Zveřejňovat jména novinářů, na které chodí stížnosti, není nátlak, ale konstatování reality. A dávat rozhovor alternativnímu rádiu s pověstí dezinformátora je v pořádku, protože moderátora má rád, říká v rozhovoru pro HN nový šéf Rady České televize Pavel Matocha.

HN: Když jste kandidoval do rady, řekl jste poslancům, že chcete, aby ČT poskytovala unikátní službu, a to "přinášet informace a zasazovat je do správných kontextů". Co si pod tím představit a jak to chcete udělat?

Mnohdy to televize dělá, třeba v pořadech Daniela Stacha o vědě, nebo těsně před Vánoci jsem viděl v ČT velmi dobře udělanou reportáž o mimořádném nálezu relikvie hřebu z Kristova kříže ve zdech kostela sv. Jiljí v klášteře v Milevsku. Jindy v tom z mého pohledu naopak selhává, například v zahraničním zpravodajství. Pravomoci Rady ČT jsou v tomto smyslu ale jen kontrolní. Můžeme posuzovat, zda vysílání nevybočuje z mezí veřejné služby a zda respektuje Kodex ČT.

HN: V čem zahraniční zpravodajství ČT selhává?

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Zdá se mi nedostatečné zpravodajství z Jižní Ameriky či jihovýchodní Asie. Bylo by fajn, kdyby tam ČT měla zpravodaje a pokrýval by Jižní Koreu, Singapur, Indonésii a případně Indii. Mnohokrát jsem měl kritické připomínky k reportážím týkajícím se Maďarska, Polska nebo Sýrie, když tam byla válka. Ale to je můj divácký názor.

Pavel Matocha (48)

Vystudoval sociologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Pracoval v informační agentuře I.A.M., poté ve Večerníku Praha a v České televizi. Pro ní pracoval jako externí redaktor pořadu Černé ovce. Byl šéfredaktorem měsíčníku Kapitál a reportérem týdeníku Euro. Od roku 2010 do současnosti píše externě do České pozice a Lidových novin. Je jednatelem firmy Šach Mat s.r.o. a zakladatelem Spolku Pražská šachová společnost. Je autorem několika knih. Mluví anglicky, španělsky a rusky.

HN: V rozhovoru pro slovenský Slobodný vysielač jste koncem října řekl, že podle vašeho odhadu nadpoloviční většina všech stížností, které chodí do Rady ČT, jsou na čtyři redaktory publicistiky − Marek Wollner, Nora Fridrichová, Václav Moravec a Jakub Železný. Některé jsou podle vás velmi závažné a je potřeba to řešit s managementem televize. Už jste něco udělal?

Agenda stížností a podnětů je plně v gesci předsedy Rady ČT a já jsem byl předsedou zvolen až těsně před Vánoci, zatím jsem tedy neměl skoro žádný časový prostor to řešit. Nicméně ještě před zvolením předsedou se mi podařilo prosadit usnesení, které do věci vnáší alespoň elementární pořádek, a to je vedení kompletního přehledu veškeré došlé pošty. Zní to neuvěřitelně, ale Rada ČT ji až do října nevedla. A také jsme na začátku prosince s místopředsedou Danielem Váňou k tomu ustavili pracovní skupinu. Komunikace s koncesionáři je důležitá, protože poskytuje Radě ČT konkrétní zpětnou vazbu diváků na práci televize. Realita je, že nejvíce konkrétních stížností chodí na tento čtyřlístek, respektive jejich pořady.

HN: Zjistil jste si ale, jestli jsou stížnosti oprávněné, když jste o nich veřejně mluvil? Jste také novinář, tak víte, že stížnosti na redaktory jsou často stesky lidí, kterým se nelíbí zájem či otázky novinářů.

