Senioři nám posílají příspěvek od vlády. Míra potřebnosti i solidarity je bezprecedentní, říká šéfka klubu samoživitelek

HN: Jaké problémy, s nimiž se samoživitelé potýkají, koronavirová krize ještě prohloubila?

Vidíme to na obsahu a dikci žádostí o pomoc, které dostáváme. Samoživitelé si před krizí vzhledem ke svým životním podmínkám horko těžko vytvářeli jakoukoli finanční rezervu. Když přišla na jaře první koronavirová vlna, valná většina musela povinně na ošetřovačku. Ošetřovné nejprve bylo 60 procent základu mzdy, následně bylo zvýšeno na 80 procent. Matematika je neúprosná. Pokud jste měla slabé rezervy nebo nic, dostala jste se na nulu nebo okamžitě do minusu. Žádosti na jaře reflektovaly situaci, kdy samoživitelé byli schopní umořit náklady na bydlení, ale už se začaly objevovat případy, že neměli na menší mandatorní výdaje. Třeba na potraviny a léky. V létě samoživitelé nedostali žádnou velkou šanci svou situaci stabilizovat a podzimní vlna ukázala to, čeho jsme se obávali. Situace se dostala o úroveň výš. Ošetřovné je teď 70 procent, to znamená, že jste stále v minusu. A my vidíme, že problém se u řady rodin prohloubil. Dříve byly takzvaně ve finančních problémech, dneska začínají být v existenčních. Je to trend posledních měsíců. Nyní už 70 až 75 procent žádostí o pomoc souvisí s náklady na bydlení. Už na něj nemají. Obávám se toho, co nastane. Samoživitelé nemají možnost mezi jednotlivými vlnami svou situaci výrazně zlepšit.

HN: Co by tedy vláda mohla udělat, aby pomohla samoživitelům nepropadnout se tak hluboko?

Kdyby teď po Novém roce následovala třetí vlna, z mého pohledu by byla nejjednodušší revize ošetřovného. Druhá linka, a to je otázka na ministerstvo práce, je mimořádná okamžitá pomoc, která má sloužit lidem v nouzi. Je otázka, jestli u této dávky nezměkčit pravidla.

HN: Co konkrétně vám samoživitelé v žádostech o pomoc píšou?

Když to řeknu lidově, je to jak přes kopírák. V lepších případech, které jsou výjimečné, se samoživitelé s majitelem bytu byli schopní domluvit na odložení platby nájmu. Jsou ale majitelé, kteří na dohody nebo měkčí pravidla nepřistoupili. Takže nám chodí žádosti třeba od maminek dvou dětí, které končí tím, že pokud nezaplatí nájem do 14 dnů, musí se s dětmi vystěhovat. A to jsou patové situace, protože za 14 dní peníze od státu, ani prostřednictvím mimořádné okamžité pomoci, nedostanete. I vzhledem k objemu žádostí je nelze vyřídit tak rychle. Člověk by si třeba řekl: aha, tak půjdou do azylového domu. Jenže získat dnes ubytování v azylovém domě vůbec není jednoduché, jsou plošně přetížené. Z žádostí skutečně začíná být cítit beznaděj.

HN: O kolik více žádostí než v předchozích letech vám loni chodilo?

V roce 2019 nám měsíčně chodilo v průměru 50 až 100 žádostí. Ke konci loňského roku to bylo 250 až 400.

HN: Samoživitelé často skládají svůj příjem z více zdrojů. Mají částečné úvazky, dohody, brigády. Asi se stávalo, že kvůli koronakrizi o část výdělku přišli.

Samozřejmě. Nejohroženější jsou dohodáři. Na dohodu jsou často zaměstnané maminky na rodičovské dovolené. Kvůli věku dítěte je přivýdělek na dohodu nejlépe dostupný. V ohrožených oborech, především v gastronomii, hotelnictví, se nejvíc ukončovala spolupráce právě s dohodáři. Pokud ty dohody byly jen do určité částky a nebyly pojištěné (zaměstnanec ani zaměstnavatel z odměny neodvádí zdravotní a sociální pojištění − pozn. red.), nedosáhli ani na kompenzační bonus. Chodí nám žádosti maminek, které měly příjem z dohody, jejich činnost skončila, kvůli distanční výuce byly doma s dítětem, ale neměly ani nárok na ošetřovné.

HN: U distanční výuky je důležité i technické vybavení. Žádali vás samoživitelé o takovou pomoc?

