Západní média bojují o to, aby zůstala věrohodným zdrojem. Lidé chtějí alternativní pravdu, říká exšéf Financial Times

HN: Pocházíte z novinářské rodiny, ale opravdu jste vždy toužil stát se reportérem? Nechtěl jste být někdy něčím jiným?

Reportéra jsem chtěl dělat vždy, nebyl jsem si ale dlouho jistý, jestli na to mám. Můj otec byl hodně výrazná osobnost v práci i v rodině, takže jsem byl nervózní z představy, že bych ho měl profesně následovat. Hlavní důvod, proč jsem chtěl být novinářem, je ten, že jsem odjakživa miloval vyprávění příběhů. Mým oblíbeným knižním žánrem jsou a byly biografie. Navíc jsem měl docela talent na jazyky a zajímalo mě dění ve světě, takže přání být novinářem bylo docela logické, jen byla otázka, zda se jím opravdu stanu. A jestli jsem chtěl být i něčím jiným? No, docela dobře mi šly různé imitace.

HN: Koho jste napodoboval?

Třeba v roce 1976 jsem při zdokonalování německého akcentu zkoušel napodobovat kancléře Helmuta Schmidta, i s cigaretou, kterou měl neustále v ruce. Dělal jsem to před studenty a stalo se to docela známým.

HN: Kdy jste se rozhodl, že budete novinářem, když jste dlouho pochyboval?

Nejdřív jsem zkoušel mít otevřená zadní vrátka a chytit se jinde. Rok jsem strávil v západním Německu, učil jsem a pracoval jako předkladatel pro jednu středně velkou společnost. Po návratu do Británie jsem měl pocit, že po této zkušenosti se mohu snadno vrhnout do byznysu a že bych mohl pracovat v komunikaci nebo marketingu. Chtěl jsem rovnou k největším firmám jako GE, Procter & Gamble, Unilever, vždycky jsem prošel prvním kolem pohovorů, ale tím to skončilo. Když jsem takhle pohořel několikrát, řekl jsem si, že sázka na jinou než novinářskou oblast asi není správná a že se musím zaměřit na žurnalistiku.

HN: Od počátku jste toužil nastoupit jednou do Financial Times?

Nastoupil jsem do nich v březnu 1985, nicméně nebyl to můj vysněný titul. Tím byla redakce deníku Scotsman, kde jsem v roce 1978 svou kariéru začínal. Celkem rychle jsem získal cenu pro nejlepšího mladého novináře Británie, což mi pomohlo a Financial Times si mě nakonec vyhlédly samy. Už tehdy to byl titul, který měl reportéry po celém světě a byly v něm dobré příležitosti, jimž se jiné britské noviny nemohly rovnat. Měly velkou síť zahraničních reportérů a snažily se jít víc do hloubky.

HN: Když jsem si pročítal vaše memoáry z dob, kdy jste vedl Financial Times, ze všeho nejvíc to na mě udělalo dojem, že jste si těch 15 let skvěle užil. Létal jste po světě, potkával se s nejmocnějšími politiky a nejbohatšími byznysmeny. Jak by řekli Američané: Sky is the limit.

Máte pravdu, že jsem si to užíval. Miluju potkávání se s lidmi, rád poznávám rozdílné kultury a přesně tohle mi Financial Times umožnily. Mohl jsem cestovat, vzdělávat se, vidět svět. Mě vždycky zajímala moc. Ne v tom smyslu, že bych ji chtěl mít, ale že jsem chtěl pochopit, jak funguje. A to je další rozměr, který mi práce šéfredaktora dovolila. Na druhou stranu, za těch 15 let jsem musel udělat i spoustu těžkých manažerských rozhodnutí, ne vždy to byla příjemná procházka, jen jsem se tento aspekt snažil v knize trochu skrýt. Když 15 let řídíte šest stovek anarchistů, kterým se říká novináři, je to samo sebou těžký džob.

HN: Za tu dobu jste také mohl velmi zblízka pozorovat, jak se mění role a fungování médií ve společnosti. Jak byste to přiblížil?

