Tentokrát to je bývalá guvernérka americké centrální banky Fed a současná ministryně financí Janet Yellenová, kdo přišel s návrhem na zavedení celosvětové minimální korporátní daně. Není to nová myšlenka. Ve skutečnosti se objevuje častěji než bílá paní a stejně tak často mizí. Z poslední doby například minimální sazbu firemní daně obsahovala i deklarace Spojených národů. OSN minimální daň pro firmy považovala za jedno z možných řešení, jak oživit světové rozpočty zdevastované pandemií koronaviru.

Dlouhodobě o změně v systému korporátní daně mluví i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Pozadu nezůstává ani Evropská unie. Pravomoc vnutit členským státům daňové sazby sice nemá, nicméně od roku 2004 se snaží přimět jednotlivé země k tomu, aby se shodly na tzv. harmonizovaném základu daně. Tedy na tom, co je a není uznatelná odečitatelná daňová položka a z čeho se vlastně mají platit daně. Protože i třicetiprocentní daň z příjmů může být po započítání uznatelných nákladů pro firmy výhodnější než třeba dvanáctiprocentní daň ze všech příjmů. Pokud jsou tedy uznatelné náklady dostatečně velkorysé.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Závod ke dnu

Jestliže je debata o daních pro korporace dlouhodobá a bouřlivá, výsledky tomu neodpovídají. Spíš se země předhánějí v tom, co všechno firmám odpustí a jak jim daně zjednoduší a sníží.

V 80. letech minulého století světová průměrná daň ze zisku právnických osob dosahovala 40 procent. Rychlý sled nepředvídaných světových událostí ale v dalších desetiletích vše změnil.

Pád východního bloku otevřel firmám nové trhy a jejich zboží novým kupujícím. Nejpozději koncem 90. let minulého století pak začalo být jasné, že východní blok naléhavě potřebuje nová pracovní místa. Jednotlivé postkomunistické země proto začaly soutěžit v lákání zahraničního kapitálu. Vedle devalvovaných měn a levné pracovní síly, v čemž jen stěží mohly soupeřit s „nízkonákladovými“ zeměmi jihovýchodní Asie, musely nabídnout ještě něco: nízké daně.

Česká republika byla jedna z těch, které se tohoto tzv. závodu ke dnu zúčastnily. Nejen poklesem firemní daně z původních 45 procent na současných 19 procent, ale na přelomu milénia také lákáním zahraničních investorů na daňové prázdniny a investiční pobídky. Nebyla v tom sama – Maďarsko tehdy investorům nabídlo jako první daň ve výši 18 procent (a v roce 2017 ji snížilo dokonce na devět procent), Polsko mělo navíc speciální ekonomické zóny, kde se po jistou dobu neplatily daně vůbec.

Zahanbit se nenechaly ani západní země, byť reagovaly se zpožděním. Irsko ještě na začátku 90. let minulého století danilo firmy 40 procenty. Daňovým rájem se sazbou daně ve výši 12,5 procenta se stalo až v roce 2003. To samé platí i pro Kypr, který na začátku milénia rovněž snížil prudce sazbu korporátní daně, a to několikrát. V roce 2013 byl ale „donucen“ kolapsem ekonomiky po finanční krizi zvýšit firemní zdanění z 10 na 12,5 procenta. 

Globalizace a digitalizace posledních dvaceti let umožnily nejen přesun výroby do levnějších krajin, ale také přelévání zisků. Průměrné zdanění firem ve světě tak dnes kleslo z původních 40 na současných 24 procent.

Miliardy na útěku

A nejde o finální pokles. Nizozemské výzkumné centrum, které se zabývá nadnárodními korporacemi, ve studii z roku 2017 dospělo k závěru, že pokud se budou jednotlivé evropské země i nadále předhánět v tom, jak moc velké daňové úlevy a zvýhodnění nabídnou, nebude v roce 2052 existovat žádná firemní daň. Analýza kritizovala mnohé evropské země nejen za přetrvávající existenci anonymních vlastníků i za pokračující snahy snížit daně a zjednodušit život nadnárodních korporací.

Navenek ale snahy víc zdanit nadnárodní korporace neustávají. Vznikly černé listiny daňových rájů. Země se snaží prosadit legislativu, která by minimalizovala anonymní vlastnictví. Přesto se v zemích s nízkým či nulových zdaněním podle propočtů nezávislé mezinárodní skupiny Tax Justice Network ročně ztratí nějakých 427 miliard dolarů (přes devět bilionů korun). Za větší částí tohoto objemu stojí právě přesouvání zisků firem do zemí s nižším zdaněním (na zbylých únicích se např. podílejí bohatí jedinci).

Janet Yellenová představila plán na celosvětové zavedení minimálního zdanění korporací ve chvíli, kdy americký prezident Joe Biden v rámci rozpočtového konsolidačního balíčku přišel se zvýšením korporátní daně ze stávajících 21 procent na 28 procent. Pro ty, kdo by chtěli stávajícího amerického prezidenta obviňovat z neomarxismu, dodejme, že do roku 2017, než začala platit daňová reforma Donalda Trumpa, zdanění amerických firem dosahovalo 35 procent.

Světové zadlužení kvůli opatřením proti pandemii koronaviru roste podle všech světových studií rychleji než v průběhu světové finanční krize roku 2008. Konsolidace rozpočtů tak bude jedním z hlavních úkolů nejen ve Spojených státech, které už plán na zvýšení daní představily, ale všech zemí světa. Korporátní daň se nabízí jako první na ráně. Vedle USA ji chce v roce 2023 podstatně zvýšit také Velká Británie. 

Přesto se nezdá, že by návrh na zavedení světové minimální korporátní daně mohl uspět. Nejen proto, že jsou proti této myšlence korporace, jejichž „budget na dohodu s politiky“ je několikrát vyšší než rozpočty mnoha zemí. Hlavním důvodem je, že státy zvané daňové ráje – a je jedno, zda jde o země s nízkým zdaněním, či o ty, kterým stačí poplatek za existenci firmy – si velmi dobře spočítaly, že spíš než na vysokém zdanění vydělají na tom, že u nich firmy mají sídlo, případně že jim nechají aspoň něco.