„Deprese mě dohnaly až k pokusu o sebevraždu.“ Kvůli izolaci od školy i přátel vyhledávají teenageři častěji psychiatry. Ti ale nestíhají

Před pandemií trávil volný čas sportováním nebo venku s kamarády. Hrál badminton, fotbal a věnoval se sebeobranné technice Krav maga. Nyní chodí jen běhat nebo na procházky s rodinou. „Cítil jsem a pořád cítím velkou křivdu v tom, jak malá priorita je školství pro vládu, když nechala déle otevřené restaurace a obchody než školy. Řekl jsem si ale, že zatnu zuby a druhou vlnu přečkám,“ vypráví. Jenže na konci prosince začal cítit úplnou beznaděj. Měl pocit, že to nikdy neskončí, přestaly ho bavit věci, které dříve dělal rád. „Byl jsem protivnej, skleslej a ten pocit, že další půlrok neuvidím žádné své kamarády a že svá nejlepší léta trávím zavřený doma, mě úplně rozhodil,“ říká Mirek. Podobný stav poslední dobou sužuje čím dál víc mladých lidí. HN vybraly tři z nich, kteří se pod podmínkou anonymity svěřili se svými různě závažnými problémy. Od špatné nálady přes obsedantně-kompulzivní poruchu až k pokusu o sebevraždu. 

Řada dětí a mladých lidí strávila za poslední rok ve škole jen pár týdnů. Většina sportovních klubů a oddílů nefunguje – stejně jako další zájmové kroužky. Někteří rodiče se bojí pouštět děti ven s kamarády. Podle Asociace dětské a dorostové psychiatrie přibývá duševních poruch mezi dětmi dlouhodobě, pandemie však jejich nárůst výrazně zrychlila. „Asi nejvíce přibývá úzkostných poruch. Kolegové píší o obrovském nárůstu obsedantně-kompulzivní poruchy a fobií, kdy se děti bojí o své zdraví a životy svých blízkých,“ říká primář havlíčkobrodské dětské psychiatrie a zároveň místopředseda asociace dětských psychiatrů Tomáš Havelka. O kolik přesně se zvýšil počet duševních chorob u mladistvých, nyní asociace zjišťuje. U dospělých byl nárůst během pandemie zhruba třetinový.

Obsedantně-kompulzivní porucha se rozjela také u Mirka. „Co třeba dělám? Před usnutím chodím několikrát na záchod, i když se mi vůbec nechce, a pak se několikrát vracím do koupelny, abych se ujistil, že jsem dobře vypnul vodu. Taky mám nutkání pořád vstávat, chodit po místnosti, kontrolovat teplotu nebo to, kolik mám procent baterie v mobilu. To všechno mě uklidňuje, ale zároveň otravuje, že to musím pořád dokola dělat,” popisuje. Vše nakonec vyústilo v návštěvu psychiatra.

„Vlastně jsem jen dýchal“

V péči psychiatra skončil také sedmnáctiletý Honza z Karlovarska. Studuje sociální služby, osobní problémy měl i před pandemií, ovšem ne tak vážné, dokázal si pomoci sám. Pak ale přišel březen minulého roku. „Rodiče kamarády nechtěli pouštět ven, nebyla škola, nebyli spolužáci, učitelé, nikdo… To člověka dožene k depresi velmi rychle, zvlášť pokud k ní má sklon,“ vzpomíná. Začal chodit k psychologovi, přidaly se velmi těžké deprese, kdy „vlastně jen dýchal“. Nakonec se pokusil o sebevraždu. „S rodinou to bylo obzvlášť namáhavé, nedokázali se s tím vypořádat,“ popisuje. Bylo to jako rozjetý vlak, ze kterého už nelze vystoupit. 

Několikrát volal na Linku bezpečí a na Modrou linku, poté vyhledal pomoc psychiatra. Ten mu diagnostikoval vážnou depresi se sebevražednými sklony a také začínající sociofobii, tedy strach z lidí, ale také strach z postupné desocializace, laicky řečeno obavy vyjít z domu. „Dostal jsem antidepresiva a hrozila mi okamžitá hospitalizace v Bohnicích. Tu jsem odmítl, jelikož jsem se velmi bál cizího kontaktu a prostředí nemocnice,“ přiznává. Musel být ale doma, vycházky měl povolené jen s doprovodem a každý týden musel na kontrolu s tím, že pokud by se situace o trošku zhoršila, následoval by rovnou převoz.

Léky, které mu doktor předepsal, a terapie u klinického psychologa zabraly. „Byl jsem už celkem v pohodě. Na covid jsem si navykl, začali jsme chodit do školy, zažívat normální dny plné radosti s kamarády, zbytkem rodiny,“ říká. Jeho případ dokazuje, že včasný zásah lékaře může být pro zdárnou léčbu klíčový. To potvrzuje i primář Havelka. U úzkostných poruch je efektivita léčby velmi vysoká, pokud by tedy všechny děti s problémy dostaly adekvátní péči, mohly by se depresí zbavit. To je však v současné situaci téměř nemožné a Honza měl vlastně štěstí, že se k psychiatrovi vůbec dostal. 

