Má pravdu předseda. Má pravdu předseda vlády Andrej Babiš, když si stěžuje, že lidi ta opatření prostě "nedodržujou". My sice také máme pravdu, když říkáme, že to on a jeho vláda jsou hlavní příčinou covidové katastrofy v Česku. Ale ukazuje se, že sami máme máslo na hlavách. Nepříjemně hodně másla.

Tak třeba Nizozemci, Němci, Dánové a mnozí další umí jednu věc, kterou Češi nezvládnou - v obchodech se od sebe drží klidně i metr a půl daleko. Řekli byste, že to by přece zvládlo i malé dítě. Jenže ne, my toho tady v Česku schopni nejsme.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

V některých zemích na západ od nás umí třeba ke vchodům obchodů postavit zaměstnance, kteří hlídají, aby uvnitř nebylo příliš mnoho zákazníků. To je často nad naše síly. My tu máme problém udržet roušku na nose a u vchodu si vydezinfikovat ruce.

Těžko někdy budeme tak disciplinovaní jako Japonci, ale oni třeba dokázali mít i během nejhoršího náporu epidemie otevřená kina. Prostě před nimi nepostávali v hloučcích, nevytvářeli fronty na lístky a uvnitř si uměli sednout tak, že se tam nákaza nešířila. To je v Česku úplné sci-fi.

Když v Praze napadl v únoru sníh, z parků, kde byl alespoň mírný svah, koronavirus na dva týdny zmizel. Tedy nezmizel, ale tisíce lidí povypínaly kognitivní funkce svých mozků a hlava na hlavě se klouzaly, koulovaly, popíjely svařáky a radovaly se, jako by se žádné covidy nechumelily. Na horách to bylo ještě horší.

Situace je dnes už tak hraniční, že stát bezprecedentně omezil jedno z našich základních práv - zakázal nám svobodně se pohybovat. Do ulic poslal tisíce policistů a vojáků. Něco takového by bylo v době před covidem-19 nemyslitelné. Většina autorit, které máme k dispozici, se shoduje, že je to sice strašlivé, ale naprosto nutné. Jinak nás skutečně čekají ty chlaďáky s mrtvými na ulicích. A reakce obyvatel Česka v první den těchto drastických opatření? Ohromné množství lidí v ulicích, kteří je nejsou ani teď ochotní respektovat.

Už to nelze svádět jen na Babiše

Potřeba zábavy a volnosti je přirozená. Ale chování nebezpečně velkého množství Čechů vůbec nekoresponduje s tím, co pak ti samí lidé vidí a čtou ve zprávách. Už dlouhé měsíce. Těžko si představit někoho, kdo by po takové době neměl dost informací. A těžko se smířit s tím, že v Česku žije tak velké množství lidí, kteří si z nich neumí poskládat reálný obrázek o tom, co se kolem děje. Ještě před půl rokem jsme možná mohli být zmatení z té přehršle protichůdných a matoucích pravd celé řady "odborníků". Ale po roce se na to vymlouvat nemůžeme.

Spíš se zdá, že v míře ve světě neobvyklé nejsme schopni pochopit, co ty koulovačky, lyžovačky a večírky u přátel způsobí. Že kvůli nim našim prarodičům odloží dlouho plánovanou výměnu kyčelního kloubu o celé měsíce, a oni tak budou zbytečně dlouho trpět bolestí. Nebo že nás samotné při dopravní nehodě povezou o půl hodiny déle do nemocnice, protože bude trvat, než nám najdou volnou jipku, a ta půlhodina v sanitce navíc bude přesně to, co rozhodne o naší smrti.

Nabízí se námitka, že Češi odmítají respektovat nařízení státu, protože nevěří lidem, kteří ten stát zrovna řídí. A je to dnes opravdu těžké. Jenže právě teď je to nepatřičná poznámka. Jsme už tak daleko, že se nám ani náhodou nevyplatí svádět všechno na neschopnou vládu. Tohle už je skutečně v rukou každého jednotlivce, jakkoliv to zní jako nepěkné klišé. Pokud chceme být občansky vyspělou společností, nesmíme být na jakékoliv vládě až tak závislí. Nemusíme vyčkávat, až co nám kdo nařídí. I bez premiéra Babiše, nebo dokonce ministra Blatného bychom měli umět chápat, co se děje a jak se chránit.

Nebude se nám to dobře číst a nebude se nám chtít s tím souhlasit, ale po téhle zátěžové zkoušce nezbývá než si přiznat, že nejsme tak civilizovaní, jak si o sobě myslíme. Na rozdíl od vyspělých evropských demokracií máme sníženou schopnost identifikovat se se zbytkem společnosti. Což je pro její dobré fungování a následný rozvoj nezbytné.

Neseme si to jako dědictví z dob komunistického marasmu. Přinejmenším do části střední a starší generace komunisté zakódovali nechuť podílet se aktivně na veřejných věcech, natož pak na fungování státu. Zrůdný komunistický režim potlačoval v jednotlivcích cokoliv, co bylo mimo jeho zvrácené normy, včetně přirozené potřeby kooperovat mezi sebou. Chovat se občansky. Totalitní strana to nahradila systémem zákazů a přísných trestů a tu potřebu v lidech potlačila na úplné minimum. Protože fungování komunistického režimu bylo podmíněno tím, že se nikdo nebude vměšovat do jeho provozu.

Reakcí bylo uzavření se do malých soukromých světů. Do rodin nebo až do svých vlastních myslí. Tam komunistický aparát tolik neviděl, tam bylo jakžtakž bezpečně. A to nám zůstalo. Mentální odpojení se od všeho, co sdílíme s ostatními. Co je mi po nich? Hlavní je starat se sám o sebe.

Anarchistické Česko

Tenhle postoj je třeba v moderních evropských demokraciích přítomný mnohem méně. I tam mají často podivné politiky nebo špatně fungující úřady. I když možná ne tak moc jako v Česku. Ale zkušenosti lidí, kteří se tam vypraví nebo tam žijí, shodně potvrzují, že největší rozdíl je v přístupu lidí. Tím hlavním faktorem našeho neúspěšného boje s koronavirovou pandemií jsme dnes v Česku my sami.

Když odečteme všechny, kteří pravidla porušují spíše ze zoufalství, protože jsou vinou mizerné pomoci státu na hranici krachu nebo za ní, zbývá nám pořád ohromná suma spoluobčanů, kteří se starají hlavně o své pohodlí a své potřeby. Jejich svět končí za dveřmi bytu nebo domu, nedokážou si představit, jak moc je ve skutečnosti propojen se vším ostatním. Že stát a společnost nepředstavuje každý zvlášť, ale jen dohromady. V klidných dobách nemusí tenhle anarchistický přístup zase tak moc vadit. Dnes způsobuje smrt tisíců lidí.

Rádi o sobě říkáme, že jsme národ plný schopných lidí, které ale vedou neschopní. Ale pravda to bohužel není. Babiš Nebabiš, moc by teď pomohlo, kdybychom si to přiznali a začali s tím něco dělat.