První zásadní změna je, že se všechno mohutně zrychlilo. Svět akceleroval a my jsme najednou museli psát články celý den. Další věc, která se stala, byla fragmentace médií. S nástupem chytrých telefonů a sociálních sítí se médiem mohl stát kdokoliv, najednou tu byly zástupy blogerů, zásadně stoupla role individualit. Třetí faktor byl, že jsme se museli přizpůsobit zcela novým komunikačním kanálům a formátům, než na jaké byla média po desítky let zvyklá. To ale nejsou jediné proměny, velké téma je například polarizace společnosti. To je něco, co média mohou do určité míry ovlivnit, a myslím, že se o to alespoň někde zasloužila. Ovšem to zdaleka nejdůležitější, co se v souvislosti s médii stalo, a především na Západě, je absence věrohodného zdroje. Lidé prostě nedůvěřují politice ani médiím, chtějí svou alternativní pravdu, utvrzují se ve svých názorech. Je to opravdový problém pro demokracii. Takže kdybych měl shrnout své působení ve Financial Times, asi by to byla bitva o to, zůstat důvěryhodným zdrojem informací.

HN: Byla tahle proměna pozice médií ve společnosti nevyhnutelná?

Nebylo to nevyhnutelné, to by bylo hodně fatalistické vidění. Ale udělalo se několik chyb. Musíme se vrátit k některým fundamentům. Například existuje něco jako fakta. Tady bych dal jako příklad aféru německé banky Wirecard, kterou jsme ve Financial Times sledovali a která pomocí faktických zjištění odhalila opravdovou černou skvrnu na německém finančním systému. Na faktech záleží. Zásadní je také přesnost, akurátnost. Klíčové je i to, že novináři musí ukázat, že jsou ochotní naslouchat druhé straně, že se budou zajímat, odkud lidé pocházejí a jaké jsou jejich motivace. Tohle je moc důležitá součást novinářské práce. Nezapomeňte, že slovo médium pochází z řečtiny a znamená prostředník. Ale tuhle citlivou pozici jsme ztratili, protože média, jak je známe dnes, jsou vlastně jen gigantické platformy. Je to ohromné téma pro současnost, ale hlavně pro budoucnost.

HN: V zásadě jde o to, že média bývají příliš poplatná agendě, které věří jejich novináři.

Ano. V žádném případě to neznamená, že média nemají být kritická a že nemají věci a události umět zhodnotit a posoudit. Je ale špatně, když si od začátku řeknou, že určitou část sporu odstřihnou a nevyslyší. Že dají jasně najevo, že je nezajímá, co ten který člověk říká a proč to říká. Dám příklad, který zmiňuju i v knize, a to je brexit. Zástupci setrvání v EU, mezi které jsem patřil i já a Financial Times, podcenili komunikaci s lidmi, kteří podpořili odchod. Neudělali jsme dost pro to, abychom je pochopili. Prostě jsme jen řekli, že odchod přece nedává smysl a basta. A to bylo špatně. V Británii jsme se s tím postupně nějak vyrovnali, ale obrovský problém to je v USA. Tam jsou média z jedné strany názorového spektra a pak média z druhé. To zákonitě vede k velké netoleranci. Novináři musí znovu objevit, co to je pátrání a zjišťování, místo aby jen odhadovali a potvrzovali si to, co si myslí.

HN: Problém médií a jejich role zásadně ovlivnil nástup sociálních médií. Tradiční média jako by si s nimi nevěděla rady, snaží se jim přizpůsobit, ale paradoxně si tím nezřídka ubližují.

