Děti a jejich skutečný svět on-line

Stoprocentní on-linová výuka totiž jen urychlila procesy, které jsme rozběhli již dříve. Jen jsme nečekali, že je tak brzy dotáhneme do konce. Začalo to známým tunelářským projektem "Internet do škol", pokračovalo nadšeným vybavováním žáků ZŠ tablety a školek digitálními tabulemi a fantazírováním o možnostech distančního vzdělávání. Tenhle trend tu je už dlouho a není od věci přirovnat současnou situaci ke snu, který se pro rodiče a učitele změnil v noční můru.

A žáci? Osekané osnovy jim eliminují otravný encyklopedický balast, studenti se učí o něco dříve samostatnosti a osvojují si nové dovednosti. Horší je to sice se soustředěním a když je potřeba něco vysvětlit, ale zato se i při vyučování dají hrát hry nebo posvačit. Spíše než jako katastrofu tak vnímají děti on-line výuku jako situaci se svými pro a proti. A zdaleka tolik je netrápí ani to, co některé rodiče víc než samotná podoba učení, a sice minimální kontakt s vrstevníky. Jenže ruku na srdce, kolik času s nimi trávili předtím? Když jsem se ještě před covidem bavila se svým dvanáctiletým synem o tom, proč si domů nevodí kamarády, jako jsme to dělali my, odpověděl: no jo, ale vy jste si nemohli psát. Doma je teď celkem spokojený. Když na to ráno nedohlédnu, do školy se nepřevléká, leckdy mu vyjde i učení v posteli a s kamarády si pohodlně píše.

Školy od září čekají škrty ve výuce. Zmizí i Newtonovy zákony, větší prostor dostane informatika

8. 2. 2021 ▪ 3 min. čtení

Syn mé sestry si během covidu zase našel "úžasné kamarády po celém světě", s nimiž tráví čas hraním her. Intenzitu emočního prožitku s lidmi, které nikdy neviděl, bere jako cosi naprosto ekvivalentního zážitkům venku ve světě s "normálními kamarády". A když má kamarádka kvůli on-linové výuce litovala svého patnáctiletého syna, že je pořád sám, obořil se na ni, že problém má ona a ne on. Ve věku, kdy mladí lidé získávají důležité sociální kompetence na celý život, její syn sedí celé dny sám ve svém pokojíčku a jeho matka má strach, jak se to na něm podepíše. On ale, minimálně podle svých slov, ničím netrpí a strach nemá, stejně jako tisíce dalších dětí. Je to dobře, strach je k ničemu. Smysl ale má ptát se: Je pocit těchto dětí, že virtuální sociální vazby jsou kvalitativně rovnocenné jako ty normální prostou součástí proměny světa, v němž žijeme, anebo je tato "normalita" nemocná a my bychom se jí měli bránit?

Selský rozum napovídá, že potřeba osobního kontaktu je cosi přirozeného a nezastupitelného. Jenže přirozený svět jsme již okrájeli natolik, že samotný argument přirozenosti těžko obstojí a s tím i ona nenahraditelnost. Již dlouho totiž žijeme ve světě, kde náhražky od umělého světla po virtuální asistenty vnímáme jako cosi přirozeného a klást tedy na roveň virtuální život s tím "opravdovým" tak opět jen dotahuje cestu, kterou jsme nastoupili již dávno. Děti prostřednictvím svých virtuálních kamarádství s dětmi, které nikdy neviděly, jen dále a logicky posouvají trend, který jsme jim předali a do kterého se narodili. To znamená, že cesta do sociální pouště je zcela v řádu věcí a s tím také fakt, že mnoha dětem skutečná kamarádství jednoduše nechybí. Adaptují se. Navíc platí, že čím méně je venku dětí, tím menší mají děti důvod chodit ven.

On-line spirála se posiluje a smyčka na krku tradičního sociálního života se postupně stahuje nadoraz. Jenže skutečnost, že je něco logické a v řádu dosavadního běhu věcí, ještě neznamená, že je to pro nás dobré nebo máme povinnost jít s trendem. Rezignujeme-li na argument psychologicko-sociální, generuje rostoucí množství hodin před obrazovkou zcela jistě zdravotní problémy. Trpí dětská páteř, oči, děti tloustnou, stále běžnější jsou dětská antidepresiva. Subjektivní spokojenost dětí zkrátka není třeba pokládat za určující a už vůbec ne důvod k radosti, natož k jakémukoli dalšímu etablování on-linové výuky. Mimochodem od toho jsou to děti, že zodpovědnost a zvážení situace zůstává na nás.

Spokojené děti na on-linu jen dokládají, kde jsme se ocitli a kam míříme. Jsou ochutnávkou z možné budoucnosti, která nám tu bez varování přistála dřív a jaksi "na zkoušku". Patnáctiletý syn mé známé uzavřel debatu nad kvalitativní rovnocenností zážitků ve světě a ve virtuálu inteligentním tvrzením, že skutečnost přece není jen jedna a odvolával se na demokracii. V jeho intencích jeho matka virtuální svět ostudně podceňuje a on svým bojem za jeho rovnoprávnost brání práva světa, pokládaného jen neprávem za druhořadý. Můžeme tomu říkat třeba "demokracie nového typu" a jedno o ní můžeme říci už teď: dobře se snese s vládou tvrdé ruky v prázdných ulicích.