 „Pandemie zastihla dětskou psychiatrii asi v nejhorším možném stavu,“ říká Havelka. Už před ní se na první vyšetření čekalo měsíce, někteří dětští psychiatři už vůbec neobjednávali. Ale s covidem začal být problém, aby dítě, které se pokusilo o sebevraždu, vůbec někde hospitalizovali. „Ve spoustě krajských nemocnic nebyl nikdo, kdo by ho vyšetřil. Někteří onemocněli, jiní šli do karantény. Jenže výpadek jednoho zařízení je cítit v celé republice,“ říká Havelka. 

Kromě úplně nových případů psychických poruch se během pandemie zhoršil také stav dětí, které už dříve pociťovaly nějakou duševní nepohodu. Děti se měly vrátit do škol 1. března, nyní se ale zdá, že to může trvat ještě hodně dlouho. „Pokud je dítě s úzkostmi izolované doma, jeho stav se zhoršuje. Časem začne mít problém vůbec vyjít na ulici. Ne proto, že by raději sedělo u počítače nebo bylo líné. Vyjít ven v nich vyvolává pocit nebezpečí a úzkost,“ popisuje Havelka. 

Upozorňuje na to, že další vlna duševních problémů u dětí se dá očekávat s otevřením škol a kroužků pro děti. U těch ve věku od 10 do 12 let se může objevit separační porucha. Jak si zvykly být jen doma s rodiči, nebudou chtít kamkoliv odejít nebo pustit rodiče z domu. „Jsou to docela závažné stavy. Kdybychom preventivně zasáhli, tak se to dá řešit,“ uvádí Havelka. Jenže dětští psychiatři nezvládají ani péči o akutní případy, natož prevenci. Pomoci by mohlo vzdělávání praktických lékařů, aby dokázali u dětí včas psychické problémy odhalit a doporučit jim návštěvu psychologa, který může problémy vyřešit dřív, než vygradují do závažných stavů. 

Místo kamarádů třicet barevných koleček

Když na podzim přišla druhá vlna, již zmiňovaný Honza se snažil být silný. To, co si prožil na jaře, ho sice velmi vyčerpalo, ale na druhou stranu i zocelilo. „Jenže teď se zase dostávám do těch nepříjemných nálad a bojím se, že přijde další spouštěč a já se z toho už nevyhrabu,“ obává se. 

Své kamarády neviděl od začátku března, protože jsou z jiného okresu. K distanční výuce má odpor – je pro něj namáhavá a demotivační. „Máme to tak ve třídě skoro všichni. Mrzí mě to, ale ta bezmoc člověka dokáže pohltit,“ říká. Aby se nezbláznil, snaží se nesedět jen na pohovce. Čte, peče, uklízí, hraje na počítači. Když už si neví rady, může se  obrátit na terapeuta. Energie ale mizí a převládá apatie. „Člověk nemá žádnou motivaci a je mu zatěžko vstát z postele, když jsou dny tak stereotypní. Lidé by to měli pochopit, a ne vše řešit větami: To přejde. Neznáš pravé problémy. Někdo to má horší nebo Buď rád, že žiješ,“ vzkazuje Honza, co ho štve. 

Uzavření škol a on-line výuka deptá také sedmnáctiletého Pavla z Prahy. Shrnuje ji jednoduše: V osm se přihlásit, vidět třicet jiných barevných koleček, poslouchat látku, která jde většinou jedním uchem dovnitř a druhým ven, ve dvě skončit a tohle opakovat pětkrát týdně. Přitom když se školy před rokem uzavřely, měl radost. Dostávali úkoly na týden a bylo jedno, kdy si je splní. 

Zlom přišel po Novém roce. „Na začátku ledna mě ani rodiče nepustili ven za kamarády, mohl jsem jen sám. To mě ničilo, bylo to deprimující,“ říká. Pak se objevil stres, frustrace, pocity, že se to nikdy nezlepší. „Cítil jsem se na dně, už jsem ani nevěřil, že vakcíny zafungují a že navždy budeme zavření v cyklu lockdown-rozvolnění-lockdown,“ popisuje. V jednu chvíli už měl vyťukanou linku psychologické pomoci, nenašel ale odvahu tam zavolat. Myslel si, že jeho problémy nejsou dost vážné. 

Zatím si vystačí s tím, že teď už aspoň může své kamarády vídat venku v roušce, a s nadějí, že léto si užije stejně jako to minulé. „Snad budu moct s přáteli někam jet, pořádat nějaké oslavy, narozeninové, ale klidně i jen tak, z plezíru. Doufám, že školní rok v září začne již v době postlockdownové,“ říká.

Covid vzal dětem školu i kroužky. Teď jsou apatické a chybí jim vidina konce

15. 2. 2021 ▪ 6 min. čtení