Přestože zde nikdy nevyšla, pasáže z Knihy smíchu a zapomnění spisovatele Milana Kundery v Česku zlidověly. Třeba scéna, v níž rozložitý básník, vybaven berlemi jako Jaroslav Seifert, v pokročilé hodině odmítá opustit veselou sešlost. "Kamarádi, nechte mne tu umřít," naříká při představě, jaký mu žena ztropí skandál: nepřišel včas domů, ba přes zákaz pil. Přátelé literáti vynášejí básníka za paže i nohy, na ulici ho opírají o kandelábr. Básník se sesuje.

Teď se ta scéna po letech dostává ke zdejším čtenářům. Kniha smíchu a zapomnění, jež v češtině dosud vyšla jen roku 1981 v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých, dnes přichází na pulty tuzemských knihkupectví.

Uzavírá tak jeden z největších porevolučních dluhů české literatury. Už v prosinci 1989 začal Milan Kundera s brněnským nakladatelstvím Atlantis domlouvat postupné vydání svých česky psaných románů. Čtenáře nechtěl zahltit, proto tituly dávkoval. Po více než čtvrtstoletí nyní vyšel poslední zbývající.

V poznámce autora k novému vydání Kundera připomíná, že kniha se více než čtyřicet let "převlečena do dalších jazyků toulala světem a teprve teď se vrací domů, do českého nakladatelství na českém území".

Jistě vzbudí diskusi, že mnohé pasáže v novém vydání zmizely − pryč jsou scény, kdy spisovatel ze své věže hledí na Prahu či uvažuje nad "prezidentem zapomnění" Gustávem Husákem. Kundera v autorské poznámce nejde do podrobností, jen konstatuje, že román do Česka vysílá "s mnohými změnami, škrty a novými nápady".

Zeptat se na důvody nelze. Co chtěl říci, řekl svými romány. Z obavy, aby dílo nezastínil vlastní osobností, Kundera neposkytuje interview už od poloviny 80. let. Ve stejné době své knihy začal revidovat. Zřekl se raných básnických sbírek, nová vydání románů upřesňoval a každou změnu s překladateli zanášel do cizích jazyků. Nynější úpravy v Knize smíchu a zapomnění na to navazují. Dovršují Kunderou mnohokrát vyslovenou myšlenku, že je čistě věcí autora, jak s dílem nakládá.

Kniha smíchu a zapomnění dnes skutečně vychází v jiné éře. Kundera v ní varoval před totalitou v době, kdy Čínu vedl Mao Ce-tung a Sovětský svaz ještě Leonid Brežněv. Od té doby se změnily režimy, jejich metody i aktéři. Potěšující je zjištění, že Kunderovy myšlenky nestárnou − lze je vztáhnout na některé postupy cenzorů v současném Rusku i na dnešní čínský režim.

Tuto svou "knihu stesku po Čechách", jak ji nazývá, Kundera dopsal v druhé polovině 70. let. Tehdy již z Československa uprchl do pařížského exilu, román vydával po šestileté pauze. Začal psát jinak, se silnějším vědomím tradice evropského románu.

Právě v Knize smíchu a zapomnění poprvé až deníkově využívá události z vlastního života. Především ale posouvá formu. Kniha sestává z oddílů s různými postavami, které se nepotkávají, a myšlenek i témat, jež naopak ano. Motivy a situace se obměňují, doplňují, vrší. Každá scéna souvisí s jinou.

Je to radikální změna, oproti tradičnímu románu experiment. Ostatně americký spisovatel Philip Roth svého času polemizoval, zda to román ještě je. Autor označení hájil, přesvědčen, že koherenci románu udržuje tematická jednota, nikoliv způsob vyprávění. Kundera, jenž se celoživotně zabývá hudbou, označuje Knihu smíchu a zapomnění za román ve formě variací − za poctu technice variace. Hudební souvislost je tu jako v jiných jeho dílech podstatná.

Nejčastěji Kniha smíchu a zapomnění variuje téma totalitarismu. Je po roce 1968, přes sto tisíc lidí prchlo z Československa do exilu, nejméně půl milionu přišlo o zaměstnání. Člověk, jenž odmítá poslušnost režimu, začíná mizet ze struktur, společnosti i paměti. Ministr zahraničí Vladimír Clementis se již v 50. letech stal obětí politického procesu a zmizel dokonce i z fotografie. O dvě dekády později publikovat nesmí ani Kundera. V knize líčí, jak pod pseudonymem psal astrologické stati do časopisu Mladý svět, jako člověk "vymazaný z dějin, literárních příruček i telefonního seznamu".

