Ačkoliv je nynější výstava Jiřího Kornatovského v královéhradecké Galerii moderního umění aktuální dobou konání, svou povahou se aktuálnosti brání. A není to proto, že autor zde představuje práce, které vytvořil od osmdesátých let, kdy se coby tehdejší třicátník prosadil na sérii neoficiálních skupinových výstav nazvaných Konfrontace. Ty se v časech sovětské přestavby vymykaly z hlavního výtvarného proudu určovaného socialistickým režimem a stály na počátku kariéry mnoha později ceněných autorů, například z okruhu výtvarné skupiny Tvrdohlaví.

Také Jiří Kornatovský je dnes mezinárodně respektovaným tvůrcem, kterému už roku 2003 uspořádala výstavu Národní galerie ve Veletržním paláci, jeho práce byly opakovaně k vidění v zahraničí a jsou zastoupeny v mnoha sbírkách včetně velkých tuzemských bankovních institucí.

Letos pětašedesátiletý solitér Kornatovský není aktuální "programově". Už tři desetiletí vytváří především monumentální černé kresby uhlem na papíru či plátně, pro něž je mnohametrová délka standardním rozměrem. Navíc jako by jedna kresba navazovala na druhou a řetězec vystavený v galerii znásoboval jejich vizuální účinnost.

V obrovských, černým šrafováním vrstvených objemech Kornatovský zachycuje oblé "pulzující" tvary mimo prostor a čas. Připomínají zvětšené plody rostlin či zbytnělou mikroflóru, stejně jako shluky vesmírných mlhovin, černé díry, neurčitá tělesa plující vesmírem. Tedy "něco", co na světě bylo, je a bude. Věčnost.

Některé rozměrné kresby Kornatovský tvořil nerušen v křesťanských klášterech. Na několik let mu prostor poskytli třeba pražští augustiniáni na Malé Straně.

Ke svatému Augustinovi se Kornatovský hlásí přímo: před osmi roky pro výstavu v pražské galerii Miro pracoval s motivem planoucího srdce, které je jedním z Augustinových atributů. A na nynější hradecké výstavě se ke světci hlásí třeba dílem zvaným Augustin (I když spí, její srdce bdí).

Divák k obrovským kresbám v královéhradecké galerii přistupuje jako k otevřené náruči, která ho chce obejmout a vtáhnout do sebe. Podobně jako kdyby v kině na širokém plátně sledoval některé z meziplanetárních iluzí slavné Vesmírné odysey režiséra Stanleyho Kubricka − ony obrazové meditace, jimiž se vyznačují také díla Jiřího Kornatovského.

Už názvy jeho prací leccos prozrazují: Meditace archetypem, Sanctus, Tibet, Věčný příběh, Kontemplace či Odnikud nikam ­(Mlčení).

V dřívějším rozhlasovém rozhovoru autor uvedl, že aby si odlehčil od duchovní podstaty své práce, kresby si sám pro sebe pojmenovává všedně: tohle je mísa, tamto chobot a tady kulička. "Neunesl bych to permanentní vnímání vyššího řádu," podotkl k dílům, která vznikají za hlubokého meditativního soustředění.

Výstava

Jiří Kornatovský
Style Declarative
Galerie moderního umění v Hradci Králové, výstava potrvá do 28. ledna 2018.

V Hradci Králové jsou vystaveny dvě desítky Kornatovského prací − kromě monumentálních kreseb také oproti nim nenápadné grafické listy standardních rozměrů s jim podobnými motivy. A pak dva velké objekty: lapidární dílo nazvané Jeden níž spočívá v bílém pozadí, z něhož reliéfně vystupují dvě černé kruhové desky s vlnitými okraji − jedna "níž" než druhá. Spolu s nedalekým štíhlým sloupem vyrobeným z dřevotřísky, který jako menhir ční vysoko "do nebe", tu vyhrazují až posvátný prostor.

Dřevotřískový menhir nazvaný Vertikála vznikal od roku 2005 do letoška. Pro "neaktuálního" Kornatovského je běžné, že nad jedním dílem stráví dlouhý čas. V případě obrovských kreseb je to dáno také fyzickou náročností jejich vytvoření postupným vrstvením tisíců čar.

Někdy se tedy autor k témuž dílu vrací třeba v průběhu deseti let a své kresby vnímá jako záznam času, během něhož vznikaly. Několik desítek minut strávených s nimi v galerii se tak k pochopení věčnosti Jiřího Kornatovského jeví příliš krátkými.

Související