Historku o dortu, který upekla jeho sestra podle starého rodinného receptu a on na něm pak postavil úspěšnou firmu, snad znají všichni, kteří někdy ochutnali sladce medovou Marlenku. Je libo posypanou oříšky, čokoládovou, citronovou, anebo bez lepku? Gevorg Avetisyan dnes vyrábí na dvacet druhů těchto vyhlášených dezertů, vyváží je do více než 35 zemí světa a na okamžik, jenž mu změnil život, vždy rád vzpomíná.

O čem už tak často nemluví, jsou dlouhé měsíce, kdy jako přistěhovalec z Východu marně hledal práci a s rodinou přespával v nejlevnější ostravské ubytovně. Příliš nevypráví ani o době, kdy se protloukal všelijak, až si pronajal bar s herními automaty a pak totálně zkrachoval.

Že to tenkrát nevzdal a neodjel do Jerevanu, za to může prostý fakt, že neměl peníze na letenky. Další příčinou − a to už domýšlím já − byla jeho hrdost. Nikdy ho nenapadlo žádat o pomoc české úřady, zato dnes finančně podporuje vydávání českých knih a natáčení dokumentů o arménské genocidě. To považuje za svou povinnost. A pociťuje také hrdost, když uzavírá obchody v Istanbulu. Prodává tam totiž i pachlavu, tradiční zákusek, jímž proslul už jeho praděd. Ten praděd, kterého v roce 1915 turečtí spoluobčané zabili…

Pili jsme zvolna čaj, až se za okny začaly rozsvěcet lampy. Příběh střídal příběh, jako kdyby na stěnu kavárny někdo promítal staré krátké filmy. Lehce zrněly, praskaly. K dokonalé retro atmosféře už snad jen zbývalo, aby někdo otočil knoflíkem a ozvalo se: "Hlásí se rádio Jerevan!" Ne, nemohla jsem se té vzpomínce na anekdoty o sovětských paradoxech ubránit, ale Gevorgu Avertisyanovi bych se k ní ani za nic nepřiznala. Ty doby jsou dávno za námi. A právě jeho příběh je toho důkazem.

Gevorg Avetisyan (57)

◼ Narodil se a vyrostl v Jerevanu, ale jeho rodina původně žila v tureckém Vanu. Jeho předkové byli vyhlášení arménští obchodníci, pradědeček pak proslul jako výrobce cukrářských delikates v Istanbulu.
◼ Gevorg Avetisyan vystudoval novinařinu a posléze obor průmyslového designu na jerevanské univerzitě, pět let podnikal, než zemi ochromila karabašská válka. Jako mnoho dalších Arménů volil emigraci.
◼ V roce 1995 se usadil v Ostravě, pak se přestěhoval do Frýdku-Místku, kde si nejprve pronajal bar s herními automaty. V roce 2003 založil se svou sestrou výrobnu cukrovinek, dnes patří k nejúspěšnějším severomoravským podnikatelům.
◼ Momentálně ve svém podniku Marlenka international zaměstnává 210 lidí a medové dorty vyváží do více než 35 zemí světa.
◼ Je rozvedený, z prvního manželství má dva dospělé syny, s přítelkyní teď vychovává nejmladší dceru Marlenku.

Už se v Česku cítíte doma?

Samozřejmě. Žiji tady a podnikám dlouho. 10. ledna to bylo jednadvacet let, co jsme sem přijeli.

Jestli si dobře vzpomínám, nebyli jste jediní Arméni, kteří hledali v polovině 90. let útočiště v Česku.

Nevím, nesledoval jsem to, neměl jsem ani možnost někde své krajany potkat. Nežádal jsem o azyl, nebyl jsem v uprchlickém táboře. Ale myslím si, že jich zase tolik nebylo, vždyť i teď je nás tady sotva osm tisíc. Většina Arménů tehdy směřovala do Německa, Francie a do USA.

Proč jste vy zvolil Českou republiku?

Odmalička, tedy od 60. let, jsem poslouchal vyprávění o Praze. O zlaté Praze! Všichni moji strýcové a tety snad každý rok jezdili do Prahy a pak nám líčili, jaké je to pohádkové město. A kdo měl doma český křišťálový lustr, české obkladačky v koupelně a české pivo v lednici (to obzvláště), byl frajer! Moji rodiče byli skromní učitelé a na cestu nikdy neměli dost peněz. Snad proto jsem tak toužil Prahu vidět.

České obkladačky a české lustry jako vrchol luxusu! To by vám děti asi dnes nevěřily, že?

