Pokud Evropané nezmění přístup, příští válku s Ruskem NATO prohraje, říká americký generál. Rozhodnou ji investice do technologií

HN: Když se podíváte na případ Vrbětice, je na něm z širšího pohledu něco překvapivého, co by něco vypovídalo o ruských operacích v našem regionu
nebo o hybridní válce?

Byla to připomínka, s kým máme co do činění. Rusové zabíjejí Evropany na evropské půdě, uvnitř suverénního území spojenecké země NATO a člena EU. Neměli bychom tím být už překvapeni a je nepochopitelné, že jsme. I když se nezdají být tak schopní jako v minulosti. Pokus o vraždu Sergeje Skripala či otrava Alexeje Navalného ukazují, že se zdají být neohrabanější než v minulosti.

HN: A nemůže to být součást operace, kde dáte najevo „podívejte, co jsme schopni udělat, tak se nás bojte“?

Nepochybně chtějí ukázat, že nikdo se nemůže cítit v bezpečí, že se před nimi nedá schovat. Ale to, že své úkoly úspěšně nedokončili, ukazuje na to, že mají laťku níže.

HN: Při čtení knihy o budoucí válce v Evropě, jejímž spoluautorem jste, jsem také sledoval zprávy o zablokování ropovodu Colonial v USA. Napadlo mě, jestli tohle je způsob, jak by mohla začít příští válka?

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg už loni navrhl, aby kybernetický útok mohl být považován za ozbrojený útok, který by spadal pod článek pět smlouvy o NATO, kdy je možné požádat spojence o aktivaci kolektivní obrany. Záleželo by to ovšem na tom, jaký druh škod by takový útok měl, jak rozsáhlé by byly následky. Důležitou součástí odstrašení je vyslat do světa potenciálním protivníkům zprávu, že kybernetický útok bude mít následky pro kohokoliv, kdo ho způsobí.

Plně očekávám, že pokud bychom se někdy ocitli v konfliktu, jeho součástí by bylo obrovské nasazení kybernetických útoků, které by se týkaly energetické a komunikační infrastruktury, dopravy, pravděpodobně i finanční infrastruktury.

To všechno by mělo za cíl omezit všechny výhody, které jako Západ máme.

HN: Ve vaší knize máte dva scénáře vývoje konfliktu v Evropě, kde jsou podobné věci popsané. Mohlo by to skutečně vypadat jako v případě ropovodu Colonial?

Automaticky předpokládám, že v tom má prst Kreml, ať už aktivně, nebo pasivně. Už jen tím, že tolerují, že organizace, jako je DarkSide (autor útoku na Colonial – pozn. red.), funguje uvnitř Ruska. Příkladů je samozřejmě mnohem víc, například ovlivnění amerických voleb. Pro takový druh škodlivé aktivity neexistují žádné hranice. V tom prostě spočívá hybridní válčení. Můžete použít celý vějíř věcí od jaderných zbraní přes tanky a lodě – všechno, co jsme viděli na Ukrajině, po věci, které nemusí na první pohled být spojované se státem – jako to, co udělala skupina DarkSide. Hybridní válčení neznamená, že tam nejsou jaderné zbraně nebo tanky. Neznamená také jen dezinformace nebo kybernetické útoky. Je to celá škála věcí, kterou použijí, aby vytvořili tlak, jaký potřebují. A tím je pro nás také těžké zjistit, co se vlastně děje.

HN: A dá se k této hybridní strategii zařadit i únos letadla Ryanairu do Běloruska, nebo to byla samostatná akce Alexandra Lukašenka?

Obrana vzdušného prostoru Běloruska a Ruska je kompletně propojená. Je tedy nemožné, že by Kreml nevěděl, co se děje. Prostě nemožné. Nevím ale, zda to bylo zorganizované Kremlem, a nevím, v jakém okamžiku padlo rozhodnutí vyslat stíhačku, aby donutila letadlo přistát. Určitě to okamžitě vědělo velení ruské protiletadlové obrany. Očekával bych, že Kreml o tom věděl od začátku a že se to odehrálo nejméně za tichého souhlasu Kremlu.

HN: A z vojenského úhlu pohledu, měla tato akce únosu nějaký smysl jako třeba testovat reakci NATO a EU?

