Kvůli koronaviru výrazně klesla v Česku naděje na dožití. Průměrně o rok, upozorňuje demografka Dagmar Dzúrová, která sleduje vývoj viru od konce roku 2019, kdy se o něm objevily první informace. Pandemie, v niž přerostl, jen českou populaci podle Dzúrové za loňský rok připravila o 150 tisíc let života. "K takovému poklesu nedošlo od roku 1945," upozorňuje v rozhovoru pro HN demografka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Podle předběžných údajů loni zemřelo 129 100 lidí, o 17 tisíc více než v roce 2019.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

HN: S vaší kolegyní Klárou Hulíkovou jste spočítaly, že pandemie nás jako společnost jen za loňský rok připravila o 150 tisíc let života. Jak konkrétně jste k tomu došly?

Předně − jde o odhad. Vychází z počtu zemřelých a jejich věku úmrtí. Dopočítává se z toho, kolika let se průměrně osoby mohly dožít, takzvaná naděje dožití, pokud by nezemřely, tedy o kolik let života je úmrtí připravilo. Když zemřela například žena ve věku 40 let, tak podle průměru mohla žít ještě 43 let. V modelu ale vycházíme z předpokladu, že zemřelý byl v průměrném zdravotním stavu, proto je to odhad. Za zemřelé osoby není k dispozici detailní přehled toho, jaká mohla být jejich odhadovaná potenciální zbývající délka života. U zemřelých na covid-19 přitom víme, že přibližně v 60 až 70 procentech měli i nějaká jiná chronická onemocnění, a tedy jejich zdravotní stav byl horší než průměrný.

HN: Netýká se to ale všech, že?

To ne, jak se již potvrdilo, na onemocnění covid-19 může zemřít i mladý člověk, který nemá žádné jiné chronické onemocnění, celkově jde o oněch 30 procent ze zemřelých bez dalších zdravotních komplikací. Mezi zatím potvrzenými případy úmrtí je bohužel zhruba osm procent těch, kteří zemřeli ve věku mladším než 65 let. O jejich přidružených zdravotních komplikacích ale údaje k dispozici nemáme.

Dagmar Dzúrová (63)

V roce 1983 absolvovala studium oboru sociální a ekonomické geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde od té doby pracuje. V roce 2016 zde byla jmenována profesorkou demografie. V rámci pedagogické činnosti se orientuje na širší souvislosti populačního vývoje. Vývoj pandemie sleduje od jejího samotného počátku v čínskému Wu-chanu.

HN: Může být výsledek vašeho modelu nadhodnocen?

Určitě je výsledek modelu ztracených let života touto skutečností do jisté míry nadhodnocen. Na druhou stranu víme, že počet vykázaných zemřelých u nás v důsledku pandemie, tedy zemřelých na covid, je třeba navýšit o dalších přibližně 30 procent úmrtí, ke kterým došlo navíc oproti předchozímu roku.

HN: Český statistický úřad minulý týden zveřejnil zprávu, že loni v Česku zemřelo o 17 tisíc lidí více než v roce 2019. Nárůst byl podle úřadu nejvyšší od roku 1950…

Meziroční změna mezi lety 2019 a 2020 byla skutečně velká. O patnáct procent se meziročně změnila úroveň úmrtnosti, tedy obdobně jako ve válečném roce 1945. Tehdy začátkem roku 1945 jsme měli největší válečné ztráty. Navíc byla v té době velmi vysoká úroveň úmrtnosti na infekční nemoci, to byla druhá nejčastější příčina úmrtí za nemocemi oběhové soustavy. Konkrétně se tehdy hodně umíralo na tuberkulózu.

HN: Hovoříte o roku 1945, Český statistický úřad ale zmiňuje rok 1950. Proč?

Rok 1950 zmiňuje zřejmě v souvislosti s nadějí dožití, protože od té doby k tomu máme pro naši populaci souvislou řadu dat. Od roku 1950 se naděje dožití prodloužila o více než 14 let. Je možné říci, že ve vyspělých zemích se prodlužuje naděje dožití meziročně přibližně o 0,2 roku. Ukazatel naděje dožití lze považovat za nejlepší ukazatel zdravotního stavu a vyspělosti společnosti. Loni jsme ale v tomto ukazateli klesli průměrně o rok. K tak velkému meziročnímu poklesu jako nyní od roku 1950 nikdy nedošlo. Ukazatel dobře odráží i dění ve společnosti. Například od roku 1960 do roku 1980 u nás v Česku hodnota naděje dožití dlouhodobě stagnovala, zejména u mužů.

HN: Jaké podobné meziroční propady jsme v minulosti zažili?

Česká populace zažila celou řadu menších meziročních propadů, tedy poklesů hodnot naděje dožití. Meziroční pokles byl například mezi roky 1988 a 1989, zřejmě v kontextu celospolečenského dění. A pak byl výraznější pokles o 0,7 roku v roce 1962, kdy byla chřipková epidemie.

HN: Když pomineme loňský rok, jak jsme na tom třeba ještě v roce 2019 byli co do naděje dožití v poměru se západní Evropou?

Zatímco ještě v roce 1950 jsme byli mezi zeměmi s nejvyšší nadějí dožití, tak díky té dvacetileté stagnaci mezi lety 1960 a 1980 jsme nyní ve středu evropského pelotonu a několikaletý rozdíl nemůžeme dohnat. Nejdelší naději dožití při narození mají mezi evropskými zeměmi Švýcarsko, Španělsko a Itálie, přesahující již délku 84 let. Česko si dlouhodobě udržuje přibližně čtyřletý odstup od těch nejlepších.