Obecné stesky lidí, že se jim konkrétní redaktor nelíbí, jsou v tomto kontextu samozřejmě irelevantní, stejně jako současná kampaňovitá podpora od lidí, kteří píší, že se jim ta čtveřice líbí. Čím je naopak třeba se pečlivě zabývat, jsou konkrétní a vážné stížnosti, které upozorňují například na konflikt zájmů redaktora, na neoprávněné užití autorského díla, na neobjektivitu a lži v reportáži. V některých případech již dotčené osoby podaly na Českou televizi i žaloby. Jestli jsou ty stížnosti skutečně oprávněné, bude třeba posoudit i na základě informací od autorů konkrétních reportáží. Vyžádáme si je od generálního ředitele, abychom stížnosti mohli kvalifikovaně projednat a zodpovědět. Mrzí mě, že si ty informace již nevyžádal minulý předseda, který to měsíce odsouval. Nyní je předsednická odpovědnost na mně a já si ty informace vyžádám.

HN: Ptám se hlavně proto, jestli to není z vaší strany spíš jen nátlak na konkrétní novináře…

V čem? Že konstatuji realitu, že na ně chodí stížnosti? Nebo že ty konkrétní a vážně znějící stížnosti chci řešit? To není žádný nátlak, ale povinnost daná radě zákonem, aby dohlížela na naplňování zásad vyplývajících z Kodexu ČT.

HN: Můžete tedy říct nějaký konkrétní vážný důvod stížnosti? O jaký jde třeba střet zájmů?

Zatím to není projednané, nemám vyjádření redaktora, tak nechci říkat konkrétní informace.

HN: Čeho chcete vlastně dosáhnout? Odchodu novinářů? Co když oni budou mít pocit, že stížnost vysvětlili, a vy, že nikoliv. Tak co pak bude dál?

Pokud se ukáže, že se ničeho nedopustili, bude jim dáno za pravdu, odpovíme v tom smyslu stěžovatelům a takto to zveřejníme. Pokud ale došlo k pochybení, musí nést zodpovědnost. Když rada dojde k závěru, že některé reportáže nebyly v souladu s Kodexem ČT, tak to bude konstatovat. A bude na managementu televize, jak to bude řešit. Jemu se redaktoři zodpovídají, nikoliv radě.

HN: Jaký je po půl roce v radě váš názor na vedení ČT, konkrétně na ředitele Petra Dvořáka? Změnil jste ho nějak?

Petr Dvořák je schopný manažer, který v televizi udělal řadu dobrých rozhodnutí, ale zároveň dělá i chyby. Dříve jsem ho osobně neznal a vážný názor na lidi si tvořím vždy právě až na základě osobní zkušenosti. Ještě si ho tedy vytvářím.

HN: Podle uniklého e-mailu poslance ANO Stanislava Berkovce v květnu před volbou nových členů rady to vypadalo, že hlavním kritériem jejich výběru je, jestli mají dostatečně negativní vztah právě vůči Dvořákovi. Je v radě tedy apetit Dvořáka odvolat?

Trochu se u toho případu zapomíná na to, že v tomto seznamu nejsem ani já, ani mí kolegové Hanka Lipovská a Luboš Xaver Veselý nebyli mezi kandidáty, které poslanec Berkovec doporučoval ke zvolení. O mně je v tom seznamu uvedeno, že není jasné, čí zájmy bych v radě zastupoval. A přesto jsem byl zvolen. Takže zjevně nešlo o to, jaký má kdo vztah k řediteli Dvořákovi či k hnutí ANO, jak se také psalo. Ale k případnému odvolání ředitele − za těch sedm měsíců, co jsem členem rady, nebyla tato otázka ani jednou na stole. Ani jednou se o ní nejednalo, nikdo z radních to nenavrhuje. Pokud se podíváte do zákona o České televizi, zjistíte, že pro odvolání ředitele jsou jasně dané důvody, které nenastaly. Nerozumím tomu, proč někdo stále vytváří dojem, že se k tomu schyluje.