Teď to zní jako ze středověku. Ale já ty vzpomínky nechci škrtnout, nestydím se za ně. Tak jsme v Sovětském svazu žili a snili o Praze. Celé roky jsem si říkal, že jestli mě někdy pustí do zahraničí, pojedu nejdříve právě tam.

A pak když se to povedlo, jste tu rovnou zůstal?

Nejprve jsem jel do Prahy s komsomolci. Bylo mi osmadvacet, končil jsem vysokou školu − obor průmyslový design −, a protože jsem byl dobrý student, mohl jsem se přihlásit na zájezd. Strávili jsme jeden den v Plzni, jeden v Karlových Varech a pět dní v Praze.

Nezklamala vás?

Bylo to na začátku roku 1989, vzpomínám si, že v ulicích bylo snad každý den mnoho lidí, konaly se nějaké mítinky. Překvapilo mě to a nadchlo svobodnou atmosférou. A pak mě samozřejmě okouzlila architektura, barokní domy a paláce. Tety měly pravdu: nejkrásnější město na světě. Domů jsem se vracel s tím, že jestli se ještě zhorší situace v Arménii, chci žít v Praze.

A teď žijete ve Frýdku-Místku.

Shoda okolností. Dříve jsme vystoupili z vlaku. V Ostravě.

Žertujete, že?

Víte, popsat anabázi, jak jsem stěhoval dvě malé děti, ženu a matku na přelomu let 1994 a 1995 z Jerevanu přes Moskvu do Prahy, by vydalo na jeden dlouhý večer. Když se to pokusím zkrátit do pár vět a ještě vysvětlit, proč jsme zůstali na Ostravsku, celé to asi nedokážete pochopit.

Pojďme to přece jen zkusit. Odcházeli jste z domova v roce 1994, tedy v čase, kdy končila karabašská válka a Arménie se nacházela v těžké ekonomické i politické situaci…

Hned po studiích jsem v Jerevanu založil firmu, která se zabývala projektováním interiérů. Byl to dobrý byznys, dělali jsme bary, kavárny, kanceláře, klienti se po pár letech o nás už skoro prali a byli ochotni složit zálohu a třeba i rok čekat, jen abychom pro ně pracovali. Ekonomická situace země však byla čím dál složitější. Jak chcete podnikat, když jde elektřina jednu hodinu denně?

Za tu hodinu přitom musíte také načepovat do kanystrů vodu, protože ta jinak taky neteče, ohřát ji, vykoupat děti, uvařit jídlo. Bylo to peklo. Pořídil jsem si dieselový agregát, ale to se strašně prodražovalo. V posledních měsících lidi zajímalo už jen to, kde seženou něco k jídlu, jestli bude teplo. Nějaký nábytek? Interiéry? Zbytečnost. Pochopil jsem, že musíme odjet, a tak jsem se vydal podruhé do Prahy.

Na vlastní pěst?

Koupil jsem si zájezd přes oficiální cestovku. Ty − kupodivu − ještě fungovaly. V Praze jsem však už tentokrát neobdivoval architektonické krásy, ale hledal způsob, jak se tu uchytit. Naštěstí jsem našel právníka, který mi poradil, co potřebuji k tomu, abych si mohl zažádat o živnostenský list a zřídit společnost s ručením omezeným. Vrátil jsem se domů, posháněl dokumenty a jel znovu do Česka. Trvalo ještě pár týdnů, než se vše vyřídilo.

Musel jste také složit nějaký kapitál, tuším sto tisíc korun. To byly docela velké peníze, ne?

A já je neměl, samozřejmě. Půjčil mi je ten právník − na pár hodin. Vložil jsem je na účet a pak obratem zase vybral a vrátil mu je.

Docela partyzánština.

Byla. A bylo s podivem, že mi ten právník důvěřoval. Mohl se na nějakého přistěhovalce, který nemá moc peněz, aby si pořádně platil jeho služby, také vykašlat.

Kdy jste si troufl přivézt do Česka rodinu?

Jakmile jsem měl povolení k podnikání, stěhovali jsme se. Za náš byt a pozemek se zahrádkou, který jsme měli v hezké části Jerevanu, jsme utržili 10 tisíc dolarů. Bylo to hrozně málo, to mi bylo jasné, ale po válce se nedařilo prodat nemovitost dráž. Všichni utekli, nikdo nic nekupoval, a když ano, tak pod cenou. Známí mě zrazovali, že to je pro začátek v Praze velmi málo, ale já už nechtěl čekat.