Samozřejmě. Na podzim jsme měli po dobu více než jednoho měsíce rozsáhlý program Back to School. Zpočátku jsme dětem z neúplných rodin pomáhali zajistit klasické školní pomůcky. Potom s nastolením distanční výuky jsme byli v kontaktu s desítkami základních škol, abychom zjistili, jaké jsou jejich interní kapacity. V důsledku toho jsme ze svých zdrojů zajišťovali notebooky a internetové připojení zhruba pro tři stovky dětí. Potom byla ještě zvlášť kategorie, kde jsme potřebné rodiny kvůli IT technice pro distanční výuku propojovali přímo s dárci. To se povedlo v několika desítkách případů.

HN: Byla ochota pomáhat prostřednictvím vaší organizace v koronavirovém roce větší než dřív, nebo naopak lidé měli starosti sami se sebou a darovali méně?

Minulý rok byl z našeho pohledu bezprecedentní ve všech směrech. V míře potřebnosti, protože tady lidově řečeno přestává sranda. Jsou tu desítky, stovky rodin, které skutečně řeší vážné problémy. Ale stejně bezprecedentní byla i míra solidarity. Musím říct, že za roky, co tu práci dělám, jsem tak enormní vlnu nezažila. Pomoc od lidí byla naprosto fantastická. Dá se říct, že můžeme každé ráno vstát a poděkovat.

HN: Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že je to způsobeno tím, jak se téma samoživitelů v poslední době dostalo víc do centra pozornosti. Lidé začínají tuto cílovou skupinu vidět jasnějším pohledem. Uvědomují si, že když je v rodině sama máma nebo sám táta, nemají moc možností, jak vlastní situaci zlepšit svépomocí. Velmi zajímavá byla vlna tak posledního měsíce, kdy se na nás individuálně obraceli někteří důchodci. Napsali, že odmítají pomoc, kterou jim teď poskytl stát, a že ji radši věnují někomu, kdo ji skutečně potřebuje.

HN: Máte na mysli jednorázový příspěvek ve výši pět tisíc?

Ano, přesně tak.

HN: Samoživitelství má pořád určité stigma. Především ženy často slýchají, že si za svou situaci mohou samy, a mají si tedy i samy pomoct. Myslíte, že loňské události tento přístup změnily?

Myslím, že zcela určitě. Přesvědčení, že samoživitelka si za to může sama, je velice liché. Rodičem, který se sám stará o děti, se v dnešní době můžete stát velmi rychle. A určitě pak nebudete chtít poslouchat, že si za to můžete sama. K určitému posunu jistě došlo. Byla medializována linka, že co samoživitelka, to automaticky pobírač sociálních dávek. Ale tak to samozřejmě není. Ano, mohou existovat případy, kdy samoživitelé pobírají dávky z vlastního rozhodnutí, ve smyslu jejich částečného zneužívání. Ale jsou to ojedinělé případy. Nikdy nesmíme paušalizovat. To, že ve fabrice jeden člověk krade, také neznamená, že krade celý kolektiv.

HN: Od července bude stát samoživitelům, kterým expartner neplatí na děti, posílat náhradní výživné ve výši maximálně 3000 korun po dobu dvou let. Jak jste s podobou zákona spokojeni?

Ten zákon není stoprocentní, to v žádném případě. Na druhou stranu po dlouhých letech diskuse je to první reálný krok, který aspoň míří k tomu, aby se problém neplaceného výživného vůbec řešil. Dokonalá forma to není, ale zaplať pánbůh za tento posun. Osobně nejsem zastáncem dalších výdajů ze státní pokladny. Od začátku jsem i paní ministryni práce říkala, že z našeho pohledu by bylo dobré, kdyby potom byla investována stejná energie do posílení vymahatelnosti práva. Pokud mi stát a soud přiřkne na cosi nárok, ať je kompetentní i v tom, aby došlo k jeho exekuci. Aby to nebylo jenom na papíře.

HN: Co čeká lidi, kterým pomáháte, při prodlužování karantény a za současné situace na pracovním trhu?

Když vidím narůstající počet žádostí o pomoc, které nám chodí, a zvyšující se požadavky na výši pomoci, přiznám se, že odhad nemám. Loni na jaře jsme měli predikce, že na podzim přijde řetězová reakce. To znamená, že problémy se začnou nabalovat. Úplně nejhorší by bylo, kdyby se nejohroženější rodiny začaly uchylovat k půjčkám, což by mohlo vést k exekucím, insolvencím a podobně. Upřímně se bojím dávat jakékoli predikce. Samozřejmě víme, že problém, který máme dnes, se začne ještě víc zhmotňovat. Z pozice neziskovky můžete udělat jediné: reagovat na danou situaci a snažit se jí přizpůsobit své mechanismy pomoci.