Zdá se to jasné, pro příště (a to příště začíná při říjnových volbách do sněmovny) musíme chtít lepšího premiéra, lepšího ministra financí, ministra zdravotnictví… Ale měli bychom chtít ještě jednu věc − lepší stát.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Jestli loni v Česku vir SARS-CoV-2 něco důležitého odhalil, bylo to poznání, že se tu stát neumí chovat hezky ke svým občanům. Od samého začátku pandemie s námi komunikuje jako s malými dětmi. Vše, co nám sděloval, mělo podobu nařízení, omezení, restrikce, příkazu, hrozby postihem. Vlastně se ukázalo, že stát jedná s občany jen o něco málo méně paternalisticky, než jak to dělal před sto nebo možná spíš před několika stovkami let. A my, zdá se, si to nejen necháváme líbit, ale ještě to ve velké míře považujeme za normální.

Jeden takový moment se odehrál v listopadu. Tehdy čerstvý ministr zdravotnictví Jan Blatný donesl na vládu dokument, kam jeho úředníci napsali, že nově plánovaný centrální úřad Státní hygienické služby bude moci nejen zavírat obchody a školy, ale bude také smět sledovat mobilní telefon kteréhokoliv občana, který se dostane do podezření, že je nakažen koronavirem. O tom, co ten dokument obsahuje, se do poslední chvíle nevědělo. Kvůli epidemii procházel jen zkráceným připomínkovým řízením a zrychlené mělo být i jeho projednávání ve sněmovně. Stačilo vlastně docela málo a nebezpečně orwellovský návrh prošel vládou. Třeba samotnému ministru Blatnému na něm nepřišlo divného vůbec nic.

Naštěstí zafungovala opozice, zejména Piráti, kteří věc rychle roztroubili, a pak spustili poplach na sociálních sítích různí hojně sledovaní influenceři a politici se svými úředníky vzali návrh raději rychle zpět. Přesto zůstává děsivé, o jakou zrůdnost se tu stát pokusil. A děsivá je i představa, kolik takových méně nápadných pokusů se státu nakonec podaří do nějakého zákona propašovat.

Utajená práce veřejného úřadu

Stát dosud nebyl v koronavirové epidemii svým občanům partnerem. Ukázkově to dokazuje třeba ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek. ÚZIS, jak zní zkratka jeho úřadu, je pro nás za normálních okolností docela nenápadnou složkou státu, v době epidemie se ale stala jeho klíčovým nástrojem. Na datech a analýzách Duškova úřadu stálo veškeré rozhodování vlády (teoreticky, protože víme, že rozhodoval spíš Andrej Babiš sám, a to například na základě strachu, aby si nějakým lockdownem v říjnu neprohrál krajské volby).

ÚZIS mohl být klíčovým nástrojem i pro veřejnost. Mohl jí poskytovat široké spektrum informací, aby si každý občan nebo jakákoliv další státní nebo nestátní instituce mohli lépe uvědomit situaci a zařídit se podle toho. Jenže pan ředitel Dušek se ke komukoliv, kdo neseděl ve vládě nebo alespoň ve sněmovně, choval jako k nesvéprávným prosťáčkům, kterým se toho raději nemá říkat moc, aby se nepoplašili.

"Vzniká řada určitě v dobré víře iniciovaných návrhů různých řešení, kdy přicházejí různé klastry, asociace, konglomerace, s. r. o. a a. s. a říkají − teď právě umírá svět a my ho umíme zachránit, ať Dušek otevře data a my vám ukážeme, co umí smartphone. Ať Dušek otevře data a my vám ukážeme, jak se modeluje. A já na to říkám, jestli chcete podepsat, že jsem blbý, s tím není vůbec žádný problém. Já si takhle připadám od dětství. Ale já ta data nikdy v životě nemůžu otevřít," řekl Dušek v dubnu. Samozřejmě ne veřejně. Na uzavřeném jednání s poslanci, protože pouze těm se odvážil říct to, co, jak sám uvedl, předtím "řekl akorát doma manželce".

Duškův úřad před námi tajil věci nijak tajné. Například volné kapacity covidových lůžek v nemocnicích, což jsou informace, které například v Německu tamní ÚZIS občanům poskytuje on-line a zcela bez omezení. Protože zkrátka proč ne? V Česku, když chce dnes veřejnoprávní rozhlas zjistit, kolik lidí už dostalo vakcínu proti covidu, musí se toho domáhat pomocí správního řízení. Protože stát je tu nutné dokopávat k tomu, aby se k veřejnosti choval solidně.

Když měl na podzim ministr Blatný svoji první tiskovou konferenci, nejvíc si dal záležet na tom, aby zdůraznil, že změní komunikaci s veřejností tak, aby "zmírnil její strach". Vlastně se nad tím nikdo ani nepozastavil, ale je to úděsná formulace. Prozrazuje povýšenost, s jakou se úřad ministra na veřejnost dívá. Je to naprosté nepochopení role. Ministr tu přece nesmí být od toho, aby filtroval informace, aby reguloval obraz reality, aby se staral, jestli a jak se jí bojíme. Jestli chce zmírňovat strach občanů, má dobře pracovat. Nemá nám nic tajit, nemá dělat z toho, co se děje, nepřístupný film, který můžeme zhlédnout, až někdy dospějeme.

Jenže právě tento přístup je pevnou součástí mentality sfér, odkud se spravuje a řídí stát. Je to postoj nadřazenosti, s jakou pastevec spravuje stádo, jež má žrát, a jinak nic. Zčásti jde o chování poděděné z dřívějších dob, v Česku naposledy z dob komunistické totality, a zčásti je to také dáno nízkým sebevědomím mnohých reprezentantů státu.