Sociální média bohužel slouží k posilování a utvrzování názorů. Na tom jsou postavené jejich algoritmy. Hodně používám Twitter, a když na něj napíšete něco provokativního, máte zajištěnou větší pozornost, získáte více lajků, více přesdílení, větší interakci. To je přece perverzní. Lajky jsou jako odměna, smyslem je získat jich co nejvíc a s nimi co nejvíc sledujících, pohání vás to. Je to velmi chytrá strategie, ale zároveň je to mimořádně nebezpečné. A novináři jsou na sítích hodně aktivní, řada z nich se tam chová sama za sebe, říkají, že tam vyjadřují své postoje, že tam nezastupují názory médií, pro která pracují. Jenže to je omyl, musí být opatrní, musí si dávat pozor, co říkají a jak to říkají, protože lidé je chtě nechtě s médii budou spojovat. A touto cestou navíc oslabují svou pozici nezávislých, nezaujatých pozorovatelů. Je těžké dosáhnout objektivity, ale nesmíte se o to přestat snažit. Když máte někoho jako Donald Trump, což byl kvazidiktátor, který nevěří v demokracii a její instituce, ale jen a pouze v sebe sama a svou rodinu, dostanete se do módu, že máte podvědomou potřebu stát vůči němu v opozici. Být proti němu. Jenomže tím mu média nechtíc nahrála. U nás to bylo stejné s brexitem. Myslím, že novináři se potřebují nadechnout.

HN: Co musí média změnit?

Musíme si ujasnit pár věcí, znovu si připomenout, jaká jsou základní pravidla. Že je zásadní přesnost a důraz na fakta. Zodpovědností novinářů je věci nezhoršovat. Nemůžete na čtenáře pořád jen sypat špínu a investigativní kauzy, musíte mít i pozitivní a optimistické materiály. Vždycky jsem říkal kolegům na poradách: A kde jsou ty dobré zprávy? Vždycky jsou dobré zprávy! Nemůžete lidi přivádět do deprese. A také nezapomínat na legraci, lidé jako by dnes ztratili humor.

HN: Záplava negativních zpráv, zvlášť teď v covidové době, je velký nešvar médií. Ze čtenářů dělají někdy až takové masochisty.

K tomu mohu říct jediné a nejde o to, že děláme rozhovor pro české médium a že by to byla jediná česká kniha, kterou jsem četl. Ale vezměte si Dobrého vojáka Švejka. Cožpak by pro někoho takového byl prostor v době sociálních sítí? Ne! Je to duchaplné, lidské, mazané. Něco takového nám tu chybí.

HN: Hodně pozornosti vzbudil krok Twitteru a Facebooku, které v lednu uzavřely účty Donaldu Trumpovi. Vy ve své knížce na několika místech technologické obry kritizujete kvůli jejich moci a síle. Jak jste se díval na toto jejich rozhodnutí?

Sociální sítě mu zavřely účet, protože naváděl dav lidí, aby zaútočil na Kapitol. Snažil se překazit legitimní potvrzení vítězství Joea Bidena v prezidentských volbách. Překročil linii, a to opravdu hodně. Myslím, že Twitter i Facebook se zachovaly správně, když mu vypnuly účet. Kde už tak jasno nemám, je, jak s tím naložit do budoucna. Podle mě by jeho účet měl být vypnutý jen po nezbytně dlouhou dobu, kdy od něj hrozí nebezpečí zemi, kdyby to mělo trvat déle, dostáváme se už do konfliktu s ústavou a právem na svobodu slova. Do budoucna by bylo lepší, aby takové zákazy měly oporu v soudech.

HN: Je třeba sociální sítě regulovat?

Bude nutná určitě míra jejich regulace. Je potřeba Twitter i Facebook vnímat jako svého druhu vydavatelské domy a ty se musí řídit určitými pravidly. Sociální sítě přistoupily k dílčím opatřením, ale myslím, že pořád nejsou dostatečná, že musí mnohem víc kontrolovat a sledovat, co se na jejich platformách zveřejňuje, a ručit za to, že se tam neporušují zákony.

HN: Ve Spojených státech jste dlouho žil, čím si vysvětlujete tamní napjatou atmosféru? Ta přece nevznikla až za Trumpa.

Není sporu o tom, že příčiny jsou hlubší a je jich víc. Je to výsledek několika věcí, které se pokazily. Jednou je politika, což začalo být zřejmé u republikánů od 80. let − jediné, co je zajímá, je moc. Tomu se podřizuje všechno, ubývá prostoru pro nadstranické kompromisy. To je něco, co v politice bylo vždy přítomné, oni z toho ale udělali systém. Tohle je navíc umocněné ekonomickou a sociální nerovností, která v posledních dekádách narostla, hlavně po finanční krizi, kdy řada lidí přišla o své domy nebo o práci. Americký systém veřejného vzdělávání je také v rozvalu, takže máte v zemi rostoucí masu lidí, kteří jsou velmi neteční k tomu, co se děje, jsou to ignoranti. To je realita a v ní skupina lidí z republikánské strany postavila udržení se u moci nad cokoliv jiného. A do toho ještě udeřila pandemie. Jsem vůči Americe velmi pesimistický, musí znovu objevit svou vitalitu.