Související

HN: Třeba proto, že jeden z nejviditelnějších kroků rady za vašeho působení bylo náhlé odvolání všech členů dozorčí komise, poradního orgánu rady. Tak jestli prostě nechcete odvolávat dál…

Odvolání dozorčí komise bylo na spadnutí už dlouho. V prosinci 2019 při projednávání rozpočtu ČT na rok 2020 ji tehdejší předseda rady Jan Bednář a radní Zdeněk Šarapatka ostře kritizovali. Šarapatka vykřikoval, jak si každý může poslechnout na veřejně dostupném audiozáznamu z té schůze, že dozorčí komise ztratila jeho důvěru a že je třeba ji vyměnit. Od mého nástupu do rady, tedy od června 2020, jsem byl opakovaně svědkem, jak si služebně starší členové rady stěžovali na špatnou práci "dozorčky". V srpnu 2020 radní Jiří Kratochvíl navrhoval její odvolání, tehdy jsem se spolu s většinou radních zdržel hlasování. Chtěli jsme dát dozorčí komisi ještě poslední šanci. Nicméně její totální selhání v kauze pozemků pod ostravským televizním studiem vedlo k tomu, že se většina rady rozhodla již déle nečekat a svůj poradní orgán vyměnit.

HN: Podle parlamentních legislativců byl způsob odvolání komise nezákonný, protože jste bez udání důvodu zbavili funkce všechny členy. Ti se teď také chtějí soudit. Nemáte s odstupem času pocit, že jste měli svoje důvody vysvětlit a s komisí jednat?

S odstupem času si jsem čím dál tím jistější, že jsme učinili správně. Měli jsme komisi, které jsme nedůvěřovali a která opakovaně selhávala. Nyní máme odborně vysoce zdatnou dozorčí komisi, kompetence nových členů nikdo zatím ani náznakem nezpochybnil, a navíc jsou aktivní a pracovití. Analýzu rozpočtu na rok 2021, což byl jejich první úkol ihned po zvolení, připravili velmi rychle a kvalitně. Pokud se odvolaní členové komise domnívají, že rada porušila zákon, nechť se obrátí na soud a ten rozhodne. My máme k dispozici několik právních posudků, že jsme postupovali zcela v souladu se zákonem a že zdůvodňovat odvolání vlastního poradního orgánu nijak nemusíme. Je tu i precedent z roku 2010, kdy byla dozorčí komise odvolána stejným postupem a nikdo jeho legálnost nenapadl. Ale všichni víme, že na jednu spornou kauzu vám dva právníci klidně napíší tři různá právní stanoviska. Tím, kdo je oprávněn tento spor rozhodnout, ale nejsou senátoři ani jiní politici či aktivisté z politických a mediálních neziskovek, ale výhradně soud.

HN: Jako druhý důvod, proč jste kandidoval do rady, jste uvedl zájem o hospodaření televize. Podle vás musí šetřit. V prosinci jste ale v radě hladce schválili rozpočet na rok 2021, který má příjmy a výdaje o 80 milionů korun vyšší než letos. Přehodnotil jste svůj názor?

Nepřehodnotil. Hned na druhém jednání rady po svém zvolení jsem při projednávání výroční zprávy o hospodaření za rok 2019 navrhl a prosadil usnesení, které říká, že hospodaření ČT bylo sice účetně vyrovnané, ale je dlouhodobě neudržitelné. Výnosy ČT se totiž v souladu s nynějšími pravidly doplňují i čerpáním peněz z Fondu televizních poplatků, což výhledově nebude možné, protože se tato rezerva z minulosti tenčí. Nedávno jsme tak schválili i dlouhodobé plány hospodaření a v nich je pro každý rok určena minimální výše zůstatků finančních prostředků na televizních účtech. Pro rok 2021 to je jedna miliarda korun a to schválený rozpočet respektoval. Vyšší příjmy a výdaje ve srovnání s loňskem jsou dány covidovou mimořádností roku 2020, kdy řada zejména velkých sportovních soutěží a přenosů z nich byla zrušena a přesunuta na rok 2021, například olympiáda.

HN: Dlouhodobý výhled hospodaření ČT, o kterém mluvíte, je mimochodem dost pesimistický. Generální ředitel Dvořák v něm říká, že po roce 2021 bude kvůli nedostatku financí nezbytné buď upravit rozsah poskytované veřejné služby, anebo změnit způsob financování televize. Jak by se tato situace tedy podle vás měla řešit?

