Kanadský expert na vzdělávání Michael Fullan je duchovním otcem úspěšné ontarijské reformy školství. Nyní působí jako konzultant vlád různých zemí a snaží se transformovat školství tak, aby odpovídalo potřebám 21. století. Založil hnutí Nová pedagogika pro hluboké učení. Podle něj je důležité, aby se žáci ve školách zaměřovali na rozvoj své osobnosti a řešili skutečné problémy dnešního světa, jako je třeba globální oteplování nebo znečišťování vod. Příští týden v úterý vystoupí v Česku na konferenci Úspěch pro každého žáka, kterou pořádá organizace Stálá konference asociací ve vzdělávání. V exkluzivním rozhovoru pro HN říká, že pandemie je podle něj příležitost, jak přehodnotit priority a změnit cíle vzdělávání.

HN: Je na téhle epizodě on-line vzdělávání vlastně něco pozitivního?

Myslím, že studenti nejsou tak přehlcováni učivem. A také jsme se naučili rychleji reagovat. To, co by nám jindy trvalo rok a půl, jsme zvládli za pár měsíců. 

HN: V Česku se kvůli chybějícímu připojení do on-line hodin nepřipojuje zhruba 50 tisíc dětí. Co by mohlo pomoct tuhle situaci narovnat? 

Neznám podrobně situaci v Česku, ale s tímhle nedostatkem bojuje více států. Vybudovat přístup k internetu a poskytnout studentům digitální techniku, kterou budou moci využívat, je jasná priorita na příštích 12 měsíců. V posledních deseti letech jsme to opomíjeli, ale teď vidíme, jak zásadní problém to je. 

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

HN: Na co se zaměřit, až se děti po distančním vzdělávání vrátí zase do školy?

Varujeme před tím, aby se učitelé snažili dohnat mezery ve vzdělání testováním. Naopak je důležité studenty zase motivovat, aby chtěli poznávat a učit se nové věci. Zaměřit se na well-being, jejich duševní pohodu, vytvořit ve třídě hezké prostředí. Pamatovat na to, že každý z nich bude mít po téhle přestávce jiné potřeby. U starších studentů učitelé nemusí zahazovat technologie, byla by to škoda. Jejich nové dovednosti mohou ve výuce využít třeba k on-line návštěvě světových muzeí a podobně. 

HN: Zmiňujete takzvaný well-being, jak je pro děti důležitý. V Česku o něm slýcháme čím dál častěji. Ne každý asi ví, co vlastně přesně znamená. Můžete to vysvětlit?

Těžko to můžeme definovat nějak jednoduše. Je to kombinace více věcí. Důležité je, aby studenti vnímali svůj osobní pokrok v učení. Druhá věc je, aby dokázali vnímat potřeby ostatních kolem sebe, sociální vazby. A úplně tou nejzákladnější podmínkou je duševní zdraví, dobrá duševní kondice. Jednoduše řečeno musíte vybudovat silné a podporující vztahy mezi učiteli a žáky. Pedagog musí vnímat jejich potřeby. 

HN: Znalosti nejsou podle vás tou nejdůležitější věcí, kterou si máme ze školy odnést. Bohužel hodně učitelů si to stále myslí. Jak změnit jejich pohled na učení, jak je přesvědčit, aby přemýšleli jinak?

Myslím, že důležité je dělat obojí – zajistit well-being a zároveň předávat znalosti. Lidé si musí uvědomit, že tyto dvě věci jdou ruku v ruce. Pokud se učitelé dětem snaží předat nějaké znalosti a studenti nedávají pozor, nejsou v dobré kondici, ať už fyzické nebo duševní, pak se nic nenaučí. 

HN: V Česku se řada škol snaží vzdělávat děti moderně, zaměřovat se na umění spolupráce a komunikace, ale na druhé straně po nich chceme, aby zvládli složité zkoušky, hodně rodičům na tom velmi záleží. Je nějaká cesta, jak zkombinovat tyhle dva požadavky?

To je velmi důležitá otázka, protože tomuto problému čelí v dnešní době mnoho zemí. USA, Kanada, Anglie, Austrálie, všude tam studenti skládají standardizované testy a zároveň by se měli učit věci potřebné k tomu, aby mohli uspět v životě. Takže jedna odpověď zní: můžete zvládnout obojí najednou, tyhle dvě sféry nejdou nutně proti sobě. Myslím, že první věc, kterou pro učitele můžeme udělat, je ukázat jim, že pokud studentům zajistíme well-being, oni zvládnou standardizované testy dobře, ne-li lépe, než kdybychom to neudělali. Takže učitelé musí rodiče ujistit, že testy respektují, mají je v povědomí, ale nemusí výuce dominovat. Zabere to několik let, ale začne se to zlepšovat.

