Premiér Andrej Babiš přinesl do politiky mnoho nových témat. Díky němu většina lidí (nejen v naší zemi) ví, že existuje riziko konfliktu zájmů. Premiér také, bohužel, ukázal, jak nebezpečná je samochvála a poučování ostatních – pod jeho vedením se ze země, kterou označil jako „best in covid“, stala zemí s jedním z největších počtů obětí pandemie nejen v Evropě, ale i na světě. Nebylo by ale fér tvrdit, že vše, s čím do politiky přišel, vedlo k průšvihu či tak muselo skončit. Některá témata spojená s jeho vstupem na politické hřiště byla oprávněná a smysluplná.

Jedním z těch témat, které se mohlo i pod jeho poněkud chaotickým vedením proměnit v „plus“, bylo téma daňových úniků. Ne že by daňové úniky dříve nebyly tématem, ale problém se řešil v odborné rovině, mimo zájem veřejnosti a médií, ale zřejmě i pod vlivem ideologie a různých lobbistických skupin (bohužel zastupujících i zájmy těch, pro které podvod není tabu). Andrej Babiš však toto téma překvapivě učinil jedním z hlavních „výkladních skříní“ svého ministrování a udělal z něj zároveň téma, o kterém se dnes debatuje i nad pivem v hospodě.

Učinil to v situaci, kdy význam tohoto tématu postupně rostl i celosvětově. Důvody proto byly
hlavně dva. Prvním je potřeba krmit –v mnoha zemích nenasytné – deficitní rozpočty vyšší porcí příjmů. Druhým pak společenské škody vyvolané často oprávněným přesvědčením řady lidí, že mnoho lidí a firem daně řádně neplatí (a proč mám platit daně JÁ, když ON je neplatí). První rozpojení „daňové agendy AB“ a zbytku světa ale nastalo již na začátku. Zatímco v Evropě či USA je hlavním tématem „neochota“ velkých a bohatých firem či jedinců daně platit (a zároveň jejich velká ochota hledat všemožné kličky, které jim peníze ušetří), vlajkovou lodí daňové agendy Andreje Babiše se staly, v porovnání s problémem u velkých firem, v rozsahu jednotlivých případů až miniaturní podvody trafikantů, holiček či restauratérů, které se rozhodl eliminovat rychlým a plošným zavedením systému EET. Oblast větších daňových podvodů pak tým dnešního premiéra zúžil zejména na karuselové podvody při platbě DPH. K jejich snížení zavedl (s menší publicitou v porovnání s EET, která neodpovídala fakticky značnému potenciálnímu významu) kontrolní hlášení a s větší pompou instruoval daňové kontrolory, vybavené bezprecedentními pravomocemi, k neúprosnému boji se „sprostými podezřelými“.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Problém podvodů řady velkých firem či bohatých jedinců v seznamu priorit premiéra zcela
chyběl (i když též díky vzniku evropských pravidel se opět v relativní tichosti i u nás leccos
zlepšilo, třeba v oblasti transferových cen či jednoduchých finančních struktur ke snížení daní).
Časem se ukázalo, co je možným důvodem. Premiér osobně totiž použil (či spíše zneužil)
daňovou fintu k tomu, aby se dostal k desítkám milionů nezdaněného příjmu pomocí korunových dluhopisů (a daňová správa pod jeho vedením na tom neshledala nic špatného). Jeho firma (Čapí hnízdo) zase vytvořila zjevně podezřelou daňovou strukturu s využitím plateb za reklamy, která snížila daňovou povinnost ziskových firem holdingu Agrofert.

EET, která mohla pomoci ještě víc

Ve „své“ daňové agendě ale premiér postupoval s neobvyklou razancí. Přinejmenším sporná byla užitečnost této razance při nekompromisním zavedení povinnosti elektronické evidence tržeb i pro malé podnikatele, kde je ekonomický přínos i riziko spíše malé (a daňoví úředníci by si s ním měli poradit jinak), a náklady mohou být proto disproporčně vysoké. Tvrdošíjnost premiérova týmu ale vedla k tomu, že celý systém se podařilo v poměrně krátké době dovést do prakticky hladkého provozu (což je u nás krajně neobvyklé).