Okolo 20. prosince 1994 jsme odletěli do Moskvy a vydali se na českou ambasádu. Vůbec mi nedošlo, že slavíte Vánoce tak brzy. Ambasáda byla zavřená, museli jsme čekat až do Nového roku. Je pravda, že tam mě zaskočil strach: počítal jsem každý den, který musíme zůstat v moskevském hotelu, a děsil se, že nám peníze nebudou stačit snad ani na cestu.

Proto jste pak zůstali v Ostravě?

Na život v Praze jsme jednoduše neměli. Celkem obšírně mi to vysvětlil jeden Rus, kterého jsem potkal ve vlaku, když jsme přejížděli bělorusko-polské hranice. Podnikal v Praze už delší dobu, a když slyšel, kolik mám peněz, smál se: "Praha je zlatá, ale pěkně drahá! Tam nepořídíš. Zkus menší město − třeba Ostravu. Je na trati. Prostě jen dříve vystoupíš." A tak jsme vystoupili.

Ostrava ale není Praha.

Z nádraží jsme jeli taxíkem do prvního hotelu, já tam zaplatil 2100 korun za jeden pokoj na noc. Bylo mi jasné, že když nás je pět, nemůžeme takhle dlouho vydržet, a tak jsem se hned ráno šel projít a doufal, že najdu levnější ubytování. Chodil jsem těmi ulicemi a nechápal jsem, kde jsme se to ocitli. Ostrava byla hodně zaprášená, černé baráky, všude popadaná omítka. A nikdo nemluvil rusky.

No, možná nechtěl. Ruština tu nebyla v minulých desetiletích zrovna v oblibě.

Počítal jsem s tím, že lidé nebudou zpočátku vstřícní. Ale to víte, když máte nemocné dítě v náručí, hledáte "aptěku", abyste koupil aspirin, a všichni krčí rameny, trochu ztrácíte nervy. Ale nějak jsme to přestáli. Po třech dnech jsem našel ubytovnu pro ukrajinské dělníky. Za postel se platilo 6000 měsíčně, pro nás to znamenalo tedy 30 tisíc korun. Už jsem se chtěl otočit, ale paní na recepci se ustrnula. Rozuměla rusky, a když slyšela, že máme roční batole, tříletého chlapce a starou maminku, dala nám dva pokoje s kuchyní za 2000 na měsíc. Asi to udělala bez vědomí majitele. Nevím. Později se spřátelila s mými ženskými, a když viděla, jak marně hledám práci, zamhouřila oči několikrát. Nakonec jsme tam bydleli celý rok, než jsem se trochu zorientoval a otevřel hernu.

Hernu? Já myslela, že jste hned začal s medovými dorty.

Když začínáte v cizí zemi a nemáte zrovna v kapse miliony, berete, co je. Skoro rok jsem nemohl najít uplatnění, jako designér jsem nezavadil o zakázku. A tak když mi jeden známý řekl, že viděl na pronájem hospodu ve Frýdku-Místku, sedl jsem do auta a jel s ním.

Myslel jsem si ovšem, že Frýdek je nějaká část Ostravy, a pak jsem se nestačil divit, kam to jedeme. Nicméně Frýdek mě zaujal: čisté město, starý zámek, okolo hory skoro jako v Arménii, jezero Olešná. Na tu hospodu jsem kývl a za pár měsíců přišel o všechny zbylé peníze. Byl to totální krach.

Jak to?

Koupil jsem pronájem herny, která nikdy nevydělávala. Proto také byla na prodej. Ztracená varta, jak vy říkáte. Také jsem byl nezkušený, nikdy jsem žádnou hospodu neprovozoval, jak to asi mohlo dopadnout? Došlo to až tak daleko, že jsem se chtěl vrátit do Arménie. Ale neměli jsme peníze ani na letenky.

Nenapadlo vás požádat o nějakou sociální podporu? Byli jste u nás už přece přes rok.

To mě nenapadlo. Nejsem zvyklý žebrat, na to nemám povahu. Vyvěsil jsem inzerát, že tu zařízenou hospodu přenechám za 50 tisíc korun. Jedna letenka stála 12 tisíc, pětkrát 12 je 60. Asi 20 tisíc jsem měl na hotovosti, takže by to stačilo na cestu do Jerevanu. Ale nikdo neměl o ten pronájem zájem. Byl jsem fakt v koncích.

Kdo vám pomohl se z toho dostat?

Bůh.

Prosím?

