Nejlaskavější člověk, kterého znám. Pomáhá ubytovat bezdomovce i stavět záchody v Ghaně

Zanechat po sobě stopu

Když se s prvním lockdownem uzavřely vedle obchodů a restaurací i všechny hotely v Česku, řešili na pražském magistrátu, co budou dělat s bezdomovci, kteří dál zůstávali na ulici. Tehdy Štěpán Ripka, asistent radního pro oblast bydlení a transparentnost, kontaktoval Babetu s žádostí o radu. Rozjeli společně výzvu ubytovacím zařízením, ta ovšem zůstala téměř bez odezvy. Nakonec ji poprosil o pomoc a ona mu obratem nabídla všechny prázdné postele, které v síti hotelů a hostelů BoHo, kterým šéfovala, měli.

Ani na chvíli přitom nezaváhala. „Mně to přišlo vždycky normální, protože moje sestra k nám domů vždycky přivedla nějakého bezdomovce, aby se třeba jen vysprchoval,“ vzpomíná.

Magistrát za každého umístěného člověka platí, což pokryje zhruba náklady na provoz. Důležité pro ni ale je, že části zaměstnanců zůstala práce.

Za rok pomohla ubytovat stovky bezdomovců. Nepotvrdily se ani obavy ze škod, které by mohli na vybavení způsobit. „Věřím, že když dáte někomu něco hezkého, nebude si to chtít zničit,“ zdůrazňuje Babeta. Škody prý odpovídají zhruba desetině toho, co se děje v běžném provozu.

Nejde přitom zdaleka jen o to poskytnout bezdomovcům postel. „Přesně to odpovídá naší filozofii, chceme po sobě zanechat svým jednáním pozitivní stopu. Tohle je víc než byznys,“ věří Babeta a vyzdvihuje několik případů za uplynulý rok, kdy se díky podpoře sociálních pracovníků, která často začíná u zařízení občanky, někteří z bezdomovců postavili na vlastní nohy a „dostali se z ulice“. Dnes zůstává ve třech budovách téměř 300 ubytovaných lidí.

Z uklízečky k prvnímu Starbucksu v Česku

Babetina první práce po maturitě byla na míle vzdálená od hotelnictví, ale do života jí dala důležitý nadhled. Starala se o jedenáctiměsíční dceru basketbalisty NBA Chrise Childse během jeho poslední sezony za New Jersey Nets. Bydlela s jeho manželkou a dětmi v Atlantě, Childs občas jezdil na víkendy domů a Babeta si během toho uvědomila, že peníze rozhodně nejsou zárukou toho, že člověk musí být šťastný.

Pracovních zkušeností v ubytovacích službách od té doby nasbírala víc než dost. Začínala jako uklízečka v hostelu v anglickém Bristolu, ale rychle vystoupala po žebříku profesí v hotelnictví až na pozici regionální manažerky sítě hostelů YHA. Přebírala pobočky v kritickém stavu, aby je následně vracela zpátky do života. Nebo je zavřela úplně.
„Říkali mi Czech buldock!“ směje se.

Do Spojených států se pak ještě jednou pracovně vrátila. Konkrétně do Tacomy, kousek od Seattlu, kam spolu s týmem pěti dalších Čechů odjela na školení do centrály Starbucksu. Několik měsíců tréninku pracovali na všech pozicích v kavárnách a nasávali firemní kulturu. Pomáhal jim i sám zakladatel společnosti a miliardář Howard Schultz, jehož příběh chudého kluka z Brooklynu je ztělesněním amerického snu o úspěchu.

„Trávili jsme s ním dost času. Předával nám svoje zkušenosti i způsob myšlení. Když jsme se vrátili, byli jsme hrozně nakopnutí. Jeli jsme totálně na vlně euforie!“ popisuje Babeta, která se pak stala manažerkou první pobočky Starbucksu v Česku, té na pražském Malostranském náměstí.

Denně pracovala šestnáct hodin i víc, nasazené tempo vydržela rok, během kterého měla jen tři dny volna. Pak dala výpověď.

Vrátila se k hotelnictví do Anglie, potom na nějaký čas řídila oblíbené hostely sítě Generator v Berlíně a Hamburku. Než ji oslovil Mathias Schwender, majitel hostelů a hotelů BoHo, aby k němu šla dělat generální ředitelku. „Tehdy jsme měli čtyři hostely v centru Prahy. Když jsem loni po šesti letech ze své pozice odcházela, měli jsme jich už devět, včetně jednoho v Olomouci a jednoho v Ghaně,“ vypočítává s tím, že v BoHo dál funguje, ale už jen jako poradní hlas.