Když měl předseda ČSSD, místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček v polovině prosince v České televizi vysvětlit, proč jeho úřad navrhuje vyšší pokuty za porušení vládních opatření, skoro až dotčeně vyhrkl: "No my si taky musíme přece udržet nějakou autoritu toho státu." Ano, přesně, přísné tresty, to zabírá a stojí to o dost méně námahy než srozumitelně komunikovat, přesvědčovat a pomáhat.

Ale aby bylo jasno, stát samozřejmě má umět projevit v určitých situacích přísnost. Při pohledu na mnohé občany neschopné respektovat vážnost současné situace by k nějaké přísnější formě trestů sáhl nejspíš kdejaký lidumil a zavilý demokrat. Ale vysoké sankce nesmějí být tím prvním, po čem stát sahá. Moderní stát je tím modernější, čím více je svým občanům servisem, a ne drábem.

A platí to i obráceně, evolucí procházíme i my jako občané. Nenechme se zmást podivnými kousky, které na YouTube předvádějí různí adepti Darwinovy ceny. I když zdaleka ne všichni, jsme dnes mnohem schopnější procházet strastmi světa i bez důrazné asistence státu, než jsme byli v minulosti. Zasloužíme si, aby nám stát trochu víc věřil.

Jaký stát chtít a jaký odmítnout

Důvěra je klíčová věc. Arogantní komunikace a neochota být občanům partnerem totiž nejsou problémem jen proto, že to prostě není hezké chování. Ukazuje se, že takový typ vztahu mezi státem a jeho občany je pro společnost nebezpečný a škodlivý. Zvlášť v době, jakou zrovna prožíváme. Vytváří příkop nedůvěry, který nesmírně přispívá k tomu, čemu dnes souhrnně říkáme krize demokracie. Včetně věčné nespokojenosti s politiky, kvůli níž si volíme politiky ještě horší.

Jak uvádí National Pandemic Alarm, v únoru před vypuknutím pandemie důvěřovalo státním institucím v Česku 67 procent občanů. Nyní v prosinci je to 41,7 procenta. Stát to s námi občany zkrátka neumí.

"Prezident Masaryk ve svém abdikačním projevu uvedl, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Tedy že státy potřebují také nějaký účel, nějaké zdůvodnění své existence. To znamená, že nefunguje cynická, čistě mocenská kalkulace, že jde pouze o moc. Ta musí být něčím podepřena. Jestliže není, stát jako kolosální společenská instituce může velmi dlouho fungovat jakousi setrvačností, ale sounáležitost obyvatel se státem může být slabá, což se může vymstít zejména v obtížnějších obdobích," napsal před časem pro Hospodářské noviny ústavní právník Jan Kudrna.

Podle politologa z Göteborské univerzity Boa Rothsteina je důvěra ve stát možná tím vůbec nejdůležitějším faktorem, který v těchto měsících rozhoduje o tom, jak která země zvládá boj s pandemií koronaviru. "Pokud lidé důvěru postrádají, mohou je úřady donutit k dodržování různých opatření silou, ale to se zpravidla podaří jen částečně, a nikoliv na dlouho," řekl v rozhovoru pro švýcarský list Neue Zürcher Zeitung.

Takže když se k nám stát chová arogantně, škodí sám sobě. Nechceme takový stát respektovat. A když ho příliš nerespektujeme v době epidemie, důsledky najdeme ve statistikách nakažených, hospitalizovaných a mrtvých.

Stát potřebujeme, to je bez debaty. Stát nám při vší té nedokonalosti zajišťuje bezpečí, svobody a pohodlí. Stát je zkrátka dobrý vynález. Ale stojí za to ho nepřestávat vylepšovat. Nikdy nebude vyhovovat všem.

Opět je to současná koronakrize, která ukázala, jak rozdílné potřeby v souvislosti se státem máme. Někdo by byl raději, aby mu do života vůbec nezasahoval, někdo aby těch zásahů bylo raději hodně. Ne každý zvládne stát, který nepanuje a neovládá, ale který ze všeho nejvíc poskytuje služby. Ale je třeba se vzdalovat od formy státu, kterou vidíme třeba v Číně, kde minulý týden úřady například jen tak uzavřely jedenáctimilionové město Che-pej, kde se nově vyskytlo několik desítek případů nákazy koronavirem. Lidé nesmějí město opustit, nikdo tam nesmí přicestovat a tamní občané si navíc ani nemohou moc dovolit si na to stěžovat.

Někdo může jistě namítnout, že je to rozmazlenost, chtít teď stát, který bude svým občanům ze všeho nejvíc partnerem, vždyť jsme tu ještě nedávno měli středověk a totalitu. Jenže my máme třeba proti občanům Číny obrovskou výhodu, že ten stát, který si hraje na krále, policajta a přísnou maminku v jednom, můžeme odmítnout. Tak proč to neudělat.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+

Komentáře ke článku

12.01.2021 10:48
Díky za dobře formulovaný apel... který se dobře doplňuje s komentářem Petry Hůlové (Spisovatelka Petra Hůlová: Co všechno jsme ještě ochotni obětovat boji proti covidu?). Je půvabné, ale ne překvapivé, jak se struktury státní správy ani na okamžik nepokusily doporučovat a vysvětlovat a rovnou začaly zakazovat, přikazovat. Čeká to na nás, abychom se ozvali a jsme rád, že se to začlo dít.
Newsletter

Sedmička HN

Život jsou povinnosti i radosti. A proto tu je newsletter Sedmička - každé ráno v sedm vám přinese sedm tipů na podnětné a zajímavé čtení z domova i ze světa. A k tomu pár nápadů, čím se zabavit nebo čím potrápit mozkové závity.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem příjmu newsletteru. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily v Hospodářských novinách. Těšit se můžete na texty Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem příjmu newsletteru. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru