Někomu to může znít jako experimentální poezie. Ve skutečnosti takto hovoří odborný jazyk. Když ho vytrhneme z kontextu, setkáváme se v něm se svůdnou krásou novořeči: s "imanentně kritickým feministickým čtením textilu", s "aktuálním příkladem nostalgické hry s povrchovou verzí evokace výtvarných kvalit klasické avantgardy" či s "dematerializací uchovávající výhrůžné stopy tělesné reality".

Na české výtvarné publikum se minulý týden opět vysypala kupa vypilovaných slovních spojení. Porota Ceny Jindřicha Chalupeckého jimi ve svém "statementu" vyzdvihla kvality pěti mladých umělců, které vybrala do finále prestižního ocenění, založeného před sedmadvaceti lety umělci Václavem Havlem, Theodorem Pištěkem a Jiřím Kolářem a pojmenovaného po proslulém teoretikovi výtvarného umění, jenž zesnul v roce 1990.

Před veřejností, která se zajímá o výtvarnou scénu, ale vyhraněné formulace dělají vycházejícím hvězdám českého umění spíš medvědí službu. Utvrzují v dojmu, že současné umění je nesrozumitelné.

Třeba dlouholetý šéfredaktor časopisu Revue Art Radan Wagner nad formulacemi poroty podotýká, že text hodnotitelů přitáhne větší pozornost sám na sebe než na umělce. "Převažuje exhibice toho, kdo to napsal," konstatuje Wagner, který říká, že je odchovaný Chalupeckým, jehož texty bylo a stále je potěšením číst.

Pořadatelé soutěže se pokusili "medvědí stopy" statementu trochu zahladit, a k tiskové zprávě, rozesílané spolu s vyjádřením poroty, připojili výrazně srozumitelnější portréty finalistů. "Porota má být co nejvíc nezávislá," obhajuje formu jejího verdiktu ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová. Hned však dodává, že by si slovní formulace poroty přála mnohem přístupnější.

Umění se diváku nedá zadarmo

Snaha o srozumitelnější pohled na vizuální umění je tématem nejen v "Chalupeckého" kanceláři. Obecně jakékoliv doprovodné texty mohou výstavy vylepšit − nebo pokazit.

"Častou chybou bývá, že kurátoři nejsou schopni vyhodnotit, k jakému publiku se obracejí," říká o textech, které provázejí výstavy současného umění, kurátor Marcel Fišer, šéf Galerie výtvarného umění v Chebu. "V některých případech ten kunsthistorický žargon jen zakrývá nedostatek obsahu," míní.

Také ředitel Národní galerie Jiří Fajt se často setkává "s nabubřelými texty, jejichž sdělení, pokud tam tedy vůbec nějaké je, se ukrývá za hradbou cizích slov naroubovaných do složitých a nepřehledných souvětí". Předpoklad pro dobrý výstavní nebo katalogový text vidí nejen v erudici autora, ale rovněž v jeho praxi.

Opačný problém než složitá souvětí zdůrazňuje umělec a kurátor iniciativy Tranzit.cz Zbyněk Baladrán. Různá galerijní PR oddělení podle něj píší o výstavách tak zjednodušujícím způsobem, jako by oslovovala děti. Což prý člověka odradí od návštěvy.

Podobně to vidí výtvarný kritik Tomáš Pospiszyl: "Jako příklad textu, jenž zkomplikoval vztah mezi dílem a divákem, bych uvedl kurátorské vybavení Zvěrokruhu Aj Wej-weje loni před pražským Veletržním palácem," říká. "Publikum se z jeho popisu poněkud nadbytečně dozvědělo, která socha představuje krysu či králíka. Ti, kdo chtěli pátrat po důvodech, které umělce k vytvoření díla vedly, pak museli vyvinout poměrně velké úsilí − aby se od Národní galerie dozvěděli, že jde o 'připomínku spletitého vztahu umění, historie a politiky'. Aniž bych toto konkrétní dílo chtěl jakkoliv hodnotit, podobné sdělení je pro mě příliš zjednodušující."

Poněkud překvapivě se k výstavním textům staví konceptuální umělec Jiří Kovanda, jehož performance často získávají druhý galerijní život teprve svým záznamem, často fotografií a psaným slovem. "Texty jsou důležité," zdůrazňuje Kovanda. "Ale v žádném případě by neměly být nezbytné. Dobré dílo má mluvit za sebe bez vysvětlení. Texty jsou jen pomůcky, když člověk tápe," dodává umělec, který má velké mezinárodní renomé. Vyžádala si ho například londýnská galerie Tate Modern a tento týden se zúčastnil výstavy v Národním muzeu v Singapuru, kde nechal dvojici z publika sehrát performanci podle vlastního scénáře.

Byť se Kovanda občas také setkává s příliš složitým výstavním textem, cizí termíny mu nevadí. Naopak se mu zdá směšné uměle dosazovat šroubované výrazy, když autor hledá český ekvivalent tam, kde prostě není. "Například performance, to už je přece známé slovo. Nebo site-specific. Umím to popsat, ale ne dvěma výstižnými slovy."

