Vedoucí olympijských ceremoniálů v Tokiu dostal padáka, když se přišlo na to, že před více než dvaceti lety udělal vtip o holokaustu. Kentaro Kobajaši je bývalý člen komediálního dua, které natáčelo parodické skeče. V jednom z nich komici předstírali, že jsou moderátoři dětského pořadu. Když probírali různé hry, Kobajaši svému parťákovi navrhl, ať využijí „ty papírové panenky, co zbyly, když sis chtěl hrát na holokaust“. Pak oba vtipkovali, jak jim tahle hra s panenkami v televizi neprošla.

Krátký klip, který začal na sociálních sítích kolovat jen pár dnů před zahájením her, přiměl Kobajašiho ke kajícné omluvě v celostátních novinách. „Bylo to v době, kdy jsem nedokázal publikum rozesmát tak, jak jsem chtěl, a snažil se upoutat pozornost povrchním způsobem,“ napsal s dovětkem, že humor by neměl nikomu ubližovat.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Letitý televizní záznam z českého pohledu nejvíc připomíná styl improvizační show Partička, morbidním vtipkováním se zase podobá někdejší České sodě. Ostatně ani tento legendární pořad z 90. let se rozhodně nevyhýbal drsným žertům. Na YouTube je dodnes populární třeba satirická reklama na prací prášek Árijec, po jehož použití je romské dítě úplně bílé a vynoří se z pěny jako modrooký blonďák. Stejný pořad představil také fiktivní Škodu Henlein s přímým spalováním a plynem vyvedeným na komoru řidiče. A starostlivé hospodyňce, jejíž manžel se vrací z koncentračního tábora se skvrnami od krve, pomohlo vyprat jeho košili na 1940 stupňů v Napalmexu.

Touto optikou by všichni, kdo se tehdy na České sodě podíleli, museli skončit ve veřejném životě. Což by byla škoda – pořad vytvářelo mnoho talentovaných a nápaditých lidí, kteří rasismus a nacismus nepropagovali, ale naopak zesměšňovali, a to křiklavým stylem rozvíjející se komerční komunikace.

Kentaro Kobajaši doplatil na pár kontroverzních sekund, které si dnes už nejspíš nikdo ani nepamatoval. Na místě je zopakovat, že humor je věcí osobního vkusu. Ale také je pochopitelné, že má svůj kulturní i dobový kontext. Z naší země, kde obrátíme ve vtip úplně cokoliv včetně tragédií a katastrof, se to hůř posuzuje.

Když nejhorší povodně v dějinách zasáhly Moravu, národ žertoval, že teď bude mít každý Moravák u domu jachtu. O pár let později se šířily vtipy, že s povodňovou vlnou, která se přes Labe hnala až do Německa a odnesla všechno, co jí stálo v cestě, konečně vracíme sudetským Němcům ty zabavené chalupy.

Češi reagují na kdejaký problém, aféru a neštěstí fotomontážemi, kterých pak mají plný WhatsApp. „Češi mají prostě pocit, že se dá legrace dělat ze všeho, což mají společné s Brity, zatímco některé jiné země to tak prostě nemají. V některých státech existuje jakýsi strop pro to, čemu se můžete smát. Ale ne v Británii a z nějakého důvodu ani v Česku,“ poznamenal předloni někdejší člen skupiny Monty Python Michael Palin.

Naopak třeba německé příručky mezinárodních obchodních zvyklostí a pravidel upozorňují, že „český humor dokáže být poněkud záludný, když si utahuje z Němců“. Letos vydaná brožura bavorské komory řemeslníků, která jim má pomoci s poskytováním služeb českým klientům, zase v kapitole o kulturních odlišnostech píše: „Český humor je dost černý a sebeironický“. A když jedna pražská cukrárna začala uprostřed pandemie vyrábět zákusky ve tvaru koronaviru, zaujalo to zpravodajské agentury po celém světě jako příklad „typického žertování o vážných věcech“.

Málo platné, mezinárodní akce chtějí obrousit hrany, žertovat jen decentně a zůstat monumentální aseptickou událostí bez chuti a zápachu. Pamatujete si ale snad jiný zahajovací ceremoniál než ten z Londýna, kde se do vtipkování zapojila sama královna? Já popravdě ne. Všechna ta hudební vystoupení a tance mi splývají, zato královnu s Bondem nebo Mr. Beana jako nešikovného člena orchestru si vybavím i teď.

Druhá strana mince je, jak si organizátoři představovali spolupráci s komikem, který má za sebou i drsnější skeče. Co očekávali a jak tuto spolupráci nadefinovali? Buď spolupráce probíhala v nastavených mantinelech, a pak je trochu bizarní ji ukončovat kvůli něčemu, co s ní nesouvisí, anebo byla na obzoru kontroverze – ale pak si měli najmout někoho uhlazeného. Tak snad ceremoniály nevyzní tak naprázdno jako opuštěná hlediště stadionů.