Šulím, šulíš, šulíme. A mrtví přibývají

Andreji Babišovi se musí nechat, že dovedl techniku šulení (expremiér Sobotka to nazval expresivně oj*báváním) státu k dokonalosti. Takto institucionálně to nezvládl nikdo před ním. Jenže by bylo až příliš jednoduché odsoudit jen Babiše. To, co nyní předvádí a co nás přichází tak draho, nepovstalo z ničeho. Kdyby u nás neexistovala sáhodlouhá a bezpočtem jedinců opečovávaná tradice šulení eráru i lidí navzájem, nebyl by evropsky unikátní úkaz Babišovy privatizace státu, který je předmětem údivu západoevropských politiků a objektem politologických studií, vůbec možný. Tak jako se říká, že vědec, který dosáhl velkého úspěchu, stojí na ramenou obrů, Babišovy fenomenální úspěchy na poli institucionální korupce a zhoubného sobectví jsou dány tím, že stojí pevně zabořen do gigantické hromady trpaslíků.

Důvodů, proč se to děje zrovna Česku, je několik. První je historický. Po většinu posledních desetiletí, která tvoří základ naší kolektivní paměti, byla v našich podmínkách snaha vše ošulit nejlepší strategií přežití. Staré Rakousko, německá okupace, komunistická diktatura… ve všech těchto režimech bylo výhodné obcházet pravidla. Přímo "proti" se člověk bez rizika drsné perzekuce postavit nemohl, ale vždy bylo možné tu a tam si přilepšit, lehce si zašmelit, jít na bráchu s tím, že brácha půjde na mě. A považovalo se to za důkaz chytrosti a životaschopnosti. A že životaschopných bylo. Od zelinářů prodávajících pod pultem banány po pracovníky podniků zahraničního obchodu šmelící s africkými fosfáty. Heslo pozdního socialismu "kdo nekrade, okrádá rodinu" to celé shrnuje dokonale jasně. Momentů, kdy se v české kotlině vyplácelo respektování norem a poctivost, po čemž tak silně volal například Tomáš Garrigue Masaryk, bylo v našich moderních dějinách velmi málo.

S tím souvisí druhý důvod, proč se u nás šulení dovedlo k dokonalosti: setrvačnost. Každá společnost dělá to, na co je zvyklá, novým kouskům se těžko učí nejen staří psi, ale i celé smečky. Takže i když se zde formálně přísahá na poctivost, ve skutečnosti se na kultivaci tradice šulení kolektivně pracuje i v současných demokratických poměrech. Od devadesátých let jsme byli svědky nesčetných korupčních skandálů. Zbohatnutí za velmi problematických okolností, například skrze nesplácené úvěry v době bankovního socialismu či rovnou přes privatizace devadesátých a nultých let. Hlavy velkých finančních skupin, ať už jsou dnes označovány za veřejné nepřátele nebo za zodpovědné miliardáře, podle afiliace hodnotitele, se v tom jistě poznají. To, že na kritice šulení nakonec politicky vyrostl ten, kdo patřil mezi nejšikovnější šuliče, už patří k věci, protože se vlastně jedná jen o šulení na druhou. Zloděj křičel "chyťte zloděje" a vyšlo mu to.

Agrofert dodává státnímu Čepru bez tendrů. Zlom nastal po schválení lexu Babiš

19. 1. 2021 ▪ 6 min. čtení

A ve stejné logice to pokračuje. Současný spor se vede nikoli v rovině "toto je dobře, toto je špatně", ale jen "co je horší". Zastánci Andreje Babiše křičí, že Babiš sice není svatý, ale doba "za Kalouska" byla daleko příšernější. Zastánci pravice pak sice připouštějí selhání v devadesátých a nultých letech, akcentují ale, že Babiš je úplně novou kvalitou. Pravdu mají ti druzí, ale podstatné je něco jiného: nikdo vlastně nepředpokládá, že to, k čemu bychom se měli vztahovat a z čeho, je poctivost. Jistá míra šulení se považuje za standard.