No, já vím, že mi nebudete věřit. Jste přece skoro všichni ateisti. My Arméni máme ale víru zadřenou v srdci, vždyť jsme byli první národ, který přijal křesťanství. K Bohu se často obracíme.

Takže pravidelně chodíte do kostela?

Nechodím, ale Bůh je se mnou. V každém okamžiku. A tehdy mi to dokonce dal najevo.

Jak?

Kousek od baru stál v parku kostel. Vlastně − stojí tam stále, svatý Jošt. Nikdy jsem v něm nebyl, ale jednou, když hospoda zase zela prázdnotou a já už se vzdal naděje, že ji dokážu prodat, jsem si sedl v parku na lavičku a začal jsem se modlit: "Pane Bože, proč mě trestáš? Chtěl jsem tu žít, podnikat, ale nic se mi nedaří, asi tady umřu. To prosím nedovol. Když už mám umřít, ať mě aspoň pochovají ve vlasti."

Seděl jsem tam asi dlouho, už jsem se nemodlil, spíš mimoděk jsem si začal prohlížet ten kostel. Byl sešlý, zanedbaný, dokonce i kříž na hlavní věži měl poničený. Nevím, co mě to napadlo, ale zvedl jsem se, našel faráře a zeptal se ho, kolik by stálo ten kříž opravit a pozlatit. "Dvacet tisíc," povídá. Zatrnulo mi, ale pak jsem mu ty své poslední peníze nabídl.

To jste ho asi šokoval, ne?

Byl překvapený, ale reagoval pohotově a hned se zeptal, jestli nechci přispět na opravu celého kostela, že s ní právě začínají. To mě rozesmálo, nechal jsem mu tam svých 20 tisíc, šel domů a říkal si: "Třeba budu díky tomu kříži Bohu blíž. Třeba mě uslyší." Kříž opravili a pozlatili, do kopule pak vložili listinu potvrzující, že to sponzoroval Gevorg Avetisyan, podnikatel z Arménie. Byl to krásný den, takový… svatý. A Bůh můj hlas uslyšel. Do týdne jsem měl plnou hospodu. Začalo se dařit, ze dne na den. Brzy jsem si mohl půjčit automaty od Casina Admiral, po roce jsem už měl nejlepší hernu ve Frýdku. Nepřeháním. Lidé stáli fronty na automaty.

Promiňte mi tu předpojatost. Dostal jste se z krize díky hazardu, to zrovna není bohulibá činnost.

Bůh mi pomohl. Víc bych to nepitval. Asi si dobře nedovedete představit naši situaci. Neměl jsem možnost si vybírat, musel jsem živit rodinu. Koneckonců, lidé ke mně do baru nechodili jen hrát, ale cenili si i přátelské, domácké atmosféry. A já byl šťastný, že jsme se konečně odlepili ode dna. Netoužil jsem po luxusu, ale po pevném zázemí pro rodinu. Proto jsem si za vydělané peníze nekoupil nejdříve krásné auto, ale pozemek, na němž jsem posléze postavil dům. Jezdil jsem ještě roky ve staré škodovce, ale byl jsem šťastný, že máme vlastní střechu nad hlavou. To byl moment, kdy jsem mohl také konečně pozvat i sestru a její tři děti, aby přijely za námi. Čekaly na to v Jerevanu dlouhých pět let.

jarvis_56bcde30498ebce3125a9a55.jpeg
Automatická výrobní linka
Foto: Tomáš Nosil

Historka o vaší sestře, která upekla dort podle starého rodinného receptu, a vy jste dostal nápad ho vyrábět ve velkém, se už stala téměř legendou. Ale pokud si dobře vzpomínám, nebyl jste první. Medovníky se přece u nás prodávaly už v 90. letech.

To máte pravdu. A je také pravda, že mě právě jeden takový medovník inspiroval. Jel jsem s kamarády do Brna a někde u Hodonína jsme se stavili na oběd. Na stolku v restauraci měli kartičku s nabídkou dezertu. Povídám klukům: "Víte, co je to medovník?" Pokrčili rameny. Něco hodně sladkého? "Kdepak, pánové, je to z medu, ale není to tak sladké. Je to arménský národní koláč!" Objednal jsem si kousek. Byl dobrý, ale zdaleka nebyl takový, jaký dělala maminka. Nešlo mi to z hlavy.