HN: Nevidíte žádné světlo na konci tunelu?

Musí se znovu objevit smysl komunity, lidé musí přijmout větší odpovědnost, včetně těch nejbohatších. Ve Financial Times k tomu nedávno vyšel velmi dobrý komentář od Mika Moritze. Miliardáři v zásadě na adresu Trumpa říkali, že se jim sice nelíbila jeho osobnost, ale jeho politika že byla fajn. Jenže oni by měli říct, že ani ta politika nebyla moc dobrá. Nemusíte být anděl, abyste se stal americkým prezidentem, ale je špatně, když jste narcistický demagog, který se navíc chová jako mafiánský kápo. Je ale pravda, že ne všechno, co udělal, bylo špatné, kdyby se choval umírněněji a nepokazil si to na konci, jeho odkaz mohl být příznivější.

HN: Dost rozdělená byla i Británie v posledních letech. Jak to teď bude s ní?

Dochází ke smíření, navíc Británie nebyla tak rozpolcená jako USA. Shrnul bych to asi tak − sice jsme si řekli, že se v něčem neshodneme, ale musíme jít dál. Musíme se s tím popasovat. Čeká nás ekonomická studená sprcha, se kterou se budeme muset naučit žít, přizpůsobit se jí. Takže nás Brity neodepisujte.

HN: Ve Financial Times jste prosadil razantní digitální transformaci, díky níž jsou dnes jedním ze šampionů internetového světa a dokážou tak konkurovat velkým titulům z USA jako New York Times. Přesto, udělal byste něco jinak?

Snažil bych se být rychlejší. Nechtěl jsem zahajovat kulturní revoluci, jako to udělal Mao v Číně, chtěl jsem spíš jít cestou evoluce, určitě jsem ale mohl být odvážnější a rychlejší. Měl jsem tu digitální část zpevňovat ještě dřív a zaměřit se víc na nábor talentovaných lidí pro ni. Ale i tak jsme zdvojnásobili počet našich předplatitelů, je jich přes milion.

HN: Kde vidíte média za deset let?

Klíčem je specializace. Dám opět příklad z Velké Británie. Naprostá většina zdejších médií byla hodně antievropská, osekala své výdaje na zahraniční reportéry. Nicméně 48 procent lidí hlasovalo v referendu pro setrvání v EU. Takže je zřejmé, že prostor pro Evropu tady byl a je. Pak mají budoucnost magazíny, vezměte si Spectator nebo New Statesman, ty ukazují cestu, jak pobavit, ale zároveň nabídnout originální pohled. Fragmentace dává prostor k tomu vyniknout, když si najdete něco speciálního, něco extra, nějaký niche (mezera na trhu nebo "to pravé" − pozn. red.).

HN: Co je podle vás vlastně největší inovace, kterou jsme za dlouhou dobu poznali? V médiích i mimo ně.

Jednoznačně chytrý telefon. Dává lidem sílu, aby byli slyšet. Je neskutečné, co všechno s ním a v něm můžete dělat − tisíce fotek, streamování filmů, komunikace… Je to ohromná síla. Je to něco, co zásadně změnilo a ovlivnilo život.

HN: Jeden český podnikatel mi nedávno řekl, že naše opičí mozky se bohužel zatím nevyvinuly dostatečně rychle, aby dokázaly pochopit, co s námi technologie dělají.

To má samozřejmě pravdu. Teprve si začínáme uvědomovat, jak telefony a služby jako sociální sítě, které díky nim používáme kdykoliv a kdekoliv, mění společnost a svět politiky a jaký vliv na nás mohou mít. Jsme svým způsobem na začátku.