Nejvyšší soud je továrnou na rozsudky. To se musí změnit, říká jeho nový místopředseda Šuk

HN: Máte už představu, co byste chtěl na Nejvyšším soudu udělat, změnit?

Velký problém, koncepční a dlouhodobý, je ten, že Nejvyšší soud je továrnou na rozsudky. Ročně chrlíme sedm až osm tisíc věcí. Když to sečtete s Ústavním a Nejvyšším správním soudem, tak je to 15 tisíc rozhodnutí z vrcholných soudů, kterými zasypeme právní praxi. To je moc.

HN: Co s tím?

Hlavní rolí Nejvyššího soudu je sjednocovat výklad práva, zajistit, aby právo bylo stejné v Českém Krumlově i Českém Těšíně. My nemáme být klasickou třetí instancí, která přezkoumává již dvakrát přezkoumané a posouzené kauzy a chrlí tisíce rozhodnutí, a současně sjednocovatelem. Jestli chci, aby moje rozhodnutí veřejnost znala a řídila se jimi, tak jich nemohu vydávat tisíce za rok. Ani soudci Nejvyššího soudu nemohou reálně znát všechna rozhodnutí, která soud vydává.

HN: Omezil byste tedy právo dovolání?

Ne, ale měl by se zefektivnit způsob, jak s těmi dovoláními zacházíme. Klíčem celé té diskuse je, co znamená zjednodušené odůvodnění. Pokud to znamená stručné, ale pečlivé vyložení všech okolností a zodpovězení každé otázky, kterou dovolatel předkládá, tak to řešení není. I odmítnutí dovolání, které má třeba pouhé tři stránky, se píše relativně dlouho. Jedna kolegyně mi nedávno říkala: Já nemám čas psát stručná rozhodnutí. To je výstižné. Bude to mít i ten efekt, že praxe nebude zahlcována judikaturou. Nebudete mít sedm či osm tisíc odůvodněných rozhodnutí, ale jen stovky.

HN: Tedy chcete, abyste nemuseli odůvodňovat, proč dovolání odmítáte?

Ano. Když se podíváte do zahraničí, řada tamních nejvyšších soudů neodůvodňuje odmítnutí dovolání. To je podle mého názoru rozumná cesta. Nejvyšší soud má být instancí, která sjednocuje judikaturu, ale nechtějme po něm, ať přezkoumává každou jednotlivou kauzu. Ti lidé zpravidla vědí, proč soudy rozhodly, jak rozhodly. Mají k dispozici prvostupňový rozsudek, druhostupňové rozhodnutí, a pokud se dovolací soud odmítne zabývat jejich dovoláním, tak je to proto, že se ztotožnil s tím, jak rozhodly soudy nižších stupňů nebo že argumenty v dovolání prostě nejsou relevantní.

HN: Pomůže ta změna k tomu, že se člověk dočká rozsudku rychleji?

Určitě ano. Aktuální průměrná délka řízení v trestních věcech je asi jeden a půl měsíce a v civilních věcech půl roku. Samozřejmě jsou kauzy, které trvají déle. My víme relativně rychle, jak rozhodneme. Co trvá nejdéle, je napsat odůvodnění. Tohle určitě pomůže. Na druhou stranu jsou kauzy, které vždycky budou trvat déle. Ve chvíli, kdy nám přijdou složité kauzy − a je pravda, že jejich podíl roste −, potřebujeme čas na analýzu a studium. Ale to se bavíme o měsících, když to bude dobře fungovat, rozhodně ne o letech.

HN: Má se věřit českým soudům?

Určitě ano. Neříkám, že je všechno růžové a ideální, ale tak jako každý z nás je v tom svém životě na cestě k dokonalosti, tak i justice sama. I v justici platí Gaussova křivka. Standard je dobrý, ale excesy občas také naleznete.

HN: Jaký vliv má na důvěryhodnost justice a právního státu to, když ministryně spravedlnosti nebo premiér zpochybňují rozhodnutí Ústavního soudu a mluví přitom o korupci?

Nelehká otázka. Důvěryhodnost si justice buduje sama. Tím, jak rozhodujeme, jak se chováme, jaký vztah máme k účastníkům, jak vystupujeme. Je to primárně na nás. To, že soudní rozhodnutí mají být respektována, neznamená, že nemohou být kritizována. V odborné rovině i ve společenské diskusi je kritika namístě. Občas z ní může vzejít lepší právo. Ptáte-li se mě na ty konkrétní výroky, je jasné, že zaznít neměly, byly nešťastné. Ale i ministr a premiér mají právo na to, občas uklouznout.

HN: Je česká justice transparentní?

Ano, myslím si, že je. Je vidět, jak rozhodujeme, proč tak rozhodujeme. Co děláme, počínaje rozdělováním kauz, a tak dále.

HN: Jak se stavíte ke zveřejňování rozsudků? V Česku se stále odkládá, zveřejňují je jen nejvyšší soudy…

Jsem přesvědčen, že veškerá rozhodnutí soudů od prvních až po poslední stupně mají být dostupná. Na druhou stranu transparentnost nezajistíme jenom tím, že vše uveřejníme. Jestliže dříve anonymita nebo netransparentnost byla zapříčiněna tím, že nic nebylo dostupné, tak současná společnost se vyznačuje tím, že je dostupné všechno a v těch informacích se už nikdo nevyzná. Jsme zahlceni obrovským množstvím informací. Takže kromě toho, že vše má být dostupné, je potřeba veřejnosti umožnit se v tom vyznat. To je také jedna z věcí, kterou chci zlepšit.