Tendence vše ošulit je i proto stále všudypřítomná a důsledky jsou devastující. Propisuje se totiž i do nejdůležitější úrovně fungování demokratické společnosti: přípravy zákonů. Těm se buď nevěnuje patřičná pozornost, protože se předpokládá, že je stejně někdo ošulí, anebo se jim věnuje pozornost až moc velká − právě proto, aby byly napsány přesně tak, aby je ten správný subjekt ošulit mohl. Na zákonodárce se nedá spolehnout, spíš je lepší předpokládat, že se skrze zákony každý, kdo se na jejich tvorbě podílí, snaží trhnout, co může.

A když už je něco myšleno opravdu dobře, hledají šuliči na nejvyšších postech prostě díru, jak se dostat k vlastnímu profitu. Vrcholem všeho je prezident, který hledá skulinky v ústavě s vynalézavostí tchoře. Lidé to samozřejmě vidí a zařizují se podle toho. Jak profesně, tak i ve vztahu ke státu. Zatímco za socialismu platilo heslo "lidé předstírají, že pracují, a stát předstírá, že je za to platí", dnes platí, že stát předstírá, že se stará o normy zaručující spravedlivé fungování společnosti, a lidé už ani nepředstírají, že mu to věří.

Celé to znamená, že se šulicí tendence české společnosti neustále potencuje. Lidé se každým dnem ujišťují, že jejich vlastní instinktivní tendence vše ošulit je ospravedlnitelná a správná. Když to dělají ti nahoře, proč ne já?! Krásný aktuální příklad poskytuje třeba šéf policejních odborů, který, jsa konfrontován s přestupkem, kdy si to sypal na silnici stočtyřicítkou, se nejdříve šestkrát omluvil, poté odjel na dovolenou a nakonec tvrdil, že jel tak rychle, protože měl "důležitý úkol". Prostě se snažil pravidla, po vzoru vykuků společensky vysoko nad ním, obejít. Dalším aktuálním příkladem je šéf Státního zdravotního ústavu, který nechal nedostatkovou vakcínou proti covidu naočkovat úředníky a jejich rodiny. Dost pravděpodobně si i myslel, že na tom vlastně nic divného není. Prostě fungoval v modu variace na pozdní socialismus, ze kterého vyšly i nejvyšší kádry našeho současného režimu: kdo měl tehdy známého řezníka, měl kvalitní maso, teď kdo má známého lékaře, má vakcínu. Když se to provalilo a byl vyhozen, musí pociťovat hlubokou nespravedlnost. Celá léta se to takto dělá a teď to má být najednou průšvih? Má svým způsobem pravdu. Vyhozen byl nikoli proto, že by dělal něco místně neobvyklého. Ale proto, aby se ti nahoře mohli tvářit, že šulení všeho pro vlastní prospěch není jejich vlastní modus operandi, že nejde o vlastnost systému, který tvoří, udržují při životě a profitují z něj. Ale jen exces, záležitost politováníhodného osobního selhání jednotlivce. Prostě se z něj stala typická zástupná oběť.

A nyní k tomu klíčovému, tedy k důsledkům stavu, kdy všichni chtějí všechny ošulit či oblafnout. Za normálních dob tenhle systém vlastně tolik nevadí − všichni vědí své, je jim jasné, s čím mohou počítat, a každý si také to své jede. Ovšem průšvih nastává za dob krizových, kdy je nutno fungovat nikoli v režimu šulení všech všemi, ale v režimu společného zájmu. Tedy kdy je nutné přijímat jasné a racionální normy a ty pak dodržovat, abychom se co nejrychleji dostali z krize ven. Potřebujeme kompetentní vládu, která myslí nikoli na sebe, ale na celek. A občanstvo, které vládě věří a podřizuje se jejím rozhodnutím. Jenže ani jedno, vzhledem k výše uvedenému, nemáme.

