Zatkli mě a zlomili mi obratle. Lékaři utíkají z Běloruska a chtějí pracovat v Česku

Běloruští manželé se dle svých slov politického dění dřív neúčastnili. Pracovali v minské nemocnici a život běžel normálně. Opozici podporují až od startu volební kampaně v loňském květnu. Oči jim otevřela pandemie koronaviru.

"Jako lékaři jsme viděli, jak se to všechno dělá zevnitř. Jak se statistiky uměle snižují. Jak propouštějí lidi z nemocnic, aniž by byli vyléčeni. Volby byly poslední kapka," vysvětluje motivaci k odporu Aljaksej.

Loni v srpnu v zemi vypukly stávky poté, co byly vyhlášeny výsledky prezidentských voleb. Už 26 let úřadující běloruský prezident Lukašenko tvrdí, že získal přes 80 procent hlasů. Odporuje to výsledkům nezávislých průzkumů, podle nichž měla vyhrát kandidátka opozice Svjatlana Cichanouská.

Mnoho zemí včetně členů Evropské unie, Velké Británie či Spojených států považuje volby za zmanipulované a výsledky neuznává. Protesty v Bělorusku neutichají ani po půl roce. Provází je násilí proti demonstrantům a novinářům ze strany státních bezpečnostních složek. Pocítili ho i Aljaksej a Volha, kteří se protestů také účastnili.

Tričko přes hlavu a zbít

Loni v září na svou angažovanost doplatil Aljaksej. Přichomýtl se k roztržce s běloruskou policií u památníku zavražděného demonstranta Aljaksandra Tarajkouského. Památník tehdy někdo zasypal solí a pískem, a proto se tam shromáždili lidé, aby jej znovu odkryli. "Projížděl jsem kolem a rozhodl jsem se, že jim to pomohu uklidit," vzpomíná Aljaksej. Na místě už v tu chvíli byly i bezpečnostní složky.

"Jeden z nich se k lidem choval hodně agresivně. Oslovil jsem ho, aby se představil, protože neměl žádný průkaz, což mu ukládají běloruské zákony," popisuje Aljaksej. K představení policisty však nedošlo. Aljaksej místo toho skončil v policejní dodávce s tričkem přes hlavu. Odvezli ho na obvodní oddělení vnitřních věcí v Minsku. "Po cestě mě mlátili. Nijak to nezdůvodnili. Prostě mě mlátili. Nevím čím, asi rukama," popisuje. Po příjezdu na oddělení šel na výslech.

"Hodili mě na zem a dvakrát mě udeřili do hlavy. Pravděpodobně nohou. Neviděl jsem, protože jsem měl pořád to tričko přes hlavu," říká Aljaksej. Kromě obvinění z účasti na nepovolené masové akci si odnesl také dva zlomené obratle, protržené ušní bubínky a úraz hlavy. Převezli ho do vazební věznice Akrescina v Minsku. Bez ohledu na bolesti ho neošetřili. "Žádal jsem o lékařské ošetření, protože mě hodně bolela záda. Necítil jsem se dobře. Měl jsem krev v moči, začal jsem zvracet, teprve potom mi zavolali sanitku a odvezli mě do nemocnice," vysvětluje Aljaksej, jak se z cely dostal.

"S pravým uchem jsem musel na operaci. K tomu jsem měl ještě poraněnou levou holeň a pohmožděnou levou ledvinu," přibližuje Aljaksej. Když ležel v nemocnici, dostal od kolegy zmiňovaný papírek s e-mailovou adresou.

Byť byl po úrazu páteře na nemocenské, byl kvůli svému případu předvolán k soudu, k němuž se tak nemohl dostavit. Zároveň ho v práci tlačili k rychlému návratu do zaměstnání. "Kdybych to neudělal, dostal bych výpověď," popisuje Aljaksej. Když začal psychologický nátlak bezpečnostních složek, rozhodli se s manželkou utéct ze země.

Dvaatřicetiletý urolog ani jeho manželka Volha nechtějí z bezpečnostních důvodů zveřejnit celé jméno. Patří ke skupině 60 Bělorusů, kteří na podzim přijeli do Prahy díky programu Medevac, který koordinuje ministerstvo vnitra.