Ukazuje to, že Rusové teď mají nulový respekt vůči Evropské unii. To jsme viděli třeba i při návštěvě šéfa diplomacie EU Josepa Borella v Moskvě před pár týdny. A obávám se, že nemají ani příliš mnoho respektu vůči Spojeným státům.

Může to tedy být další příklad toho, jak zvyšují svůj tlak, aby zjistili, kdy EU nějak zareaguje. A když objeví, kde jsou slabá místa, tím víc budou tlačit a donutí nás, tedy USA a EU, k ústupu.

Hodně jsem přemýšlel o tom, jaký jiný smysl by celá akce měla než vyvolat strach mezi oponenty běloruského režimu. Představte si, jak znepokojená nyní musí být vůdkyně běloruské opozice Svjatlana Cichanouská a její spolupracovníci, že mohou být uneseni zpět do Běloruska.
Pro ně to je opravdová hrozba. A určitě to je podobná zpráva i pro ruskou opozici.

HN: Vraťme se zpět k NATO a článku pět. Když si vezmeme za příklad ropovod Colonial, byl by třeba podobný útok na ropovody v Evropě jdoucí přes několik zemí považovaný za důvod pro aktivaci článku pět? Kde je v případě kyberútoků ona hranice pro kolektivní obranu?

To je dobrá otázka. Článek pět není žádný laserový paprsek, který se automaticky aktivuje, pokud ho narušíte tím, že projdete – jako když jdete ke dveřím, které se automaticky otevřou. Nedá se to říct o žádné události. Takhle článek pět nefunguje. Je to stoprocentně politické rozhodnutí. Když někdo použije zbraně proti členu NATO, ten osloví spojence, je tam proces konzultací a pak se aliance rozhodne, zda právě ten ozbrojený útok splňuje podmínku pro kolektivní obranu.

Narušení vzdušného prostoru letadlem, nebo kdyby tank přejel hranici a zase se vrátil, automaticky neznamená použití článku pět.

V případě kybernetického prostoru záleží na rozsahu škod způsobených ekonomice, nebo při poškození energetické sítě, nebo pokud to způsobí ztráty na životech, si dokážu představit scénáře, kdy všech třicet členů aliance řekne ano. Ale těžko říci, kde je ona červená linie.

HN: Ve vaší knize také často zmiňujete následky pandemie nemoci covid-19. Jak moc pandemie změnila váš pohled na budoucí konflikty? Můžeme třeba čekat, že virus bude v budoucnu použit jako zbraň?

Před pár lety, když jsem byl na válečné škole, jsme dělali cvičení, jen v počítačích. Během rozmisťování amerických jednotek udeřilo něco jako chřipka na východním pobřeží Spojených států. Bylo to součástí scénáře, že nám protivník něco takového udělá. Takže předpokládám, že kdybychom se dostali do opravdové krize, biologická zbraň by byla její součástí. Způsobilo by to, že by pro nás bylo složité rychle a správně rozmístit vojáky. Za poslední rok a půl jsme viděli, jak jsou Spojené státy a Evropa velmi zranitelné. V USA z toho plynou dost zásadní úkoly, které musíme udělat, abychom zranitelnost omezili. Takže ano, předpokládám, že by to byla součást budoucího konfliktu. 

Velké čtení

Jak chránit Evropu: Lídři věří, že se vztahy s Amerikou zase zlepší, podle expertů to bude stále o penězích

16. 11. 2020 ▪ 11 min. čtení

HN: Jak moc se tyto nové hrozby – kybernetická, jako jsme viděli v případě Colonial, nebo biologická jako v pandemii – odrazí v nové strategii NATO,
která by se měla vypracovat?

Zajímavé bude, že uvidíme konzultace s jinými ministerstvy či resorty, nejen s obranou a zahraničím. Budou to i ministerstva financí nebo vnitra. Ukázalo se, že obrana a bezpečnost je víc než jen ministerstvo obrany. Její součástí jsou odolnost společnosti jako takové nebo odolnost infrastruktury. Aliance na tyto nové hrozby bude reagovat. Je potřeba si ujasnit, jak se budou jednotlivé státy dívat na umělou inteligenci nebo na drony. Třeba v Německu mají obavy z ozbrojených systémů, kde přímo nesedí člověk. Nebo z rozhodnutí, která se odehrávají rychleji, než by je člověk mohl kontrolovat, což někteří lidé nazývají hyperválkou. To by byl výsledek rozvoje umělé inteligence, kvantových počítačů, kde se všechno neuvěřitelně zrychluje.

