Hospodářské noviny popsaly tři případy firem, na které stát uvalil zajišťovací příkaz. Během pár hodin podnikatelé přišli o firmy, jež léta prosperovaly. Zásah finančního úřadu dolehl i na rodiny majitelů společností.

Když jim nedáte klíče, vyrazí dveře

Když mluví Miroslav Müller o přírodě v okolí Bruntálu, vtipkuje a doporučuje nákup levných pozemků. Sedí přitom ve vybydlené kanceláři. V policích, které byly pravděpodobně kdysi plné šanonů, se nyní krčí pouze čtyři prázdné sklenice. Při debatě o tom, jak ho finanční úřad vydáním zajišťovacího příkazu připravil o prosperující firmu VHS − Ropa plus, však zvážní. Po otázce, jak taková věc dolehne na rodinu, se podívá kamsi do dálky. "O tu samozřejmě přijdete," říká bývalý zaměstnavatel dvanácti lidí.

Stát likviduje firmy pomocí zajišťovacích příkazů. Úřady přitom jednaly nezákonně

Jeho příběh je jedním ze tří, které zmapovaly HN. V něčem se sice liší, ale jedno mají společné. Z úspěšných firem, které na trhu působily i pětadvacet let, se najednou staly ekonomické trosky. Z jejich majitelů jsou doživotní dlužníci, kteří nemají šanci splatit státu desítky milionů korun, které mu nikdy neukradli.

"Ten den si pamatuji naprosto přesně. V osm hodin ráno mi zavolal finanční úřad a informoval mě, že provádí exekuci. To bylo všechno," popisuje Müller. Vzápětí do jeho firmy a čtyř skladů vtrhli pracovníci finančního úřadu v doprovodu ozbrojených celníků. "Zaměstnance odehnali od strojů a od kasy. Všechen majetek zadrželi a podnik zavřeli," vzpomíná Müller na den, kdy v České republice přestal fungovat podle jeho slov třetí největší prodejce olejů a maziv.

357 firem

se odvolalo k Odvolacímu finančnímu ředitelství.

2 firmy

uspěly.

Berní úředníci byli přesvědčeni, že dluží státu 10 milionů korun za daň z přidané hodnoty, kterou nezaplatil při dovozu pohonných hmot z rakouské rafinerie. Daň sice zaplatil obchodník, od kterého Müller naftu koupil, finanční úřad ji však chtěl po něm, protože zboží přijelo do Česka v jeho autech. Přestože se Müller snažil úředníkům vysvětlit, že daň už je zaplacená, a byl dokonce ochotný ji zaplatit znovu, než se vše vysvětlí, firmu před likvidací nezachránil. "To nešlo, nebylo s kým komunikovat," říká.

Finanční úřad postupuje tak, že k uvalení zajišťovacího příkazu stačí pouhé podezření na daňový únik, nebo dokonce jenom předpoklad, že k němu v budoucnu dojde. Pro finanční správu by to přitom měl být pouze krajní prostředek, jak zamezit tomu, že podvodníci před zaplacením daně z trhu zmizí i s veškerým majetkem. Úřad je kritizován za to, že tento nástroj používá plošně a jeho následky jsou pro firmy likvidační.

Zákonitý konec podnikání postihl i Miroslava Müllera. "Je to obrovská rána, která se těžko vrací zpět. Ani v okamžiku, kdy nám majetek vrátí, už se nedostaneme na dřívější úroveň," říká. Stejným způsobem navíc člověk přijde o společenskou reputaci.

"Když jim nedáte klíče, vyrazí dveře. Místní tomu všemu přihlížejí a vaše pověst je tím pádem velice špatná."

Firmy musí i po vydání zajišťovacího příkazu fungovat dál. Nesmí je zlikvidovat, říká soudce Šimka

Na podnikatelovu stranu se postavil Krajský soud v Ostravě a letos v březnu i Nejvyšší správní soud. Oba prohlásily zajišťovací příkazy za neoprávněné. Na jeho situaci se tím ale nic nezměnilo. Nejenže mu finanční správa majetek nevrátila, navíc dál pokračuje v jeho rozprodávání za zlomek hodnoty. Poslední dražební vyhlášku na zabavený majetek dostal před několika dny.

Soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka potvrzuje, že stát opravdu likviduje firmy jenom na základě podezření. "Je to divné, ale je to tak. To mu vyčítám," říká.

Je toho názoru, že by bylo lepší, kdyby finanční správa nechala podezřelou firmu dál podnikat, ale se zmrazeným majetkem a pod přísným dohledem pohybů peněz i zboží. Když se totiž u soudu prokáže, že finanční úřad vydal zajišťovací příkaz neoprávněně, často už není ani komu zabavený majetek vracet, protože firma neexistuje.

Müllerovi kromě toho hrozí, že exekuce jeho majetku zabavením firmy nekončí. Obstavením účtů přišel o důvěru banky, u které má hypotéku na dům. Ta chce nyní pohledávku zaplatit. Podnikatel je však zcela bez prostředků, a tak mu hrozí, že si banka vezme jeho dům a i ten půjde do dražby na umoření dluhu.

Všechny následky počínání finanční správy se však nedají přepočítat na peníze. "Po dvaceti letech práce zjistíte, že nemáte vůbec nic. S tím se ještě dokážete smířit, ale ovlivňuje to vaše zázemí i vztahy. Mám děti, měl jsem fungující rodinu, pod tlakem událostí jsem se rozvedl," říká Miroslav Müller.

Je rozhodnut počkat do září, jestli mu stát jeho majetek vrátí. Pokud se tak nestane, podá ústavní stížnost.

Prý utečeme s miliony v kapse

Rodinný dům s pečlivě udržovanou zahradou a altánkem nevypadá jako majetek, kterého by se chtěl někdo narychlo zbavit. Přesto finanční správa dospěla k závěru, že manželé Kryštofovi, kterým dům patří, jsou jen nastrčení bílí koně a hodlají v nejbližších týdnech okrást stát o desítky milionů korun a pak zmizet i s majetkem. Vzápětí manželé poznali, co to znamená, když někdo během pár hodin přijde o peníze i dobrou pověst.