V jeho rámci poskytlo Česko jako první země Evropské unie zdravotní a psychologickou pomoc lidem zmláceným běloruskou policií či bezpečnostními složkami při protestech na podporu demokracie a také pronásledovaným vládním režimem. Někteří v Česku zůstávají, část skupiny odjela.

Na koordinátory Medevacu se od začátku roku stále častěji obrací s žádostí o pomoc běloruští zdravotníci, kteří se zapojili do protestů nebo tam ošetřovali zraněné. Lékaři jsou většinou státní zaměstnanci, režim tak může do jejich životů snadno zasáhnout.

Česká vláda proto v únoru schválila druhé kolo programu, tentokrát pro zdravotníky a lékaře. Nabízí jim převoz z Běloruska, ošetření, zázemí a práci. Aljaksej a Volha jsou prvními, kteří využijí nabízenou možnost zůstat a pracovat v Česku. Další běloruští zdravotníci by měli přijet koncem měsíce. Pomoci s jejich uplatněním by mělo i ministerstvo zdravotnictví. Lékařský pár z Běloruska se proto učí česky a doufá, že si najde práci ve svém oboru v některé z nemocnic.

Do vlasti se příliš nechtějí vracet. "Kdybychom se vraceli, hned by nás zadrželi, asi už na hranicích," vysvětluje šestadvacetiletá rentgenoložka Volha, proč s manželem plánují v Česku zůstat. Návrat do vlasti si dokážou představit, jedině když Lukašenko odstoupí a politický režim v zemi se změní.

"Co jsme přijeli do Česka, v Bělorusku se proti mně rozběhly procesy. Zajímá se o mě oddělení pro boj proti hospodářským trestným činům. Vysvětluji si to tím, že jsem dostal peníze od iniciativy BY_help (veřejná sbírka na podporu zraněných při protestech v Bělorusku. Peníze slouží především na soudní výlohy a pokuty − pozn. red.). Na lidi, kteří dostali kompenzace, se bezpečnostní složky zaměřují," říká Aljaksej.

Lidé mají trauma z mučení

Podobné příběhy, s jakým do Česka přijel běloruský pár, slyšel psycholog Štěpán Vymětal z ministerstva vnitra mnohokrát. Stojí v čele skupiny, která Bělorusům poskytuje péči. Zapojilo se do ní zhruba 20 dalších psychologů specializovaných na práci s lidmi po traumatizujících událostech.

V první fázi programu Medevac do Česka mohl přijet kdokoli utlačovaný režimem. "Někteří lidé prošli extrémně zátěžovými situacemi, včetně zkušenosti s brutálním násilím, psychickým či fyzickým mučením. Mimořádnou zátěž samozřejmě zažívali i blízcí těch, kteří násilí podstoupili," uvádí psycholog Vymětal.

Známky fyzického mučení, kterým si v Bělorusku prošli, zůstaly na tělech pacientů. Do Česka přijeli s modřinami na zádech a chodidlech, zlomeninami, střelnými ranami, poškozeným zrakem, následky škrcení či výbuchu granátu. O psychickém násilí se rozpovídali při terapii.

"Byli svědky mučení jiných lidí, udržovaní v nejistotě, kdy na ně dojde řada. Někteří skončili v cele určené pro dvě osoby s více lidmi namačkaní tak, že si nemohli lehnout. Byli také vystaveni svícení v noci, s omezeným větráním, bez možnosti jídla, vody či toalety," přibližuje Vymětal, s čím se Bělorusové svěřovali během tříměsíční terapie.

Mnozí čelili výhrůžkám, že jim stát zabaví děti. "Po propuštění následovala další vlna perzekuce a nátlaku, zesílená u těch, kteří se chtěli nespravedlnosti bránit právní cestou," popisuje Vymětal.

Část pacientů byla podle něj odolná, někteří psychologickou péči nepotřebovali. Čtvrtina pacientů ale přijela do Česka s vážným psychickým traumatem. U poloviny hrozilo, že bez pomoci se trauma ještě zhorší. Vymětal proto zdůrazňuje, že terapie byla důležitá pro návrat do běžného života, na který je už většina pacientů připravená.