Trénujte kreativitu. Hodně se o sobě dozvíte a zvládnete si lépe plánovat práci, radí spisovatel

HN: Jak to, že kreativní aktivity dokážou zlepšit psychickou pohodu?  

Souvisí to se sebevyjádřením a sebepoznáním. Kreativita je spjatá s vysíláním sebe sama do světa a to je pro většinu lidí, aniž si to třeba uvědomují, nesmírně důležité. Dále to uvolňuje endorfiny a vnitřní napětí, ale také to zlepšuje imunitu a mezilidské vztahy. Způsoby kreativního vyjádření jsou různé a samozřejmě nejde jen o psaní. Na kreativitu narazíte všude a rozhodně to neznamená, že napíšete bestseller nebo vymyslíte iPhone.

HN: A nevnímá to hodně lidí právě tak, že kreativní je ten, kdo dělá neobvyklé věci?  

Ano a je to škoda, protože uvědomění si, že kreativita je v každodenním životě, je mnohem důležitější. Od menších krůčků se s ní dá totiž lépe pracovat. Chtít napsat bestseller je hezké, ale je to tak strašně vysoko, že to snadno začne demotivovat. Já se proto snažím ukazovat, že s kreativitou pracujeme každou hodinu, například když partner nebo partnerka nenakoupí celý nákupní seznam a vy máte polovinu ingrediencí, a přesto z toho uděláte dobré jídlo. Nemusí to být nic velkého ani super inovativního, tyhle každodenní drobnosti jsou mnohem zajímavější. Jen si představte ten pocit, kdy se koukáte na ručně vyrobenou poličku, a porovnejte ho s rychlým on-line nákupem generické poličky z výprodeje.

HN: Co tedy podle vás kreativita je?

Líbí se mi citát, že je to schopnost vidět něco, co doposud neexistuje. A také pro mě znamená nabourávání stereotypů. Všichni zabředáváme ve standardních modelech myšlení, chování a reagování na vnitřní i vnější podněty a kreativita je většinou mimo tuhle komfortní zónu.  

HN: Proč bychom ji měli v sobě cíleně podporovat, když už je součástí toho, co děláme?

Právě kvůli stereotypům, které nás ubíjejí. S kreativitou se všichni rodíme, pomáhá nám poznávat svět, ale postupně ji začne překrývat to plus minus stejné uvažování dospělých. A pak záleží na každém, jak moc kreativitu potřebuje pro život. A ukazuje se, že ji potřebujeme všichni. Já třeba pocházím z Hlinska, kde víc než polovina lidí pracovala na lince v továrně. Většina z nich se potom ventilovala na zahrádkách, okolo Hlinska je spousta zahrádkářských kolonií, kde lidé něco kutili, pěstovali nebo chovali. I když máte monotónní typ práce, tvořivost někde vystupuje a většina lidí se chce někde vybíjet. Dá se to snadno rozvíjet. Má to spoustu benefitů, stojí to nula korun, ale poměrně hodně vůle. Boj se stereotypem totiž znamená boj s vlastní leností.

HN: To zní jako něco, co nemá úplně šanci na úspěch…

Zabřednout do stereotypu je snadné, vymanit se z něj je několikanásobně těžší. Ale paradoxně s tím dokážou skvěle pomoct jednoduché hry a triky jako objednat si k obědu něco jiného než obvykle nebo sednout si k práci na jiné místo, prostě změnit vnímání zažitých činností. Schválně si zkuste tu a tam prohodit nůž a vidličku. I když to zní jako blbost, nutí vás to vnímat celý proces jídla úplně jinak, musíte zapojit jiné svaly a více se kontrolovat.

HN: K čemu to povede?

Pročistí vám to právě kreativní vnímání, což znamená, že potom byste měla ve svých myšlenkách snadněji kombinovat různé proudy.

HN: Hádám, že teď za pandemie je nabourávání stereotypů žádoucnější než dřív?