Záchodová mise

Právě projekt v Africe stojí za povšimnutí. Mathias Schwender vystudoval teologii, jeho otec je evangelický farář a jeho bratr byl v Ghaně jako misionář. Když byla jeho mise ukončena, naskytla se příležitost budovu, ve které působil, odkoupit. Zavolal Mathiasovi a dohodli se, že ji koupí a udělají z ní hostel. Ze začátku nevěděli, jestli na sebe vůbec někdy bude schopný vydělat, brzy se ale ukázalo, že kombinace evropských cen a afrických nákladů na provoz generuje celkem hodně peněz. Spolupracovali totiž s různými neziskovkami, které tam posílaly své spolupracovníky na asimilaci nebo na školení, setkání…

Ukázala se ale ještě jedna věc, a to, že peníze vydělané v Ghaně je kvůli nejrůznějším bankovním poplatkům, srážkám a daním velice obtížné dostat v rozumném objemu ze země. „Zkusili jsme si jen tak ze zvědavosti poslat pár tisíc eur do Evropy a po odečtení všeho nám nepřišla ani polovina. Ale já si myslím, že je to správné, chtějí prostě, aby peníze neodcházely pryč ze země,“ podotýká Babeta.

A tak se rozhodli, že když už v Ghaně jsou, postaví něco tam. „Mathiase napadlo, že vybudujeme veřejné záchody. Jeden z největších problémů totiž je, že tam není kanalizace. Lidé dělají svou potřebu do otevřených stok, což je nejen nezákonné, ale taky vysoce nehygienické. A s tím souvisí i vysoká úmrtnost dětí,“ vysvětluje. V chudší části ghanské metropole Accra tak nechali postavit záchodky evropského typu. Za poplatek nižší než u ostatních státních i soukromých provozovatelů na ně místní opravdu chodí, mají zaměstnance, který se o ně stará, a vydělají si na sebe.

Jsou navíc vybavené několikanásobným filtrem, který čistí moč, a do stoky vypouští už jen zdravotně nezávadnou vodu. „Tuhé části se sbírají do nádrže, pak se speciálně suší a vyrábí se z nich brikety. Naším cílem je začít je časem prodávat,“ říká Babeta.

Kilometry pro děti

Po maturitě jsme se s Babetou neviděly roky, znovu jsme se potkaly až před šesti lety. Rozjížděla tehdy Adventní běhání, kdy se jí podařilo kolem sebe vybudovat komunitu tisíců lidí, kteří během adventu poctivě každý den chodili v Praze běhat. Jednoho prosincového rána jsem se i já připojila k malé skupince, která vybíhala z BoHo hostelu Miss Sophie´s u I. P. Pavlova směr nábřeží, pak na Letnou a přes Karlův most a Karlov zpátky na základnu, kde už na nás čekala snídaně. Během toho mi Babeta odvyprávěla půlku svojí životní cesty a od té doby jsme se vídaly pravidelně.

Před třemi lety se rozhodla spojit výzvu s pomocí konkrétním lidem. Vybrala rodiny dětí s vážným onemocněním a díky partnerům se běhalo pro ně. Od počtu kilometrů se pak odvíjela finanční částka, kterou mezi potřebné rozdělovala rovným dílem.

První rok se vybralo téměř 115 tisíc, další to bylo přes 392 tisíc a loni se jim i díky prodeji produktů s motivy spojenými s projektem podařilo získat 1 005 007 korun. Nejvíc si ale cení toho, že se advenťáci naučili přispívat za své uběhnuté kilometry sami.

Celou výzvu dodnes spravuje s dalšími dobrovolníky ve volném čase po večerech. Mimochodem, její hlavní zaměstnání je nyní v developerské firmě Delicode.

Od samého začátku, kdy ještě Adventní běhání mělo dvacítky členů, jí pomáhá Robert Urban, který vyvinul program na sbírání kilometrů a propojení s aplikací Strava. Na konci první výzvy se zapojila i Barbora Soukupová, která má za sebou maratony po celém světě, a později i Přemysl Vida, trenér české snowboardové freestylové reprezentace.

Dnes už s Babetou kamarádky jsme. A jestli mám z jejího příběhu vytáhnout jedinou věc, tak to, že být laskavý ke svému okolí nic nestojí, a naopak to může někomu hodně usnadnit život. Protože jak říká Babeta: Je vědecky dokázáno, že altruismus pomáhá překonávat obtíže!