Kovanda, který v sedmdesátých letech své pouliční akce prováděl v podmínkách, kdy mohl očekávat spíš neblahou pozornost Státní bezpečnosti než uznání kulturní obce, vidí postavení umělců realisticky. "Současné umění je nesrozumitelné. Ale vůbec to není schválně uzavřená oblast, která by vyžadovala nějaké zasvěcení." Úplně zadarmo však kontakt s uměním také není. Divák prý musí mít zájem a být obeznámený s dějinami umění. To ale není nic nového, stejné nároky vyžadovalo současné umění v každé epoše. "Odmítaní a nepřijímaní byli umělci, kteří přicházeli s něčím novým, odjakživa," dodává Kovanda.

Právě historická zkušenost a také společenská vyspělost by měly vést ke snadnějšímu porozumění současných uměleckých aktivit. Vždyť koncept je už v uměleckém světě vlastně tradiční, i když širší české publikum jako by se ještě nepřeneslo ani přes pisoár Marcela Duchampa, vystavený v roce 1917. Ten byl v anketě pěti set umělců, kritiků a kurátorů, kterou před třinácti lety uspořádali pořadatelé britské Turnerovy ceny, označen za nejvlivnější výtvarné dílo 20. století.

"Vypadá to jako legrácka, ale má to hluboké životní, až filozofické příčiny," říká na konto Duchampova ikonického pisoáru šestaosmdesátiletý historik umění Jaromír Zemina, který se také hlásí k Chalupeckému, s nímž se dobře znal, i k průzračnému, srozumitelnému psaní o výtvarném umění. "Ono to jde. Ale chce to trochu se namáhat," míní, jakkoliv přiznává, že v mládí psal také složitěji.

Konceptuální umění se podle Zeminy bez textu neobejde. "A to je jeho slabina. Text je často důležitější a zajímavější než věc, o které pojednává. A ta se stává jen ilustrací textu," říká. Je prý však cítit, že diváci už dnes chtějí zase dílo, které se obhájí samo, které mluví bez komentáře. Proto opět přibývá malířů.

V síti plovoucích narativů

Fakt, že část kurátorských textů se stává součástí umění, potvrzuje i Marek Pokorný, ředitel ostravské "kanceláře pro umění" Plato. Podle něj se u současného umění nedá vždy dobře rozlišit, co ještě je umělecké dílo a co už jeho výklad, vysvětlení či zprostředkování veřejnosti.

Pokorný je momentálně také předsedou poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého, a tak její formulace hájí. "K autorství se hlásím. Adresátem tohoto hodnocení je především umělecká scéna a umělci. Hodnocení není tisková zpráva," zdůrazňuje.

Nicméně oficiální tisková zpráva Chalupeckého ceny o zatím posledním z vítězů Matyáši Chocholovi z hodnocení poroty cituje například tuto větu: "Základ umělcovy komplexní, postapokalyptické umělecké výpovědi tvoří síť plovoucích narativů uskutečňovaných prostřednictvím performativních aktů, jejich přepracovaných záznamů, stop a materiálových intervencí mutujících do unikátního prostředí, jehož součástí se stává i divák a jeho pohyb v prostoru instalace."

Mohlo by se zdát, že čeština tím dostává stejný úder jako Chocholovy keramické objekty, které umělec před vypálením nechal tvarovat ranami profesionálních kickboxerů. Jenže není tomu tak.

"Text je psaný současnou spisovnou češtinou. Autor jej ztvárnil odborným funkčním stylem," hodnotí tento citát ředitel Ústavu pro jazyk český Akademie věd Martin Prošek. Text s tak vysokou mírou abstrakce a intelektualizace sice podle Proška laik obtížně pochopí, "ale na odborné sdělení jsou kladeny vyšší nároky než na běžnou komunikaci, a tudíž jeho adekvátnost nelze dost dobře posuzovat měřítky neodborného adresáta."

Jenže odbornost tak v případě umění, které potřebuje publikum, trochu požírá sama sebe.

"Jedna ze základních stylistických pouček zní, že projev má být podán adekvátně funkci a publiku. Nemohu stejný jazyk, který používám s kolegy na konferenci, použít v novinách nebo v rozhovorech pro televizi v programech určených běžné veřejnosti," vysvětluje jazykovědec Prošek. Autoři zprávy o vítězi Chalupeckého ceny prostě správně neodhadli cílové publikum.

Možná by se nakonec česká výtvarná scéna mohla vrátit k Jindřichu Chalupeckému, jímž se prostřednictvím své nejvýznamnější soutěže zaštiťuje. "Po všech složitostech, zvláštnostech a podivuhodnostech (moderního umění) nezbývá tedy asi než odvážit se prostoty," napsal teoretik už ve čtyřicátých letech minulého století. Někdy se vyplatí vytrhnout i Chalupeckého slova z kontextu.

Související