Máme vládu, která jede na sebe, zavádí opatření pozdě, jen aby se jí omezení nevymstila u voleb. Vyrábí nedodělky, které nefungují, takže se opatření neustále mění, viz dnes už příslovečný zákaz nezákaz kafe do kelímku. A to, co by fungovat přece jen mohlo, ve finále nedodržují ani sami členové vlády. Exministr zdravotnictví v hospodě, kterou výnosem sám zavřel, byl vrcholnou ukázkou tohoto papalášského pokrytectví. A lidé se samozřejmě zařizují podle toho, co vidí. Jak chtít po hospodských a po jejich hostech, aby dodržovali opatření, když vidí, že ti nahoře šulí vlastní nařízení ve velkém? I kdyby si vláda kolektivně klekla, lidé by věděli, že je to jen poklek formální a ve skutečnosti se jim mocní smějí do očí. Výsledek? Ignorace, obcházení opatření, šulení. A tisíce obětí. Šesté místo v počtu mrtvých na milion obyvatel na světě.

Zhoubnost tendence všechno ošulit rezultující v nedůvěru lidí ve stát (a státu v lidi) je vidět i v tom, jak u nás probíhá očkování. Na rozdíl třeba od Izraele nemáme funkční elektronické systémy, které by očkování usnadnily. V Izraeli mají už léta jednotný elektronický systém, kde jsou k dispozici údaje o zdravotním stavu lidí. Očkování včetně prioritizace, kontraindikací a termínů tak mohou rychle zařídit pojišťovny. Lidem přijde jedna esemeska a je to. U nás naproti tomu musí vznikat na koleně nový systém, který pak funguje jako všechno. Tedy "tak nějak". Proč kvalitní a univerzálně v krizi použitelný zdravotní systém nemáme už dávno? Protože v atmosféře šulení nikdo nevěří, že by se něco nezneužilo, někam neutekla data, při tvorbě systému se neukradly miliardy. A tak se raději nedělá nic. Pročež v době krize nestačíme čubrnět.

Zajímavé je, že u nás, ve společnosti šuličů, je tak vysoký deklarovaný odpor proti šulení a korupci. Ale vysvětlení je prosté. Lidé se často vyrovnávají s vlastním já popřením toho, jací jsou. Podobně jako bývají největšími kritiky prostopášností lidé, kteří se jich sami účastní, jsou největšími bijci korupce a sobotkovsky řečeno "oj*bávání" státu ti, kteří k tomu mají největší sklony. "Protikorupční Babiš", který je ve skutečnosti dovedením principu korupce až na samotný vrchol, je rozšklebeným symbolem toho všeho.

Má to řešení? Myslím, že ano. Často vysmívaná tendence hledat v politice někoho lepšího a čistšího není jen naivní pitomost a snaha hledat alibi za vlastní selhání. Ale má jádro i v touze po vymanění se z toho všeho. Po tom, aby už konečně Česko z bludného kruhu šulení někdo vyvedl. Nikdo se nechce dívat na žebříčky zemí dobrých k životu, kde se Česko drží někde uprostřed, přestože má na víc. Zatím se to rozseknout nepovedlo, po fázi očekávání vždy následovala fáze zklamání. Nebo vlastně pokaždé bylo ještě hůř. Vždy, když přišel nějaký "protikorupční bijec", deklarovaně oddaný transparentnosti a nesmiřitelný k mentalitě šulení, byl horší než ti před ním. Vždyť si to vezměme: Bárta, Babiš… pořád hůř a hůř a hůř. Nadějně to opravdu nevypadá. Ale na druhou stranu nikde není psáno, že rčení "veškeré změny jsou k horšímu" je přírodním zákonem.

Jsou tu totiž minimálně dva faktory, proč by se tentokrát změna povést mohla. Zaprvé šulení státu dosáhlo v době Andreje Babiše takové úrovně, že bude poptávka po opravdu zásadní změně. Může jít o příslovečnou poslední kapku, po které pohár společenské trpělivosti přeteče. A zadruhé je tu krize, která jasně prokázala, že funkční stát potřebujeme, protože všeobecné a institucionalizované šulení vede nejen k ekonomickým ztrátám, ale i k hromadám mrtvých. Lapidárně řečeno: když lebeda přeroste únosnou mez, i líný sedlák ji poseče. A dá si tentokrát pozor, co místo ní sází.