Na stránkách té sedmikilové, nadrozměrné knihy se člověk o králi uměleckého stylu pop-art jistě dozví i něco nového. To ale na právě vydaném českém překladu monografie Andy Warhol − Gigant není nejdůležitější. Spíš než objevným životopisem je kniha kvalitním fotoalbem s více než dvěma tisíci snímky a zasvěcenými texty od sedmi odborníků, z nichž někteří se s Warholem osobně znali.

Umělcův portrét, který autoři dohromady vytváří, sice nepůsobí zvlášť zevrubně, zato je většina ze čtrnácti příspěvků bezprostřední a vtipná. V úvodní stati například kunsthistorik Dave Hickey vzpomíná, jak se v šedesátých letech na Warhola vyptával jedné newyorské sběratelky. Ta vylíčila, jakou pohromu umělec způsobí na večírku.

Warhol prý nikdy nechodí sám, vždy ho doprovází suita šlapek, transvestitů a narkomanů, kteří "vlezou všude", i do šuplíků v ložnici. A když odejdou, hostitelka zjistí, že "skříňku s léky vyplenil opravdový odborník. Zmizely prášky na spaní a hubnutí, demerol, dokonce i uspávadlo pro psa".

Pamětnice z toho vyvozuje, že Warhol na rozdíl od malíře Jacksona Pollocka není kariérista, který na sebe upozorňuje nanejvýš tím, že se pohádá s nejbohatším účastníkem večírku. "On prostě jen plení Upper East Side," soudí sběratelka.

Příspěvky autorů v knize postupují chronologicky. Kunsthistorik Hickey vykresluje Warholovo dětství v přistěhovalecké rusínské rodině v Pittsburghu, vypráví, jak si ovdovělá matka se třemi syny přivydělávala prodejem zeleniny ze své zahrádky. Desetiletý Andy také chodil na trh. Prodával však něco jiného − za pár centů kreslil portréty. Své služby prý nabízel dost neodbytně.

Většina autorů knihy se shoduje, že Warhol byl milý a dobrosrdečný, typické nejmladší rozmazlované dítě, a že pozdější image odtažitého, vědoucího, záhadně zlověstného muže byla maskou. Hickey tvrdí, že jeden z nejvýznamnějších umělců 20. století oproti tradované představě "nepištěl, neměl hlas jak dívka. Mluvil obyčejným tenorem se středozápadním přízvukem. Za druhé byl vyšší, než jak se jevil na fotografiích. Byl štíhlý a nepůsobil zas tak moc zženštile. Ve zženštilém prostředí to trochu přehrával, ale tak to dělá každý, protože afektovanost je prostě nakažlivá," usuzuje autor.

Kniha nešetří ani Warholovými citáty: "Proč bych měl vlastně být originální? Proč bych nemohl být neoriginální?" Vytržené z kontextu se proměňují ve vtipné a provokativní bonmoty, ale tak je to v pořádku, tak to měl umělec rád, o to se vždy snažil. Sám vytrhával − přesněji vystřihoval − titulky, reklamy a fotografie z novin a časopisů a pak je recykloval.

Například o své pracovitosti, kterou měl tendenci bagatelizovat, Warhol prohlásil: "Moje pojetí práce je nejspíš dost volné, protože už jen být naživu je někdy dřina, a navíc často děláte něco, co vůbec nechcete."

O krásných ženách, kterých portrétoval opravdu hodně − nejen Marilyn Monroe a Liz Taylorovou, ale také Jane Fondovou nebo Lizu Minelliovou −, zase řekl: "Ani krásky nejsou vždycky přitažlivé. Když je zachytíte ve správný čas ve špatném světle, je po kráse. Věřím na tlumené osvětlení a iluzorní zrcadla. Věřím v plastickou chirurgii."

Kniha

Andy Warhol
Gigant
2017, Nakladatelství Argo, přeložil Jiří Hrubý, 623 stran, 4500 korun

A na adresu výrobce, kterému udělal snad nejlepší reklamu na světě, si Warhol postěžoval: "Víte, že mi firma Campbellovy polévky neposlala jedinou plechovku?" Přitom právě Campbellovy polévky, které tiskl v nadživotní velikosti a jež odstartovaly jeho slávu, patřily k umělcovým raným vzpomínkám. "Vždycky jsem je pil. Asi tak 20 let jsem měl k obědu to samé, pořád dokola," vzpomínal na chudou kuchyni své matky.

Kniha vystihuje jeden rys Warholovy tvorby: zálibu v nedokonalosti. Jako reklamní kreslíř obtahoval a schválně rozpíjel linky, což z něj udělalo zajímavého a vyhledávaného autora. Když objevil sítotisk, líbily se mu cákance a dohromady slité partie, barevné plochy zase úmyslně nanášel "šejdrem". A samozřejmě miloval lesk a třpyt, které získaly monumentální výraz v jeho stříbrné Factory, newyorském ateliéru, který nechal vymalovat stříbřenkou a vytapetovat alobalem.

V přeneseném významu se vášeň pro třpyt projevovala v obdivu k hvězdám showbyznysu, o nichž Warhol vydával magazín Interview, fotografoval je polaroidem a přibližoval se jim jako obsesivní tvůrce vlastních filmů.

Kdyby Andy Warhol ještě žil, gigantická monografie by ho nejspíš potěšila. I když mu někteří z autorů viděli pod prsty, nikdo jej přespříliš nedemaskuje, neodkrývá nic, co by si tvůrce vlastní image nepřál zveřejnit. Kniha je vlastně jeho pomníkem − vždyť i rozměry 43 x 33 cm připomíná kamenný monolit. Možná by Warhol jen poradil vydavateli, ať ji ještě zabalí do alobalu.

Související