Nekompromisní přístup zvolil premiér i v „nadnárodní dimenzi“ své agendy boje proti velkým
únikům z DPH. Jeho vize, že řešení tkví ve „vypnutí platby daně“ prostřednictvím „reverse charge“ (kde se peníze zpět firmám nevrací, tam nemohou být neprávem získány), narazila na zcela odlišný přístup k problému na úrovni EU u části zemí a neochotě problém vůbec řešit u ostatních (někteří mu totiž nečelí). Potřeba hledat dohodu (nejen proto, že rozhodování o daních je v EU obvykle otázkou jednomyslnosti) pana Babiše nezajímala. On chtěl, nevědom si potřeby podobného přístupu k problému napříč společným trhem, „jen“ povolení pro svůj experiment doma. Když ho nezískal, uchýlil se prakticky k vydírání. Využil (či zneužil) principu jednomyslnosti a podmínil podporu jakéhokoliv unijního návrhu (byť jen technického) tím, že získá souhlas pro „českou reverse charge“. Nakonec mu rakouské předsednictví vyhovělo, i když paradoxně, podmínky výjimky byly takové, že nebylo vůbec jasné, zda je naše země splňuje.

Absence pochopení nadnárodních souvislostí problémů v oblasti daní ale jeho postoj
pronásledovala i dál. Česká republika patřila ke skeptickým zemím v oblasti návrhů, ze kterých by velmi pravděpodobně měla prospěch (společný daňový základ EU, koncept minimálního danění velkých firem dle OECD). Jistě, nebyli jsme jedinou zemí, které návrhy blokovaly (i když mnoho z nich právě proto, že by na nich na rozdíl od nás nevydělaly), ale nerealistický pohled na oblast „velkých daní“ jeho vláda projevila třeba i při prosazení „české digitální daně“ (na rozdíl od aktivní podpory té unijní), která je navržena dokonce v rekordní výši a u které je více než možné, že ji buďto budou firmy ignorovat, anebo že protiopatření, kterými by nejspíše USA reagovaly, by pro nás byla velmi drahá.

Pokud se ale vrátíme zpět k naplněným bodům „daňového plánu AB“, je dobré si uvědomit, že
opravdu vedl ke vzniku rychle dostupných a extenzivních dat, která by bylo možné na eliminaci
velkého podílu podvodů využít. Kontrolní hlášení totiž mapuje vztahy mezi podnikateli – plátci
DPH – a při rychlém využití získaných dat je detekce podvodů velmi rychlá a účinná. Konec
řetězce plateb DPH, tedy operace k neplátci DPH, je dokonce podchycena „on-line“ díky EET.
Pro zmapování chybějící části transakcí mimo ČR lze využít data, která vznikají na základě
pravidel EU. Bylo by opravdu zajímavé se podívat, zda teoreticky datově takřka neprůstřelný systém pro omezení podvodů u DPH (což je největší podíl v EU odhadnutých daňových ztrát a převyšuje 100 miliard eur ročně) opravdu podvody dokáže zásadně potlačit (nikoliv celou ztrátu, neb ta má někdy i legitimní důvody, jako je krach firmy).

Bohužel, brutální a politický přístup k této agendě zabránil tomu, aby vzniklo nezávislé a hluboké vyhodnocení efektivity systému, včetně nákladů, které „velkoryse“ premiér přesunul na podnikatele. Proto vládním tvrzením o tom, jak skvěle systém funguje a jak málo plátce zatěžuje, kontruje neméně radikální a černobílý požadavek na okamžitou likvidaci údajně nesmyslného systému (který též nestojí na robustních analýzách).

Korunu „daňovému programu AB“ nasadila nakonec vláda či přesněji ministerstvo financí.
Nejprve v tichosti upustilo od zavedení „reverse charge“, kterou drsnou cestou získaná výjimka z Bruselu umožnila. Poté, při nástupu koronavirové krize, ministerstvo financí v tichosti rozhodlo o „vypnutí EET“, a to do konce roku 2022. Motivací má být pomoc podnikatelům. Což je pozoruhodné, neb vláda tvrdí, že je systém skoro vůbec nezatěžuje. Zda tedy logika zní
„podpora = umožnění daňových podvodů“ (což je zcela špatná úvaha), to ministerstvo není ochotno říci. I přes to, že ministerstvo dále zaměstnává stovky lidí odpovědných za systém EET, je jasné, že volebních konstelací, ve kterých bude systém za rok a půl zapnut, je velmi málo. Je tedy velmi pravděpodobné, že – možná spolu se svým tvůrcem – odejde do propadliště dějin.

