Umělkyně Kateřina Šedá má za sebou projekt v ukrajinské Slavutyči, kde šlo o to, aby co největší počet obyvatel podal hromadnou žádost o vízum, a město tak mohlo být zapsáno do ­Guinnessovy knihy rekordů.

Všichni občané Slavutyče dostali od Kateřiny Šedé pozvání, aby se zúčastnili společné kulturní akce v České republice. Měli vyplnit žádost o vízum a s připojenými fotografiemi ji oficiálně předložit 3. června 2017 na Dni města Slavutyče. Z

 každé stovky žádostí byl vybrán jeden žadatel nebo žadatelka, kteří dostali oficiální pozvání z České republiky a byly jim uhrazeny všechny výdaje na cestu a ubytování. Akce se nakonec zúčastnilo 1325 lidí, kteří 3. června podali žádost.

Díky vytvořenému rekordu se čtenáři knihy rekordů a další fanoušci na celém světě dozvědí o tomto městě a Slavutyč se může stát inspirací pro další města na celém světě. Městem, které dokazuje, že je třeba táhnout za jeden provaz.

Vím, že to nerada slyšíte, ale je to tak. Jste naše velká mezinárodní hvězda, vystavujete či realizujete projekty na nejprestižnějších místech, ale české publikum má s vaší tvorbou trochu problém. Proč to tak je?

Samozřejmě se nabízí odpověď ve smyslu, že česká společnost si pod slovem umění představuje hlavně klasické kategorie, jako je závěsný obraz nebo socha na náměstí, a uvnitř mé akce nic takového nenachází. Na druhou stranu bych ale oponovala tím, že se to hodně zlepšuje. Mnohokrát se mi už stalo, že účastník akce nebo čtenář mé knihy za mnou přišli, že takhle si představují umění, i když ho vůbec nikam nedokážou zařadit. Publikum je strašně široká kategorie.

Máte své galeristy u nás i v zahraničí? Je výhodné být zastupován? Lze prorazit i samostatně?

V České republice galeristu nemám ani jsem nikdy neměla, v zahraničí mám dvě galerie − v Itálii a Německu. Shodou okolností jsem aspoň dvakrát během posledních pár měsíců mluvila s nějakým českým galeristou, který byl překvapený, že se z mých věcí dá něco koupit. Takže i to může být důvod, proč českou galerii nemám, protože ty věci dobře neznají. Často udělám jedinou výstavu v zahraničí a ta věc tam hned skončí v muzeu, takže se sem vůbec nedostane.

Zpočátku je galerie určitě výhodou, na druhou stranu mám v současnosti řadu nabídek přímo z institucí nebo organizací i mimo vizuální umění, takže galerista v tom zcela ztrácí roli. Myslím, že samostatně určitě prorazit lze, ale galerie je samozřejmě bonus, který řadu věcí usnadňuje.

Kateřina Šedá (40)

◼ Umělkyně, která už během studia místo malování pohřbívala různé věci a nocovala s peřinou na rodinném hrobě, dokázala aktivně zapojit publikum přímo do uměleckých projektů.

◼ Začala ve své rodné vesnici Líšni u Brna s tím, že každá lidská činnost se za určitých okolností může stát uměním. Kateřina Šedá svými akcemi nutí lidi komunikovat, reagovat na sebe navzájem a učí je něco společně vytvořit a diskutovat o tom.

◼ Vytahuje lidi z jejich ulit a přesvědčuje je o tom, že měnit životní stereotypy je užitečné. Popisovat její práce stručně ani nelze, jako příklad může sloužit popis nedávné akce v ukrajinské Slavutyči v úvodu rozhovoru.

Existují sběratelé, kteří nakupují vaše práce? A jaké práce jsou ve vašem případě prodejné?

V zahraničí ano, v České republice ne. Média jsou u každé věci velmi různorodá − kresby, koláže, fotografie, videa, objekty, knihy… Většinou ale jde o větší celky, což je pro řadu sběratelů samozřejmě omezující.

V jaké formě fungují ve sbírce?

Je to opravdu hodně různé, u každého projektu jiné. Někdy je to 600 kreseb, někdy je to série fotek, někdy je to 60 šátků z Nošovic, někdy je to hliníkový model automobilky. Některá věc nemá jediný výstup na prodej, jiná jich má hodně různých, další nabízím pouze jako celek. Například 100 košil, které jsou také v jedné sbírce. Bohužel je to tak různorodé, že se to nedá snadno shrnout.

Máte nějaký oblíbený návod, jak odpovědět na to, když se lidé ptají, jak mají současnému umění rozumět?

Jsem spíš zvyklá vysvětlovat konkrétní věci než obecně definovat umění. Když jim věc dobře zprostředkuji, otázka po smyslu umění většinou nepřijde. Mám to vyzkoušené na mnoha místech. Pokud k tomu přece jen dojde, snažím se je přesvědčit, že umění není matematická rovnice, aby mu rozuměli.

Související