Michael Fullan (81)
  • Kanadský odborník na vzdělávání působí jako konzultant řady vlád, které se snaží transformovat školství.
  • Dříve zastával funkci děkana pedagogické fakulty university of Toronto a ředitele Ontario Institute for Studies in Education.
  • Jako poradce ontarijského premiéra byl duchovním otcem tamní úspěšné reformy školství v letech 2004 až 2014. Snaží se tento úspěšný model šířit dál a stále ho zdokonalovat.
  • Založil hnutí Nová pedagogika pro hluboké učení. To staví na tom, že je potřeba vyvolat globální zájem veřejnosti o vzdělávání, zaměřit se na nerovnosti mezi žáky. Důraz klade i na to, kdo všechno se musí na změnách podílet, a zejména na nutnost proměnit tradiční výuku na inovativní. A to pomocí konceptu šesti C – v překladu je to orientace na osobnost, občanství, spolupráci, komunikaci, tvořivost a kritické myšlení.

HN: Takže musíme tyhle věci vysvětlovat také rodičům?

Ano, vysvětlit jim to je jedna věc, ale musíme jim to také demonstrovat, předvést. My například na svých webových stránkách máme hodně videoklipů, trvají dvě minuty a každý během toho videa může vidět, jak studenti reagují na různé přístupy. Je mnohem lepší jim ukázat, aby si to dovedli představit. 

HN: V Kanadě a v dalších zemích existuje vzdělávací model takzvaných šesti C. Můžete ho stručně představit a vysvětlit, proč jste ho upravili? 

My jsme vlastně ke vzdělávacímu konceptu, který tady fungoval dvacet let a víc, přidali další dvě C a vytvořili jsme tím vzdělávací koncept pro 21. století. Původní čtyři byla kreativita (creativity), kritické myšlení (critical thinking), komunikace (communication) a spolupráce (collaboration). My jsme přidali ještě osobnostní rozvoj (character education) a občanství (citizenship). Je důležité, aby děti věděly, kam vlastně míří ve svých životech, co je součástí společenského života v demokracii, naučily se empatii. Jejich osobnost utváří i to, jak jsou vedeny ke spolehlivosti či přístupu k řešení problémů. K občanství pak patří i to, jak osobně přispíváme komunitě, a také velké otázky, jako je klima. Tyto věci jsou přece velmi důležité, ale často nebývají součástí vzdělávání. Máme k tomu spoustu příkladů. Nepracujeme tak, že něco zjistíme ve výzkumu a pak to chceme aplikovat do praxe. Se školami spolupracujeme od začátku, a to nejen v Kanadě, ale v deseti dalších zemích, které naše metody využívají. 

HN: Co si myslíte o známkování ve školách? Je nezbytné? 

Většina výzkumů ukazuje, že známkování moc nepomáhá. Protože studenti i rodiče pak začnou uvažovat tak, že známka je to jediné, co se počítá, a může to zničit celý proces vzdělávání. Pokud si klademe ty vzdělávací cíle, o nichž hovoříme v konceptu šesti C, tak jakou známkou ohodnotíte, jestli se učíte být správnými občany nebo pracovat na svém charakteru? V západních zemích se ten pohled na známky mění, debatujeme o tom. Jasnou odpověď, co přesně dělat, ale zatím nemám. 

HN: Jak podle vás vypadá dobrý učitel?

Pokud vezmeme kontrast tradiční versus moderní učitel, tak moderní učitel pomáhá dětem objevovat jejich vlastní smysl života, dává studentům šanci být zvídaví a učit se nové věci, pracovat na projektech. Neopakují jen látku z učebnice. Důležité je, aby studenti jen neseděli a neposlouchali učitele, ale aby byli v hodině aktivní, probírali důležité problémy. Aby se učili o tom, jaké jsou hrozby vodního znečištění, jaké jsou klíčové otázky ve společnosti.

HN: Jak velkou roli hrají peníze v tom, jak kvalitní školy máme?

V OECD řekli mnohokrát, že to nestojí na tom, kolik peněz utratíte, ale jak je utratíte. Záleží na tom, co zrovna potřebujete. Někdy je nutné podpořit platy učitelů, když jsou nízké. Jindy investovat do nového konceptu vzdělávání, někdy na rozvoj vedení škol. Důležité je, abychom věděli, čeho tím chceme docílit. Klíčové investice musí dávat smysl ekonomicky i společensky. U nás jsme se například zaměřili na vzdělávání nejmenších dětí do pěti let. Když se jim dostatečně věnujete, ve škole si pak vedou lépe, takže to je velmi důležitá věc.

HN: V Česku se často mluví o podpoře škol, ale najít efektivní způsob je těžké. Co by mohlo pomoct?

Ano, vím, že v Česku je hodně specifická situace, kdy máte velké množství malých škol. To u nás v Kanadě není, máme velké školy, takže je jednodušší dát jim podporu, nějak je řídit. V Česku je to všechno na ředitelích. Je potřeba investovat do vedení škol. Učitelé si musí své zkušenosti a dobrou praxi předávat mezi sebou. Pokud jim to budeme nějak nařizovat shora, nebude to fungovat. Změny půjdou rychleji, když se učitelé budou učit od sebe navzájem. A role lídra, tedy ředitele, je dát jim k tomu veškerou podporu. 

 

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností odemykat placené články pro přátele.

Vyzkoušejte předplatné HN+