HN: Jsou si politici, kteří rozhodují, kam poslat peníze, vědomi těchto nových hrozeb a nových konceptů, jako je hyperválka?

Jeden z úkolů naší knihy bylo právě zacílit na ty, kdo rozhodují, aby si uvědomili rychlost změn. Odstrašení je založeno na rychlosti. Rychlosti toho, abyste si uvědomili, co se děje. Rychlosti rozhodnutí, aby se začalo něco dělat. A pak rychlosti, kdy se skutečně něco děje, třeba v suwalském koridoru mezi Polskem a Litvou nebo v Jihočínském moři. Političtí lídři každé země, nejen USA nebo Česka, si budou přirozeně chtít nechat co největší pružnost v rozhodování a co nejdéle to půjde. Vojenské vedení je tu od toho, aby politickému vedení vysvětlilo, že je potřeba určitá rozhodnutí udělat v určitém čase, aby se dalo něco dělat, věci se dají třeba decentralizovat, aby šly rychleji. A naši protivníci tomuhle rozumějí, a proto dělají všechno pro to, aby bylo co nejtěžší pochopit, co se děje. Dneska zelení mužíci vypadají komicky, ale v roce 2014 to byl příklad takového postupu. Příště to může být něco mnohem sofistikovanějšího, co se náhle objeví.

HN: Když mluvíme o politicích, jak hodnotíte dosavadní počínání prezidenta Joea Bidena směrem k obraně Evropy?

Velmi mě potěšilo, když důležitost evropských spojenců ukázal hned první den v úřadu. Během prvního týdne volal generálnímu tajemníkovi NATO Stoltenbergovi, restartoval vztahy se spojenci. Těším se, až bude na summitu NATO 14. června. To je vše velmi pozitivní. A důležité je, že USA také pracují s Evropskou unií.

Zklamaný jsem ovšem z toho, co se poslední dobou stalo kolem několika věcí ve vztahu ke Kremlu. Biden začal s tím, že Putin je zabiják a že suverenita Ukrajiny je pro USA prioritou. Ale pak Putinovi nabídl schůzku. A také zmírnil sankce vůči firmě stavící plynovod Nord Stream 2. Proč to dělá? Na Číňany byl ministr zahraničí Antony Blinken při prvním jednání na Aljašce tvrdý. Když se ale poprvé potkal s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem na Islandu, tak jsme silná prohlášení neviděli. Chápu, že naše administrativa nechce naštvat naše německé spojence. USA potřebují, aby Německo jako lídr uvnitř Evropské unie zaujalo mnohem tvrdší postoj vůči Kremlu. Mohu jen doufat, že v diskusích mezi Berlínem a Washingtonem výměnou za to, že nebude zničen Nord Stream 2, Berlín souhlasil s něčím, co se týká Ukrajiny, Kremlu nebo Číny, něco takového. Zatím nic takového nevidím. V Kongresu jsou demokraté i republikáni velmi nespokojení s tím, co se stalo. Uvidíme v příštích týdnech na summitu NATO a na schůzce Putina a Bidena v Ženevě.

HN: Co tedy můžeme od schůzky obou prezidentů čekat? Hluboký pohled do Putinových očí jako od jednoho z Bidenových předchůdců?

Doufám, že Bidenova administrativa neudělá tu samou chybu jako Trumpova, Obamova a Bushova – že Kreml se bude chovat rozumně, že bude možné najít nějaké řešení, které bude znamenat vítězství pro obě strany. Kremlu o tohle nejde, chce vítězství jen pro sebe. Já si myslím, že respektují jen sílu. Budou si stěžovat, ale respektovat. A obávám se, že z toho, co administrativa dělá, plyne, že si myslí, že s Ruskem se dá jednat jako s normální evropskou zemí.