Ten dokument není pesimistický, ale realistický. Upřesním, že se v něm říká, že ČT musí zůstat na konci roku 2021 finanční rezerva minimálně jedna miliarda korun a na konci roku 2024 alespoň 700 milionů korun, tedy zhruba deset procent ročního televizního rozpočtu. Postupně rok za rokem musí tedy ČT snižovat výši svého vnitřního schodku − pro rok 2021 to je 200 milionů, pro rok 2022 pak 160 milionů, pro rok 2023 je to 100 milionů a pro rok 2024 již jen 40 milionů. Jak toho docílit, je úkolem managementu. Věřím, že připravovaná zevrubná analýza nákladů může nalézt úspory, a pokud nebudou dostatečné, pak bude třeba škrtat ve výrobě. Pokud mezitím nedojde ke zvýšení televizních příjmů, což je ale výsostně politické rozhodnutí, a management ani Rada ČT na to spoléhat nemůže.

HN: Televize má příjmy hlavně z koncesionářských poplatků, které se však nezměnily posledních 12 let a poslanci je zvýšit nechtějí. Služba televize se přitom stále rozšiřuje. Měl by se podle vás poplatek zvýšit?

Je evidentní, že buď musí dojít ke zvýšení koncesionářského poplatku, nebo k povolení většího objemu reklamy na kanálech ČT, anebo se rozsah služby, kterou televize koncesionářům poskytuje, musí snížit. To je jednoduchá rovnice. Ale ještě mě napadá jedna cesta. Jestli je ve veřejnosti tak vysoká podpora ČT, jak na základě výzkumů sama prezentuje, pak by mělo být možné ji dofinancovávat dobrovolným zvýšením poplatků nebo crowdfundingovými kampaněmi. Myslím, že je k tomu vhodná doba. Zcela vážně to zkusím panu generálnímu řediteli navrhnout.

HN: Podle vás by měla být televize závislá na sbírkách a darech?

Šlo by o peníze na konkrétní účel. Televize by uspořádala crowdfundingovou kampaň třeba za účelem zřízení a financování většího množství stálých zahraničních zpravodajů. Pokud by to většina koncesionářů svými penězi podpořila, byla by to pro ČT nejen výrazná finanční, ale i politická podpora. Vedení televize by mělo dobrý argument pro jednání s politiky, že lidé za ČT stojí, a oni by tedy měli po dlouhé době koncesionářský poplatek zvýšit. Byl by to ale samozřejmě pro management i risk, protože kdyby se vybralo peněz málo, pak by to zpochybnilo výzkumy, že je pro ohromné množství lidí televize důležitá.

HN: Je to, jako kdyby lidé měli dobrovolně platit víc na daních. A když ne, tak to znamená, že odmítají stát?

To je něco jiného, daně jsou obecné a nikdo neví, na co to je. Soukromá DVTV udělala crowdfundingovou kampaň a byla úspěšná. Proč by to nemohla zkusit ČT? Já osobně, kdyby vypsali kampaň na zpravodaje v Indii nebo v Jižní Americe, tak bych jim 500 korun poslal.

HN: Na základě požadavku rady nedávno zadalo vedení televize hloubkový audit hospodaření. Proč? Máte obavy, že má ČT nějaké kostlivce ve skříni nebo že zkresluje ekonomické informace?

Doporučili jsme to managementu v červnu při projednávání výroční zprávy o hospodaření na návrh radního a zpravodaje tohoto bodu Pavla Kysilky. Analýzu nákladů by měla provést renomovaná poradenská společnost s mezinárodními zkušenostmi. Dle zkušených manažerů, včetně Pavla Kysilky, který je bývalým generálním ředitelem České spořitelny, by každá velká instituce měla jednou za deset let projít takovým hloubkovým auditem, který ověří, zda zbytečně neplýtvá. Televize zaměstnává 3000 lidí, její roční rozpočet je skoro sedm miliard. Taková kontrola je tedy namístě.

HN: Kdy má být audit hotový?

Nyní bude tendr na výběr auditora. Výsledky auditu bych rád viděl do konce letních prázdnin, aby mohly být zohledněny při přípravě rozpočtu na rok 2022.