HN: Jak?

Nejvyšší soud veškerá svá rozhodnutí od roku 2000 uveřejňuje na svých webových stránkách − čili můžeme na první pohled říct, že jsme transparentní. V databázi je už hodně přes 100 tisíc rozhodnutí. Ale transparentnost tím zajištěna není, protože se v tom veřejnost musí vyznat. Potřebujeme kvalitní vyhledávač. Nějaký máme, ale musí se na něm dál pracovat. Současně chci začít − a může to být celkem brzo − publikovat naši judikaturu v tematizovaných přehledech.

HN: Jak si to představujete?

Například budete řešit otázku, zda v konkrétním případě byla, nebo nebyla dodržena péče řádného hospodáře. Na našich stránkách najdete rubriku "péče řádného hospodáře" a v ní strukturovaně seřazená rozhodnutí s právními větami. Od nich se pak půjde odpíchnout při vyhledávání navazujících rozhodnutí. Celé by to mělo usnadnit orientaci v naší judikatuře.

HN: Čili to bude otagovaná judikatura?

Přesně tak. Já tím mířím jak na privátní sféru, tak na justici. V našem zájmu je, aby naše rozhodnutí veřejnost znala a řídila se jimi. Za náš senát už mám nějaké přehledy připraveny a rád bych hned po nástupu do funkce na tom začal pracovat tak, aby se to postupně naplňovalo. V horizontu roku, dvou let bychom měli nabízet aktualizované, tematizované přehledy judikatury.

HN: Co o transparentnosti justice říká to, že ministryně spravedlnosti zakázala v aplikaci Infosoud zveřejňovat jména účastníků řízení? A některé soudy, které dosud přehledy jednání poskytovaly, to přestaly s poukazem na ochranu osobních údajů dělat. Jednání jsou sice veřejná, aby se dala práce soudů kontrolovat, ale vy se o těch jednáních nedozvíte…

To není lehká otázka. Je to střet dvou trendů. Transparentnost na jedné straně a ochrana soukromí na druhé. Osobně, ač nejsem specialistou na GDPR, považuji ho za zbraň hromadného ničení. Ono je určeno k úplně jiným účelům, než k jakým se dnes používá. Sice zasáhne ty, proti kterým mířilo, tedy těm, kteří zneužívali osobní data, ale současně zasáhlo i do řady oblastí, pro které určeno být nemělo. Je to vidět někdy až na absurdní ochraně všeho, co jen zavání osobními údaji, včetně občas až přehnané anonymizace rozhodnutí.

HN: Není to tím, že je řada lidí přehnaně opatrná či si jen chce odkazem na GDPR ulehčit práci?

Rozumím tomu, že každému není příjemné, když se veřejně ví, že se soudí o výživné či dům. A rozumím tomu, že hledáme nějaké vyvážení a možnost kontroly. Osobně nevidím problém v tom, aby toto dostupné bylo. Když nevíte, kdy, kde a co se má projednávat, je kontrola veřejnosti velmi limitovaná, protože asi těžko budete stát u každého soudu a kontrolovat, co a kdy se ten den vyvěsí na deskách. Takže mně je bližší to, aby se alespoň u vyšších soudů, kde zájem veřejnosti bývá větší, zveřejňovalo, jaká jednání a v jakých věcech mají probíhat.

HN: Jak změnila koronavirová krize vaši práci?

U Nejvyššího soudu velké problémy nenastaly proto, že rozhodování probíhá v neveřejných jednáních a část práce probíhala vždycky na home officu. Je to dáno i tím, že máme soudce z celé republiky, koneckonců já sám jezdím do Brna z Liberecka, takže je logické, že prostě část práce jsem vždycky odváděl doma. Nejvyšší soud tohle nijak dramaticky neohrozilo.

HN: A obecně justici?

Co je vidět a co se více ukazuje u soudů nižších stupňů, je nedostatečné technické vybavení, nedostatečné zázemí. To je dlouhodobé a je to otázka peněz. Prostě je potřeba vybavit soudy tak, aby mohly fungovat i v on-line prostoru.

HN: Potřebuje česká soudní soustava koncepční změny? Roky se mluví o zrušení vrchních soudů…

Tady asi půjdu proti hlavnímu proudu. Jsem přesvědčen o tom, že vrchní soudy mají nejenom zůstat, ale že mají hrát výraznou roli. O čem je třeba se bavit, je to, jak jsou nastaveny okresní soudy. A jestli je šťastné to, že máme okresní soudy s mnoha desítkami soudců a na druhé straně malé soudy se šesti sedmi soudci. Určitě vidím jako problém, že krajské soudy nekopírují 14 krajů. Každý kraj by měl také mít svůj krajský soud.

HN: Proč jsou důležité vrchní soudy?

Když je zrušíme, tak co s těmi kauzami, které řeší? To jsou vysoce specializované případy, a když je rozprostřeme po celé justici na všechny okresní a krajské soudy, tak ztratíme specializace, ztratíme odborníky. Když děláte opravdu těžké kauzy z oblasti kapitálového trhu, hospodářské kriminality, korporací či cenných papírů jednou za půl roku, nestanete se na ně odborníkem. Když zrušíme vrchní soudy, tak jen přemalujeme štíty. Kauzy, které dneska řeší krajské soudy, budeme muset svěřit okresním soudům v sídle krajských soudů a odvolací řízení koncentrovat na dva krajské soudy v sídle vrchních soudů.