HN: Ve vaší knize vyzýváte k investicím do obrany, ale do velmi specifických oblastí, jako je umělá inteligence či vojenská mobilita. Jsme stále v pandemii, evropské státy jsou velmi sociální. Jak byste chtěl přesvědčit evropské politiky, že mají investovat do těchto oblastí spojených s obranou? A jak jejich voliče?

Je jasné, že všechny hrozby, které existovaly před covidem, jsou pořád tady. Kreml nebo čínská komunistická strana svoji aktivitu kvůli covidu nezpomalily. Na Ukrajině a kolem ní bylo před pár týdny sto tisíc ruských vojáků, mimochodem většina je tam stále. Čína stále rychle staví nové vojenské lodě. Hrozby nezmizely, to za prvé.

Druhá věc je, že ne každý musel omezit obranné výdaje kvůli covidu. Podívejte se na Švédsko a jeho čtyřicetiprocentní nárůst obranných výdajů. Žijí tam, kde žijí, a vidí, kde jsou hrozby. Rozumím tomu, že každá vláda bude pod tlakem, aby oživila ekonomiku, udržela pracovní místa, obnovila infrastrukturu a zdravotní péči. Obrana s tímto musí soutěžit uvnitř každé vlády, to je normální. Kdybych měl možnost mluvit s hlavami evropských států, řekl bych jim, že jejich první zodpovědnost je chránit lidi před hrozbami, které nezmizely.

Můžeme být sofistikovanější a neopakovat pořád jen dvě procenta, dvě procenta (HDP na obranu). To je rozumný standard, ale není to jediná věc.

Žiju v Německu, kde je ministrem financí člen sociální demokracie. A tam nikdy nedosáhnou dvou procent, pokud bude v tomto křesle sedět sociální demokrat. Trochu změňme perspektivu a řekněme třeba právě Němcům, že jsou poprvé v historii obklopeni spojenci a přáteli. Takže od Německa potřebujeme leteckou a protiraketovou ochranu pro Pobaltí, logistickou podporu, potřebujeme dopravní schopnosti. Samozřejmě že mají připravit své tři divize a zajistit námořní bezpečnost, ale jsou i jiné věci, které od Německa potřebujeme. A takový přístup by mohl být přitažlivější, tedy zlepšit dopravní možnosti, které mají svoji vojenskou hodnotu.

HN: Mohlo by tohle fungovat i v Česku, které je také obklopené přátelskými státy?

Samozřejmě. Velmi mě těší, že to vypadá, že Česko směřuje k tomu, že naplní svůj slib vytvořit obrněnou brigádu do roku 2026, i když je tu nebezpečí zpoždění. Některá rozhodnutí je potřeba udělat velmi rychle, aby se to stihlo. Když se podíváte na mapu, Česko a Slovensko jsou mezi baltskými státy a Rumunskem. Pro schopnost aliance rychle se pohybovat mezi severem a jihem, východem a západem je pohyb po Česku velmi důležitý, stejně jako logistická podpora pro jednotky, které přejíždějí. Stejně tak třeba protiletadlová a protiraketová ochrana. To je velmi důležité pro celou alianci. Takže bych rád viděl zlepšení infrastruktury, která má vojenskou hodnotu, stejně jako českou obrněnou brigádu.

HN: V Británii jsme nedávno viděli diskusi o tom, zda víc peněz dávat do obrněnců, nebo do moderních technologií. Tato debata se vlastně týká i Česka, které teď s investicemi zápasí. Nemělo by pro zemi velikosti Česka větší smysl soustředit se třeba víc na moderní technologie a nechat investice do obrněnců například Polákům?

Ne. Česko by mělo pokračovat ve své tradici a mít dobré konvenční schopnosti. Vzpomeňte si, na co se celý svět díval na Ukrajině. Nedívali jsme se na partičku geeků, ale na nekonečný proud videí ruských tanků, obrněnců, děl nebo lodí, tedy velmi konvenční výzbroje. Tohle nelze pominout jako něco starého. Když to Kreml rozbalil, vyvolalo to strach. Dokud naši protivníci budou mít takové schopnosti, musíme je být schopni odstrašit. To, co dělá z ruských informačních a kybernetických schopností sílu, je fakt, že kromě toho mají velkou a modernizovanou pozemní armádu, letectvo a jaderné zbraně. Česko má tak povinnost splnit, k čemu se zavázalo, a to nejen dvěma procenty, ale také modernizací. Ano, musíme se přizpůsobovat novým hrozbám, ale dokud existují i ty staré, je třeba se na ně také připravit.