HN: Už jsem zmiňovala, že jste v říjnu dal rozhovor médiu Slobodný vysielač. Ten je podle webu Manipulátoři.cz jedním z aktérů slovenské dezinformační scény, Facebook mu loni také několikrát omezil zobrazení příspěvků. Nevadí vám to?

Mně by vadilo se odkazovat na aktivistický web Manipulátoři.cz jako na nějaký hodnověrný zdroj. Vede ho ultralevicový zelený aktivista Jan Cemper, dříve zmíněný i ve zprávě ministerstva vnitra o extremismu. Byl opakovaně usvědčen ze lží a manipulací. Manipulátoři.cz nejsou zdrojem hodnověrných a relevantních informací, takže je vůbec nesleduji a je mi lhostejné, co si myslí o Slobodném vysielači, stejně jako o jakémkoliv jiném médiu. Když jsem ten rozhovor poskytoval, bylo pro mě relevantní, že mě o něj požádal Stanislav Novotný, s nímž se znám déle než čtvrt století a jehož si vážím. Když jsem byl v první polovině devadesátých let začínajícím novinářem ve Večerníku Praha a Stanislav Novotný byl policejním prezidentem, poskytl mi velký rozhovor. Teď jsem poskytl rozhovor já jemu a poskytl bych mu ho klidně znovu.

HN: Nejde jen o Manipulátory, zmiňovala jsem Facebook, který Vysielači blokoval stránky. A v Česku funguje projekt s podobným jménem Svobodný vysílač, který dává prostor lidem z webu Aeronet, jenž je také považován za dezinformační. Vy s tímto typem médií nemáte problém?

Že má někdo problém se Slobodným vysielačem, jsem se dozvěděl ex post. Rozhovor jsem poskytl Standovi Novotnému, kterého mám rád, pro slovenské internetové rádio. Kdyby mi řekl, že to bude pro Aeronet nebo Sputnik, které tady všichni známe, tak bych řekl ne.

HN: V tom rozhovoru jste také řekl, že problém tuzemských médií je, že je skoupili byznysmeni, teď dotují redakce a ty jsou mnohem méně svobodné než dříve. Vy píšete pro Lidové noviny, které vlastní Agrofert ze svěřenských fondů premiéra Andreje Babiše. Cítíte tam nesvobodu?

Není problém, že média skoupili byznysmeni, to je normální v normálním kapitalistickém světě. Systémový problém je, že médiím vysychají jejich zdroje. S internetem a zejména se sociálními sítěmi se prudce začala tenčit jejich čtenářská obec, tedy příjmy z předplatného a prodejů, a také prudce popadaly jejich inzertní příjmy. Naprostá většina médií si na sebe nevydělá a je dotována, ať již přímo vydavatelem, nebo přes různé dotace a granty. Je zřejmé, že mnohý donátor bude od daného média za svoji podporu také něco očekávat. Doporučuji všem přečíst si základní sociologickou práci o teorii daru od Marcela Mausse, který před sto lety ukázal, že dar se od dárce nikdy úplně neoddělí, ale že vytváří závazek přiměřeně jej oplatit. Čtenáři tak musí média vnímat. U vás v Hospodářských novinách nebudu hledat informaci o Zdeňku Bakalovi a jeho pouštění žilou ostravským dolům, abych to řekl eufemisticky. V Denících Penty nebudu hledat informace o vyšetřování podezření ze závažných kriminálních činů jejich společníka Jaroslava Haščáka. A od Lidovek a MF Dnes nebudu očekávat, že budou těmi nejostřejšími kritiky Andreje Babiše. Pokud jde o moje psaní pro Lidovky, nejsem a nikdy jsem nebyl jejich zaměstnancem. Spolupracuji s nimi jako externista, který pro ně píše převážně šachové texty. Kromě toho občas pošlu nějaký komentativní text nebo delší esej. Nesvobodu v Lidovkách necítím, nikdo mi tam texty necenzuruje. Kdybych ji tam cítil, tak bych pro ně nepsal.

