala najevo, že začíná s čistým stolem. Dosud bývalo zvykem, že se alespoň jeden z nominovaných opakoval, někteří se ve finále objevili třikrát i čtyřikrát. Věkovou hranicí soutěže je pětatřicátý rok života.

Od nynějška se účastníci připravují na finálovou výstavu, která by měla rozhodnout o vítězi a již bude na podzim hostit Národní galerie v pražském Veletržním paláci.

Lze předpokládat, že půjde o velmi neortodoxní přehlídku. Pouze Adéla Součková, která se včerejšího vyhlášení nemohla zúčastnit, protože je na stipendijním pobytu v Indonésii, se vyjadřuje jako klasická výtvarnice − malbou či kresbou, někdy také performancí či videem. Tematicky čerpá z napětí mezi přírodou a kulturou, ze starých mytologií, ale také z aktuálních diskusí na téma ekologie či feminismus.

Ženská témata, přesněji mateřství a "zázraky" s ním spojené, zajímají i Kateřinu Olivovou. Tato performerka na včerejší oznámení finalistů přišla ve třpytivém tričku a duhovém účesu s umělými květinami a jelínkovými oušky na čelence.

"Je to můj běžný oděv, tak se cítím normálně. Přijde mi škoda, že se děti nerodí s barevnými vlasy," směje se umělkyně, která studovala na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně v Ateliéru tělového designu vedeném Lenkou Klodovou. Ta je mimochodem členkou nové poroty Chalupeckého ceny.

"Vždy jsem se zajímala o umění a biologii. Tělový design spojuje obojí," říká Olivová. V jejím pojetí to jsou performance balancující na hranici kýče a záměrné trapnosti, jež mají otevírat společenská tabu. "Svou uměleckou tvorbu neodlišuje od běžného života, takže někdy není zcela možné rozeznat, co je ještě akt namířený směrem k divákovi a co už její životní styl," konstatují pořadatelé soutěže.

Kromě vlastní tvorby působí Olivová také jako kurátorka galerie Umakart v Brně a je zakladatelkou skupiny Mothers Artlovers podporující matky umělkyně.

Výstřední oblečení je přirozené i studentovi pražské Akademie výtvarných umění Lukáši Hofmannovi, jehož uměleckým projevem jsou rovněž performance. Na rozdíl od Olivové však zapojuje skupinu až patnácti lidí. Před diváky vytvářejí situace, jež zosobňují civilizační pocity − otupělost, zklamání i naději.

"Vyjadřujeme také pocity ztracené intimity, ukazujeme, že není nic špatného na tom držet si odstup," říká čtyřiadvacetiletý umělec v dlouhé sukni a košili s živůtkem prošitým červenou nití. "To je relikt z performance, kterou jsem dělal v Aténách. Nechal jsem při ní lidi navzájem si vyšívat věci, co měli na sobě," líčí Hofmann.

Jeho vystoupení měli diváci dosud možnost spatřit například v Národní galerii v Dánsku, v Schinkelově pavilonu v Berlíně nebo v Muzeu moderního umění ve Stockholmu.

Hofmann je manažerem, režisérem, choreografem, stylistou i hercem svých performancí. "Divák tu ale není nezúčastněný, nejde o divadlo, spíš happening, diváci se mají cítit obsažení," líčí Lukáš Hofmann, který též vystupuje pod přezdívkou Saliva.

Další nominovaná, Alžběta Bačíková, propojuje uměleckou tvorbu s teoretickým výzkumem. Zajímá se o dokumentární tendence v současném umění. "Baví mě zkoumat pohyblivý obraz," říká umělkyně, která se záměrně vyhýbá označení film či video. "Film vychází ze spolupráce mnoha lidí, ve výtvarném umění je autor sám za sebe. Mě zajímá křížit tyto dvě polohy a zamýšlet se nad tím, jak rozvrstvit spolupráci při tvorbě mého pohyblivého obrazu," poznamenává Bačíková.

Absolventka malířského ateliéru na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně se v posledních dvou letech zabývala především dokumentárním portrétem a také nestandardními filmovými postupy. Jedním z výsledků byl fiktivní portrét umělkyně, která nikdy nežila. "Všechny reálie jsem musela vymyslet a zrekonstruovat," dodává Bačíková.

Posledním z finalistů letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého je Tomáš Kajánek, který do portfolia jako referenci ke svému vzdělání uvedl, že studuje Ateliér bez vedoucího. "Je to český samoorganizovaný kolektiv, který řeší alternativní vzdělávání a pohybuje se převážně v Praze," vysvětluje umělec, jenž se vyjadřuje nejčastěji fotografií, videem či performancí.

Po chvíli ale uzná, že i jeho zamlčené studium na Akademii výtvarných umění je důležitým bodem umělecké průpravy.

Inspiraci k tvorbě často nachází na internetu, například na YouTube. "Lidé tam o sobě dokážou říct více než naživo," míní Kajánek, který prý na síti nachází příznaky společenské patologie.

Jeho poslední práce ukazovala vztah člověka ke zbrani. "Narazil jsem na sérii videí, kde lidé střílejí do vody a tím vyvolávají duhu. Světelné paprsky procházejí výstřikem vody a tím se duha objeví. Zaujala mě ta paradoxní situace − zbraň, která je určena k agresi, vyvolala symbol míru," dodává umělec, který kromě pražské Národní galerie vystavoval také ve Vídni či v belgickém Gentu.

Podzimní přehlídku děl pětice finalistů ve Veletržním paláci doplní vystoupení mezinárodního hosta. Bude jím rumunská performerka Alexandra Pirici, která se představila například v londýnské Tate Modern.

Související