Zato protagonisté Knihy smíchu a zapomnění se odchodu do nicoty vzpírají. Hledají, zda mohou udělat něco, co nebude vyzmizíkováno; čin, jehož smysl režim nezcizí, výrok, který nepřekroutí.

Dva protagonisté pasou po dopisech: pražský disident Mirek chce vymazat stopy po své někdejší lásce, "vyškrabat ji z fotografií svého života", rozřezat nožem obraz svého mládí. Česká emigrantka Tamina se naopak chce dostat k milostným listům, které uchovávají vzpomínku na zesnulého manžela.

Kniha

Milan Kundera
Kniha smíchu a zapomnění
Nakladatelství Atlantis 2017, 260 stran, 352 korun

Tamině je věnováno nejvíc pozornosti. Krásná, vysoká servírka v práci ochotně naslouchá zákazníkům, avšak uvnitř žije minulostí. Myslí na to, jak byl její muž v Československu přeřazován na čím dál horší místa. Jak ho přátelé veřejně odsoudili. Upadl do zapomnění, proti němuž teď Tamina bojuje v duchu: opakuje si něžné přezdívky od manžela, přimalovává si jeho rysy do tváří štamgastů. I když se miluje s jiným mužem, vidí manželův stín.

Ústřední linie Knihy smíchu a zapomnění zjednodušeně řečeno sleduje, jak totalita zbavuje lidi paměti a vyrábí z nich jakýsi národ nesvéprávných dětí.

Konkrétně Tamina končí na snovém ostrově plném dětí a rozkoše. Zde neexistuje vzpomínka na manžela, jen nekonečné hry. Děti ženu zesměšňují, znásilňují. Stávají se z nich trýznitelé, z ostrova past. Touha po idyle, v níž je radost povinná, končí v románu stejně zvrhle jako komunistické Československo, donekonečna bavené "věčnou blbostí kytar" normalizační pop-music.

Kundera proti zapomnění rozvíjí několik motivů. Proti kytarám v románu staví moderní vážnou hudbu, proti zapomnění smích. Ani ten však není spásný. Jedna scéna popisuje pohřeb. Otci uletí klobouk a padá do jámy s rakví. Situace je komická, smích jen těžko zadržovaný. V jiném obrazu směšná okolnost naruší skupinový sex. Smích obě situace zbavuje významu.

Kundera ovšem na totalitu reaguje už tím, jak knihu napsal − proti ideologii jedné pravdy vine polyfonii hlasů, četnost myšlenek, postojů, cest. Vše v románu je rozvíjeno, promyšleno, vyklenuto. Desítky motivů a myšlenek se vrací, konfrontují, vinou nad příběhovou linkou. Tu nelze brát doslovně, jak varuje sám vypravěč: čitatele svádí na falešnou stopu, před očima mu zasahuje do děje.

Poprvé zde Kundera nechává hrdinku zrodit přímo na stránce: "Dávám jí jméno, které žádná žena nikdy nenosila: Tamina. Vidím ji v duchu, jak jde ulicí provinčního města na západě Evropy." Čtenář to vnímá jako signál, že si od vyprávění má držet distanc. Že postava neexistuje, že nečte realistickou prózu. Nebo přeneseně: že důležitější než historické reálie tu jsou myšlenky.

Milan Kundera toto zrození hrdinky později zopakoval v románu Nesmrtelnost. Tématu lehkosti se věnoval v próze Nesnesitelná lehkost bytí, andělům a bezvýznamnosti ve tři roky staré Slavnosti bezvýznamnosti a tak dále. Kdo čte Knihu smíchu a zapomnění dnes, znovu si uvědomí, jak úzce jsou Kunderova díla vzájemně provázána.

Bude něco dál? Počínaje dneškem už neexistuje román, který Milan Kundera vytvořil v češtině a přitom jej v Česku nevydal. Je možné, že k tuzemskému čtenáři prozaicky promlouvá naposledy. Ve svých osmaosmdesáti letech jen těžko poruší předsevzetí a začne do češtiny překládat pozdější, francouzsky psané romány.

Jedna věc se nabízí. Právě po původním vydání Knihy smíchu a zapomnění byl Milan Kundera roku 1978 zbaven československého občanství. Napravit by to nebylo lehké, v Česku se na rozdíl od USA či Izraele čestná státní občanství neudílejí. Musel by patrně vzniknout zvláštní zákon, sněmovna má teď jiné starosti. Navíc již Kundera obdržel čestné občanství rodného Brna, které mu udělil někdejší primátor Roman Onderka za ČSSD.

Ale jestli dnes své Čechy jejich největší žijící autor oslovuje naposledy, bylo by namístě mu mimořádně poděkovat.

Související