HN: Ve vaší knize, která je hodně o použití moderních technologií ve válce, mě zaujala věta, že Evropané jsou schopní inovací, jen jsou-li ve válce. Otázka pak je, jak je donutit inovovat bez války?

Začal bych tím, že bych se podíval, jaké jsou vládní regulace, které omezují inovace. Mladí lidé mají sklon k inovacím…

HN: … ale obvykle je pak vezmou a odejdou s nimi do USA, kde je dostatek kapitálu a velký trh...

Pak bych se podíval na to, co může Evropa udělat, aby podpořila inovace a kreativitu.

Je zajímavé, že v Německu skoro žádné univerzity nedělají výzkum a vývoj pro bundeswehr. Z mého pohledu je tam morální aspekt: Vy nejste ochotní vymýšlet věci, které by přispěly k ochraně mladých mužů a žen v bundeswehru? Nevím, jak je tomu v Česku, ale mám na mysli třeba výzkum léčby nebo pomoc zraněným, což má i civilní využití, lehké materiály nebo umělou inteligenci. To se dá využít v civilním i vojenském sektoru. Uvolněte pravidla a dejte do toho peníze. V USA máme agenturu DARPA, do které se sypou stamiliony dolarů, a doufá se, že aspoň z deseti procent něco bude.

HN: Ve vaší knize jste příští válku v Evropě umístili do roku 2030. Má to nějaký zvláštní důvod?

Chtěli jsme se dívat tak daleko, jak to bylo možné s tím, abychom dokázali říci, jak bude vypadat technologie. Mám důvody se domnívat, že v otevřeném vojenském konfliktu s Čínou budeme během pěti let. Samozřejmě nejde být přesný, ale když se díváte na to, jaká může být cesta ke katastrofě, jakou je otevřená válka velkého rozsahu, tak část toho se odvíjí od technologie. Když jedna strana nabude dojmu, že má zásadní výhodu, o kterou může přijít, lze se dostat na cestu, na níž uvidíme konflikt v Jihočínském moři nebo v Arktidě. Tam se lodě budou moci pohybovat čím dál lépe a Rusko si tam vznáší nároky. To jsou věci, které se nestanou za rok, ale vidíte tam dlouhodobější tendenci. Když jsem o tom začal přemýšlet, viděl jsem, že to trvá zhruba deset let – od vývoje nové technologie, její výroby a potom využití v praxi. A nyní si myslím, že se tenhle proces zrychlil.

HN: Hodně se mluví a v knize i píšete o možné spolupráci Ruska a Číny. Jak moc či blízce jsou schopny spolupracovat s cílem porazit demokratické země?

Myslím, že jde víc o využití příležitosti. Kdyby se třeba USA angažovaly v otevřeném konfliktu s Čínou, Kreml by v tom mohl vidět příležitost něco zkusit v Evropě, zvláště když Evropany bude vidět jako slabé. Nevím o tom nic detailnějšího, ale komunikují spolu, měli pár vojenských cvičení, ovšem nenazýval bych to aliancí. Čína je větší hrozba než Rusko, ale Evropa má hranice s Ruskem.
Je mnoho věcí, které jim brání být spojenci, ale to neznamená, že nemohou spolupracovat.

HN: Ve vaší knize máte dva scénáře: První je rychlá porážka NATO v Evropě, druhý je rychlá porážka Ruska. Který z nich byste v tuto chvíli označil za pravděpodobnější?

Pokud se nic nezmění, mnohem pravděpodobnější je první scénář. Ale druhý scénář není vůbec nemožný a nevyžaduje, aby se kvůli němu staly zázraky. Nicméně vyžaduje, aby se naši volení lídři poctivě podívali na hrozby a zařídili věci tak, aby tomu konfliktu úplně zabránili. Jde jen o odstrašení. Nikdo nechce válku. My ji nechceme, chceme jí zabránit. Kdyby ke konfliktu přece jen došlo, byl by mnohem dražší než náklady na odstrašení.