A tak když jsem přijel domů, povídám ségře, která od svého příjezdu naléhala, ať jí najdu nějakou práci, a já se bránil, že přece nemůže dělat v baru u automatů: "Upeč koláč podle našeho starého receptu. Zkusíme ho prodat." Odnesl jsem ho pak ke známému do cukrárny a po dortu se jen zaprášilo. A tak jsme se ségrou založili společnost Marlenka international, s. r. o. Měla jednoho zaměstnance a výrobnu v sestřině kuchyni. To ale vydrželo pár měsíců, pak jsme si museli pronajmout jiné prostory, koupit sporák, přizvat další lidi.

Dnes máte 210 zaměstnanců a chystáte se podnik rozšiřovat, vystavět novou halu. Čekal jste takový úspěch?

Ne, to jsem nečekal. Ale pak se to tak rychle roztočilo, že nebyl čas na nějaké pochyby. Po šesti sedmi letech, když jsme dostavěli halu s automatickou výrobní linkou, jsem definitivně pustil hernu a soustředil se jen na Marlenku. Je to můj jediný byznys.

Proč jste vůbec firmu i ten dort nazval Marlenka, když je to medovník?

Zrovna v té době, když jsme zakládali firmu, moje přítelkyně porodila dcerku. Pokřtili jsme ji Marlene − po mé matce. Rodové jméno. Přišlo mi to symbolické i pro značku, která vlastně přišla na svět ve stejné době jako moje dcerka. Začala nová kapitola.

Takže vaše první manželství emigraci a těžké začátky v Česku nevydrželo?

Rozvedli jsme se, oba synové ale zůstali se mnou. Bylo to jejich rozhodnutí, stejně jako si sami zvolili, že budou pracovat ve firmě. Jeden je v obchodním oddělení, druhý ještě studuje na VŠE v Praze, ale plánuje se vrátit do Frýdku. Zdá se, že jsou na firmu hrdí. Stejně jako neteř, která pro ni dělá úžasné dorty na zakázku, a synovec, který shání suroviny. Jsme tu celá rodina a jsme na to pyšní. Víte, medovníky vyrábí řada firem, ale Marlenka je jenom jedna.

Ano, zaregistrovala jsem, že jste se neváhal soudit, když se konkurence pokusila uvést na trh produkt s podobným jménem.

No to byl pořádný podvodník! Majitel velké pekárny na Moravě začal dělat dorty Mařenka, v nichž mimochodem nebylo ani trochu medu, a profitoval na naší značce. Jenže já mám všechno patentované, důkladně ošetřené nejen pro Česko, ale i pro zahraničí.

S tou českou konkurencí jsem se chtěl nějak rozumně domluvit, ale třískli mi telefonem, mysleli si, že nemám šanci. Soudil jsem se pět let a vyhrál jsem. Zastavili výrobu, zaplatili soudní výlohy, museli se omluvit. Teď běží podobný soud v Číně, první kolo jsme také vyhráli. A už mi také hlásil náš distributor v Turecku, že tam někdo nabízí Marlenku. Nenecháme to jen tak.

Vyvážíte cukrovinky i do Istanbulu. Tam prý před první světovou válkou úspěšně podnikal váš pradědeček − a dokonce ve stejném oboru −, než se stal obětí genocidy…

… a celá naše rodina musela prchnout do Arménie. Ano, máme ke Konstantinopoli zvláštní vztah. A nemohu popřít, že když se tam dnes prodává pachlava, kterou pečeme podle receptů mého pradědy, pociťuji jisté zadostiučinění. Nikdy se také nesmířím s tím, že se řada lidí ještě dnes pokouší arménskou genocidu bagatelizovat.

Podpořil jste finančně vydání knihy Holokaust a jiné genocidy, podporoval jste také snahy, aby se informace o arménské genocidě staly součástí učiva dějepisu na českých školách. Máte už české občanství?

Hmm, to je případná otázka. O občanství jsem žádal čtyřikrát pětkrát a vždycky přišla stejná odpověď: "I když splňujete všechny podmínky, vaší žádosti nebude vyhověno." Nechápal jsem. Moje děti mají státní občanství, ale já ne, i když tu platím řádně daně a dávám práci stovkám lidí. Už jsem z toho byl po těch letech utahaný, řekl jsem si, co se dá dělat. Nejde to, tak nejde. Podniknu poslední pokus. A představte si, loni to konečně vyšlo.

jarvis_56bcde30498ebce3125a9a59.jpeg
 
Když Avetisyan Marlenku rozjížděl, dorty se vyráběly v kuchyni jeho sestry. Dnes mají továrnu se stovkami zaměstnanců, rozšiřují výrobu a připravují síť kaváren.
Foto: Tomáš Nosil