Stoprocentně. Stereotypy jsou teď úplně všude. Já jsem udělal pokus na svých webových stránkách, nazval jsem to Spisovatelská výzva. Byl to měsíc zaměřený na tvoření, konkrétně na psaní a cílem bylo psát deset minut denně. Každý den přišlo drobné zadání, ne moc svazující, jenom takové nastartování. Přihlásilo se 1500 lidí a v rámci zpětné vazby bylo víc než 80 procent z nich překvapených, co s nimi 10 minut tvoření udělalo. Najednou byli míň náladoví, odbourali stres, chválili si sebevyjádření, poznali, že umí přicházet s novými nápady. Když pak vidíte ten kontrast - jak je vaše myšlení najednou svěží a zajímavé, je to něco, za co se dá bojovat.

Be positive

Pandemie covidu prověřuje naše kritické myšlení jako nic předtím. Lidé ale raději spoléhají na "příběhy" kamarádů

2. 2. 2021 ▪ 17 min. čtení

HN: Může to být cokoliv, prostě nějaká výzva, na kterou nejsme zvyklí?

Přesně tak. Psaní je ale geniální způsob, jak zjistit, jak vaše tvořivost funguje, a skrz to poznat sebe sama a to, jak se sebou pracovat. A to se bude hodit každému, nejen spisovatelům. Když budete vědět, jaký typ zadání vám vyhovuje, za jakých podmínek vám tvořivost najíždí a kdy ne – a to má každý jinak –, dokážete lépe komunikovat třeba i se svým šéfem, protože mu můžete říct, jaké podmínky k práci potřebujete. Vědět, jak funguju, je alfa a omega jakéhokoliv tvůrčího procesu a nejen jeho. Vedle psaní to pomáhají zjistit zase různé drobné hry.

HN: Jako třeba?

Skvělý úkol je popsat nebo nakreslit nejhoršího koně. S tím má spousta lidí docela velký problém. Vím to, protože je to jeden z nejsdílenějších úkolů z mé poslední knihy.

HN: Proč je zrovna tohle problém?

Protože jde o to, dovolit si být nejhorší. Jsme zvyklí dostávat zadání udělat jen to nejlepší. Jenže tady nejde o výsledek, ale o proces. Jakmile začnete toho nejhoršího koně kreslit nebo popisovat, zjistíte, jak moc se kontrolujete. To, co vznikne, bude skoro vždy plus minus vypadat jako kůň, zatím jsem neviděl výsledek, ze kterého by kůň nebyl poznat. Kdybyste psali, třeba najednou zjistíte, že vám dělá problém vědomě porušit shodu podmětu s přísudkem, že vždy vážíte slova, aby věta měla smysl. Zadání ale je, aby to nemělo smysl. Poznáte tím své blokátory a to je nesmírně cenné. A také vám to pomůže si uvědomit, že dokonalý výsledek nevznikne na první dobrou. A s tím je také obrovský problém, mnoho lidí neumí předělávat.

HN: Je na rozvoji kreativity potřeba pracovat neustále?

Bohužel je to celoživotní záležitost. Dá se udělat skok, když půjdete na nějaký cílený, specializovaný kurz, ale neznamená to, že vám to vydrží napořád.

HN: Co když je někdo přesvědčený, že kreativní prostě není. Jak ho přimět, aby to zkusil?

Tohle se špatně dělá bez vnitřní motivace. Rozumím tomu, že si někdo myslí, že není kreativní, protože doba je taková, že se všichni prezentují jako super kreativní a všude se to omílá.

Ovšem pokud se to rozhodne zkusit, moje nejlepší rada je nesoustředit se na velké cíle, ale jít po těch malých a vydržet. Podle mých zkušeností za týden, deset dní, kdy děláte tahle krátká několikaminutová cvičení, zpočátku často i z donucení, přijde zlom a už to chcete.

Protože poznáte, že vám to dává nějakou hodnotu do života, že bez ní je horší, míň zajímavý.