Deset přísloví pro vládu. Takto jsme si mohli katastrofu ušetřit

1. Jedna vlašťovka jaro nedělá. Člověk dbalý tohoto úsloví by ve chvíli, kdy epidemie poprvé polevila, nezrušil povinnost nosit roušky a nevolal by: "Zvítězili jsme, už nikdy nebudou plošná opatření!" Bohužel, náš premiér to − na rozdíl od šéfů vlád sousedních zemí − udělal, což byl začátek dnešního průšvihu.

2. Jen blbec se spálí dvakrát o stejná kamna. I jedinec nikoli pronikavého rozumu by soudil, že když vláda viděla, co způsobilo letní rozvolnění, muselo jí být jasné, co se stane, když si ho zopakuje. Ale ouha, nikoli! Došlo k předvánočnímu rozvolnění pod heslem "Pojďme si užít svátky" a rozjela se další, specificky česká vlna epidemie. Za vládní blbost shořely v krematoriích tisíce lidí.

3. Dvakrát měř, jednou řež. Kdyby se ministři nechovali zbrkle, nikdy by nemohli vydávat od boku zmatená, nedomyšlená rozhodnutí, jako byl například legendární "zákaz kafe v kelímku". Přesně ta jsou příčinou, proč jsou nakonec všechna vládní nařízení veřejností přijímána s podezřením a nedůvěrou. A tudíž ochota je dodržovat není valná.

4. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Přísloví nás mimo jiné informuje, že trpělivost lidí není nekonečná. Vláda, pokud to pochopila, si to bohužel k srdci nevzala. Takže tak dlouho zkoušela nízkými kompenzacemi a nenaplněnými sliby otvírání trpělivost hostinských, až se někteří z nich utrhli a začali své podniky sami otevírat načerno. Důsledky jsou zřejmé.

5. Mlčeti zlato. Někdy je opravdu lepší nic neříkat. Což si bohužel nebere k srdci například ministr zdravotnictví Blatný. Není to tak dávno, co vykřikoval, že to u nás vlastně není tak zlé, protože se do covidových statistik počítají i oběti automobilových nehod. Nalil tak vodu na mlýn dezinformátorům a podsekl nohy snaze expertů a publicistů vysvětlit, že by lidé měli brát epidemii vážně.

Nouzový stav je protiústavní, rozhodl soud v Praze. Spor o uzavření škol může otevřít i hospody a obchody

23. 2. 2021 ▪ 4 min. čtení

6. Líná huba holé neštěstí. Ministři sice mluví, když mají mlčet, ale ve chvíli, kdy je třeba vysvětlovat vládní opatření, mlčí jako zařezaní. Nepochopení vlády, že s veřejností musí nepřetržitě komunikovat, je tragické. Až Ústavní soud musel vládu upozornit, že není možné vyhlásit omezení a nezdůvodnit, proč se vlastně zavírá tohle, a ne tamto. Důsledek je jasný: lidé mají pocit, že s nimi vláda jedná jako hloupý rodič s děckem ve stylu− "Mlč, tomu bys stejně nerozuměl" − a příkazům se podřizují jen s nechutí.

7. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Všichni vidí, že se lidé napojení na vládu chovají papalášsky a porušují kdeco, přičemž tresty jsou směšné. Například když se Milan Hnilička zúčastnil mejdanu teplického kmotra Bendy, musel se vzdát jen poslaneckého mandátu, ale de facto ministerský post šéfa Národní sportovní agentury s vlivem na desítky miliard mu zůstal. Reakce je jasná: "Když mohou oni, proč ne my?!"

8. Devatero řemesel, desátá bída. Možná kdyby premiér toto české přísloví znal, neudělal by z Karla Havlíčka multiministra, který musí řešit vše od rekonstrukce D1 po obchod s Turkmenistánem. Dotyčný by se pak mohl věnovat záchraně českého byznysu. Mohli jsme mít normální kompenzační program jako v Rakousku, ale multiministr připustil změť dílčích programů, které fungují jako on sám − velmi problematicky.

9. Práce kvapná málo platná. Vláda chrlí nová a nová opatření, zákazy, příkazy, programy, které pak musí přepracovat, protože jsou buď nefunkční, nebo nejsou v souladu s ústavou. Posledním příkladem je moment, kdy Městský soud v Praze zrušil distanční výuku na pražském gymnáziu na základě žaloby žáka prvního ročníku. Teenager porazil skvěle placené ministry a vládní legislativce. V tom je všechno. Člověk neví, jestli se má smát, nebo truchlit. Asi obojí. Protože v Česku už asi nikdo neví, co zrovna platí, a pokud to někdo náhodou ví, tak si nemůže být jistý, jak dlouho to platit bude.

10. Pýcha předchází pád. Také slyšíte pana premiéra, jak říká, že jsme "best in covid", že ano?