Zatímco v reklamě vidíme šťastné staré lidi, kteří se nemohou dočkat kurzu keramiky, případně společného tělocviku, realita domovů seniorů je pochmurnější.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Jen málokterý z jejich obyvatel je zde dobrovolně. V případě domovů se zvláštním režimem, což je eufemismus pro zařízení, kde si chovanci nemohou otevřít dveře, to platí mnohonásobně. Takřka všichni se zde ocitli proto, že se o ně blízcí už nemohli starat. Míra kognitivního postižení (stupně demence), kdy k podobnému rozhodnutí okolí dospěje, se liší.

Stejně jsou odlišné i příčiny: někdo se prostě starat nechce, někdo nemůže a někdy se zkrátka pečující stará tak dlouho, až dospěje do stavu naprostého vyčerpání a domov je jediným řešením. Přesun do zařízení vyřeší problém rodiny. Tvrdit ale, že jde o dobré řešení pro seniory, je prostě nesmysl. Platí to za všech okolností, aktuální pandemie problém pouze zvýraznila.

Stačí se podívat na čísla. Počet úmrtí na covid-19 seniorů z domovů je výrazně nad průměrem. Mrtví z domovů se podílejí na celkovém počtu mrtvých v daleko větší míře, než by odpovídalo podílu počtu obyvatel těchto zařízení na celkovém počtu seniorů. A nejde pouze o věk. Ze statistik Národní zdravotní služby Velké Británie vyplývá, že podíl mrtvých na počtu nemocných ve skupině 80 plus dosáhl hrozivých 30 procent. Je to ale stále o dvacet procent méně než podíl mrtvých ze seniorhousů.

Velkokapacitní ubytovací zařízení ani za běžných okolností nenabízejí dlouhou dobu přežití. V době pandemie se stala centrem nekontrolovaného šíření nákazy. V kombinaci s dlouhodobou politikou zákazu návštěv, která znamenala také absenci kontroly kvality péče, se stala pro své obyvatele téměř toxickým místem. K excesivní úmrtnosti na covid přispívá izolace i nedostatečná péče. Kdo měl možnost navštívit své příbuzné po měsících izolace, často se zhrozil nad jejich fyzickým i psychickým stavem.

Česká republika, stejně jako mnoho jiných zemí, zná pouze dva typy péče o staré a nemohoucí. Buď je téměř vše na rodině (byť s finanční podporou státu, možností pečovatelské služby, případně denních stacionářů), nebo jde výhradně o ústavní péči. Až na výjimky se nebudují tzv. rodinná centra, kde by nebyly stovky seniorů, ale jednotky a kde by se v péči střídaly "tety" i příbuzní. Ne 24 hodin denně, ale tak, jak mohou.

Péči o seniory jsme zredukovali na základní potřeby − jídlo, teplo, prášky na jejich nemoci i na náš klid. I když pandemie koronaviru brutálně zkrátí průměrnou délku života, stále platí, že se mnozí budou dožívat čím dál vyššího věku. Nikoliv ve zdraví. Kdo by se ale těšil na peklo, které dnes připravujeme seniorům?