Mahan Esfahani sedí v kavárně na pražských Vinohradech a nedělá dojem, že by uměl vyvolat pozdvižení. Vyjadřuje se inteligentně, vystupuje slušně a hraje na vysoce seriózní hudební nástroj − cembalo. Ale když Íránec Esfahani letos v německém Kolíně nad Rýnem začal interpretovat skladbu Piano Phase od současného amerického skladatele Steva Reicha, diváci vyletěli ze sedadel.

"Takovou vřavu jsem nezažil," popisuje situaci Esfahani, kterému nyní prestižní značka Deutsche Grammophon vydala osobitě pojatou nahrávku Bachových Goldbergovských variací. Ty by kolínské publikum jistě nepobouřily jako skladba modernisty Reicha. Lidé prý vstávali, bučeli, nadávali Esfahanimu a pak i sobě navzájem.

Proč to všechno? Cembalista Esfahani se svůj starodávný hudební nástroj snaží dostat zpět do popředí zájmu, a tak se na kolínském festivalu barokní hudby rozhodl zahrát dílo současného skladatele. "S klidem jsem vzal mikrofon a zeptal jsem se jich, čeho se bojí," popisuje cembalista, ale uznává, že aby rozdivočený dav zklidnil, nakonec začal hrát skladbu Carla Philippa Emanuela Bacha z 18. století. Několik diváků se Esfahanimu po skončení koncertu omluvilo. A hudebník se tomu všemu dnes směje.

"Pokud chcete posouvat hranice, musíte riskovat. Už má učitelka Zuzana Růžičková mě varovala: 'Chcete, aby se lidi o cembalo zajímali víc, ale pokud je vystrašíte, třeba se o něj přestanou zajímat úplně'," popisuje.

Esfahani je patrně jediný íránský virtuos na cembalo. Kromě toho je ale možná také ve světě nejznámějším hudebníkem žijícím v Praze, o kterém Pražané dosud nevědí. Přistěhoval se vloni v srpnu − částečně proto, aby pokračoval ve studiích u Zuzany Růžičkové, jedné z největších cembalistek 20. století, ale také proto, že mu imponovala umělecká atmosféra a svobodomyslný duch české metropole.

"Žije tu nesmírně mnoho tvůrčích lidí. A velmi mě přitahuje anarchismus, i když zdůrazňuji, že jen po teoretické stránce. Praha má i svoji temnou, anarchistickou tvář. A ta se mi moc líbí," popisuje.

Esfahani se narodil roku 1984 v Teheránu, ale ještě v dětství se s rodinou přestěhovali do Spojených států. Mladík tak vyrůstal v okrajové čtvrti Washingtonu. V šesti ho na klavír začal učit otec, jinak pianista v popových a rockových kapelách. Ale když Esfahani dospíval, přiměl otce, aby mu koupil vlastně ještě hračku − cembalo, které si děti samy postaví z jednotlivých dílů. A nástroj mu učaroval.

"Líbilo se mi na něm, že lidé cembalo považují za instrument s jen velmi omezenými možnostmi. Přitom se domnívám, že právě cembalem dokážu říci vše, co chci," popisuje.

Esfahani krátce studoval medicínu a práva, ale nakonec se rozhodl věnovat hudbě. Nebylo to snadné. "Nechtěl jsem se stát řadovým filharmonikem ani jsem nechtěl hrát komorní hudbu. Mým snem bylo stát se sólovým interpretem na cembalo, což je absurdní představa," vysvětluje. A tak to chápali i ostatní. "Pár let jsem neměl na jídlo, tak jsem alespoň zhubl," krčí hudebník rameny.

Roku 2008 ale přišla změna. Britská BBC ho označila za talent nové generace, Esfahani se přestěhoval do Londýna a tři roky nato zde na slavných BBC Proms odehrál první cembalový recitál v historii tohoto slavného festivalu. Absolvoval pak první turné po Evropě. Dnes pravidelně vystupuje též v Americe a v Asii.

Nejčastěji Esfahani uvádí starou hudbu, "Frescobaldiho, Byrda a všechny další ze 17. století," říká. Ale jeho snem je postupně přejít na moderní a současnou hudbu a hrát to, co skladatelé vytvoří přímo pro něj.

Jestliže publikum v Kolíně nad Rýnem letos tak naštvala skladba klasika amerického minimalismu Steva Reicha, jak by asi zareagovali na jinou Esfahaniho oblíbenou kompozici? Jmenuje se Le jardin secret II, roku 1986 ji napsala finská autorka Kaija Saariahová a jde o skladbu pro cembalo a elektronické efekty. V průběhu díla se z reproduktorů pouští předem nahraný zvuk ženského orgasmu. "Letos v létě jsem tu skladbu hrál dvakrát, jednou v londýnské Wigmore Hall a podruhé na Aspen Music Festivalu v USA. A žádné negativní reakce jsem nezaznamenal," tvrdí hudebník.

Esfahani natáčí výhradně pro světovou společnost Deutsche Grammophon a k nyní vydaným Goldbergovským variacím říká, že je až strašidelné pustit se do jedné z nejčastěji nahrávaných skladeb v historii hudby. "Ale také to může být velmi osobní, pokud máte představu o tom, jak tu skladbu uchopit."

Ať už hraje Bacha, nebo Reicha, Esfahani chce posouvat hranice svého nástroje. Zdá se, že dělá malé, ale důležité kroky. "Ovšem zatím to zkouším jen tak pět šest let. Potkejme se tu za čtyřicet roků a uvidíme," uzavírá.

Související