Kolik stojí výběr daní

Zde by mohlo rekviem za „daňovou agendu AB“ skončit. Paradoxně tomu tak ale není. Je totiž
možné, že se chaosu plný a špatně prosazovaný projekt, kterému zvoní umíráček, vydal místy
správnou cestou. Pandemie nejen tragicky poznamenala životy milionů lidí po celém světě, ale kombinace poklesu ekonomiky a bezprecedentně intenzivních vládních podpůrných programů vede k velkému nárůstu dluhů. Dokonce jen snížit deficity státních financí nebude vždy snadné (a to ani tam, kde je vlády a poslanci nenafoukli o s krizí nesouvisející položky) a i poté se státy budou potýkat s vysokým dluhem (a to zejména tehdy, pokud vzrostou úroky). Lépe vybírat určené daně je nutnost, neboť její náhrada je pouze cestou redukce výdajů, často s citelnými dopady na část společnosti, či zvyšování daní, včetně těch k růstu nejvíce nepříznivých.

Proto zrychluje celosvětová snaha „ucpat díry“, třeba vznikem konceptu férového danění digitální ekonomiky či konceptu minimální daně, které vznikají na půdě OECD z pověření G7 a které se před pár týdny dočkaly jasné podpory ministrů financí nejvlivnějších zemí světa.
Existuje ale i „menší daňová agenda“, která je na jedné straně zaměřená na snížení daňových
úniků (včetně těch, na které se zaměřoval Andrej Babiš), ale zároveň též na nový, mnohem
férovější vztah mezi plátcem a výběrčím daně (což bylo jeho pohledu zcela cizí). V centru
pozornosti je snižování nákladů na administraci daní (vysokých hlavně pro malé a střední firmy) či snížení nejistoty pro plátce (včetně omezení stresujících a nákladných kontrol) a snížení rizika dvojího zdanění.

Zásadní roli v tom může sehrát digitalizace. Mluví se o konceptech, kdy plátci budou zasílat
daňovým úřadům data a podklady, z nichž následně správce daně sestaví daňové přiznání a
informuje plátce o tom, kolik a kdy zaplatí (což jsem mimochodem u nás navrhoval před lety
alespoň pro malé firmy). V tomto případě jde samozřejmě problém správnosti výpočtu za
správcem daně a kontrolovat má smysl jen úplnost předložených podkladů. Pro eliminaci přeshraničních daňových podvodů se v EU uvažuje o on-line evidenci přeshraničních transakcí, která by zásadně zkomplikovala karuselové podvody, jež tolik tížily Andreje Babiše před pár lety.

Na první pohled se zdá, že často jde o to, co bylo „daňovou agendou AB“. Ale neplatí to. V
buldozérovém způsobu prosazování svého plánu totiž vůbec nebyla na stole otázka zjednodušení života odpovědných daňových poplatníků. Zcela nevyužita byla možnost zásadního snížení povinnosti reportovat či využití dat získaných daňovými úřady pro sestavení
daňového přiznání plátce (a dovedu si představit, že naopak daňoví kontroloři si užívali situace, kdy data nebyla zcela konzistentní, k sankcím). Důraz na data z kontrolního hlášení a vznik kvalitního know-how pro potírání podvodů, ideálně v kombinaci s žádostí o prosazení
kvalitnějšího reportingu o unijních přeshraničních transakcích, vyměnila „daňová agenda AB“ za boj s trafikanty, kadeřnicemi či prodavači zmrzliny o to, zda vydávají účtenky za desítky korun.

Katastrofu pak dovršilo „zaklekávání“ úředníků na podnikatele, které budeme ve formě
prohraných soudů ještě dlouho společně platit. Navíc o „své cestě“ premiér odmítal s kýmkoliv diskutovat, nejen s opozicí, ale do jisté míry i se „svou“ vládní koalicí. Lze proto pochopit, že část politiků místo akceptace některých perspektivních součástí „daňové agendy AB“ má za to, že je třeba vše zrušit a „začít znovu“. Vniveč by mohly přijít i některé smysluplné investice či know-how využívání dat, ale navíc část lidí si to může vyložit jako posvěcení daňových podvodů.

Navíc může dojít k tomu, že pokud se tato ekonomicky vysoce smysluplná agenda začne v unii
diskutovat, my budeme mít ve věci (jako často) již od počátku jasno – „my to již zažili a jsme hrdí na to, že jsme to zrušili“. A jako dost často se budeme mýlit.

Bylo by to k naší škodě a možná i ke škodě ostatních. Ano, zažili jsme něco tak trochu
podobného. Ale podobného jen „náhodně“, neb plán nestál na dobrém pochopení problému a
zcela mu chyběla vůle podnikatele nikoliv „buzerovat“, ale pomoci jim a být jejich partnerem. U
lidí typu Andreje Babiše to nepřekvapí. A proto jeho plán, který směřoval na řešení faktického a
závažného problému, skončil naprostým fiaskem. Fiaskem, které může přinést i další škody poté, co jeho součásti ze světa zmizí.