HN: Jak si loni vedly jiné země?

Hodnoty naděje dožití ještě v tuto chvíli vypočítané pro tyto země nemáme. Ale máme spočítáno srovnání se sousedními zeměmi. Porovnáme-li tyto země, tak nejvyšší meziroční nadúmrtnost byla v Polsku, a to o 16 procent, v Česku o 14 procent, v Rakousku o necelých 10 procent, na Slovensku o 5 procent. V případě Slovenska ale máme data pouze do 48. týdne. Nejnižší nárůst mělo Německo, necelá 4 procenta.

HN: Následují po letech s větším počtem úmrtí zpravidla období, kdy se naopak umírá méně?

Z dlouhodobého vývoje meziroční změny naděje dožití nic takového nevyplývá. V historii jsme měli jak několik let po sobě jdoucích s vyšší úrovní úmrtnosti, tak období, kdy změna nastala hned následující rok. Pandemie byla naposledy v našich zemích před sto lety, tak moc nemáme s čím porovnávat. Jak již ale víme, pandemie onemocnění covid-19 přinesla nejen úmrtí přímo související s tímto onemocněním, ale také celou řadu dalších úmrtí, nevykázaných jako úmrtí na covid-19. Byť byly koronavirem zřejmě vyvolané. Než se populace se svým narušeným zdravotním stavem dostane do hodnot před pandemií, bude jistě trvat delší dobu. Ostatně z definic zdraví vyplývá, že zdraví je i so­ciální a psychická pohoda. A není pochyb, že i v této oblasti − sociál­ní a psychické − bude náprava, alespoň do stavu předpandemického, trvat delší dobu.

HN: Podle ministerstva zdravotnictví loni s covidem-19 zemřelo skoro 12 tisíc lidí z celkového počtu zesnulých. Nadúmrtí přitom bylo 17 tisíc. Kolik lidí z těch pěti tisíc, které tvoří rozdíl mezi těmito dvěma počty, mohlo zemřít také na covid-19?

Korekce dat, včetně kontroly výkazů listů o prohlídce zemřelého, se rutinně dělají. Je bezesporu dobře data přezkoumat, na druhou stranu ani přezkum nic nezmění na skutečnosti, že meziročně u nás zemřelo o 17 tisíc lidí více, a to již přímo nebo nepřímo z důvodu nezvládnuté pandemie.

HN: Aktuální data o vývoji pandemie teď může sledovat kdokoliv, vy ale v rámci svého výzkumu máte přístup i k poloveřejným datům, která získáváte od Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS). Jak se vám s tímto ústavem spolupracuje a k jakým poloveřejným datům máte přístup?

Musím říct, že se nám s ním nyní, v době pandemie, spolupracuje dobře. Kdykoliv jsme o něco požádali, tak nám vyšli vstříc. Jedná se vždy o data anonymizovaná, takže u nich nejsou žádné osobní identifikátory. Dají se z nich ale počítat demograficko-epidemiologické modely podle věku, pohlaví a podobně. Kdežto z těch údajů, které jsou dostupné veřejně na webu ministerstva zdravotnictví, to v takové podobě, jak potřebujeme, možné není.

Naděje dožití při narození v letech 2000-2020.
Kvůli koronaviru klesla naděje na dožití v Česku průměrně o rok.
Zdroj: ČSÚ

HN: Začátkem února odborníci z České statistické společnosti uvedli, že vláda není schopná obstarat si spolehlivá data týkající se šíření nemoci covid-19. Předseda této společnosti Ondřej Vencálek dokonce řekl, že modely, které používá ÚZIS, jsou katastrofální. Vidíte to podobně?

Jak jsem již řekla, nyní, v době pandemie, nám ÚZIS vychází s požadavky na data vstříc, jeho modely nehodnotíme, počítáme si vlastní. Pro kvalitní výzkum nám chybí, na rozdíl třeba od skandinávských zemí, systém propojování zdravotních dat z jednotlivých registrů hospitalizací, informačního systému infekčních nemocí a podobně. Jsem názoru, že dat pro kvalifikovaný management řízení pandemie není dostatek.

HN: Jaké údaje konkrétně chybí?

Například v této době probíhá velká diskuse o tom, nakolik se šíří nákaza v lyžařských centrech. Chybí podle mě data už na samém vstupu, zejména údaje z trasování a testování. Přitom abychom pandemií prošli s co nejmenšími ztrátami, tak musíme dokonale monitorovat aktuální situaci, snažit se být alespoň krok před virem, nikoliv dva kroky za ním. Teď například víme o tom, že se zde šíří britská mutace viru, protože ji ale v laboratořích stále málo sekvenují (zjišťování konkrétní mutace laboratorním genetickým rozborem − pozn. red.), tak nevíme, nakolik a kde je situace vážná.

HN: Jste členkou vědecké iniciativy Sníh, která se přístup vlády k pandemii snaží změnit. Co navrhujete?

Naše společné memorandum, které odmítlo takzvané řízené promořování, už podepsaly tisíce předních odborníků. Společně s kolegy z iniciativy, napříč vědními obory, se snažíme vládě předkládat na důkazech založené postupy, které jsou konsenzem světových expertů a které již v řadě zemí pomohly epidemii dostat pod kontrolu. Základní strategií je omezení šíření viru tak, aby bylo možné funkční testování a trasování.