HN: Web Hlídací pes nedávno upozornil, že jste ve střetu zájmů, protože píšete články pro Lidové noviny a jiná média, v nichž propagujete zboží a služby vaší šachové firmy a spolku. To je podle vás v pořádku?

Ve střetu zájmů je a neeticky jedná aktivistický web Hlídací pes, nikoliv já. Za prvé ignoruje elementární novinářskou zásadu, že když o někom píše dlouhý kritický článek, má mu dát prostor k vyjádření. Pokud by se mě zeptal, tak by se dozvěděl, že jak v Hospodářských novinách, kde jsem měl šachovou rubriku v letech 2012 až 2015, tak v Lidových novinách, kde ji mám od roku 2015 dosud, samozřejmě vedení redakce o mém šachovém angažmá vědělo. A zřejmě proto si mě jako autora té rubriky i vybralo. Nikdy jsem to netajil, vždy veřejně uváděl a bylo to publikováno i v těch rubrikách. A za druhé bych rád upozornil, že Hlídací pes dostal v roce 2019 od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky čtvrtmilionový grant na kritiku a denunciaci členů mediálních rad, což u denunciačních článků o mé osobě nikde neuvádí.

HN: Jak víte, že je to na "denunciaci" mediálních rad?

Protože v tom jejich projektu se doslova píše: "Mediální rady začala současná vláda ve spojení s KSČM a SPD obsazovat lidmi s pochybným morálním kreditem, minulostí i odporem k dosavadnímu pojetí veřejnoprávnosti. Chceme ukázat, že dosud nekoordinované verbální útoky na nezávislost médií veřejné služby, na integritu jejich managementu i redaktorů přešly do fáze organizovaného ataku." Nemají tedy potřebu realitu zjišťovat, dopředu mají jasno. Podle mě je to zakázka na denunciaci mediálních rad.

HN: Když se vrátím k České televizi, cítíte jako radní tlak politiků, jejichž hlasy jste se do rady dostal? Chtěl někdo z nich po vás, abyste nějak ovlivnil dění v ČT?

Já ani nikdo jiný nemůžeme vědět, kteří konkrétní poslanci dali hlas mně či jinému z kandidátů, volba je tajná. Osobní tlak na mě nikdo z politiků nevyvíjel. Představa, že radní jsou loutky, které politici řídí a říkají jim, jak mají hlasovat či co mají prosazovat, je ufounská. Mě nikdo z politiků neřídí ani neúkoluje a ani to nikdy nikdo nezkoušel. Jediný tlak na Radu ČT, který jsem za těch sedm měsíců zaznamenal, byl od senátorů a poslanců STAN a Pirátů. Pokoušeli se bránit tomu, abychom zvolili novou dozorčí komisi, a veřejně tvrdili, že jsme porušili zákon, přestože k takovému výroku je kompetentní pouze soud.

HN: Co je teď pro vás jako šéfa Rady ČT v televizi nejdůležitější?

V krátkodobém horizontu prvního čtvrtletí to je vyřešení agendy podnětů a stížností a také zadání úkolů naší nové dozorčí komisi. Ve střednědobém horizontu to pak je stabilizace televizního hospodaření. Je třeba také otevřít několik velkých diskusí obsahových. Jak má Česká televize reagovat na odklon mladší populace od klasického televizního vysílání k mnohem parciálnějším formám vysílání, jako jsou YouTube kanály, podcasty, internetové televize. Nebo není na čase předefinovat veřejnou službu, kterou má televize plnit? Nedávno jsem četl velmi inspirativní esej sociologa Václava Bělohradského o demokracii a médiích v éře "uniklých sdělení". S nimi je totiž spojená masová ztráta důvěry ve všechny instituce a jejich představitele, zejména v politické reprezentace. Uniklé utajené smlouvy, policejní odposlechy, zákulisní dohody mezi ekonomickou a politickou mocí jsou médii i rozhořčenými zástupy brány za tu skutečnou pravdu, za věrný popis reality, kdežto oficiálně publikované informace za nedůvěryhodnou propagandu či rovnou za fikci. Přitom ona uniklá sdělení jsou často připravenými operacemi, někdy jsou zcela podvodně vytvořená a slouží k denunciacím a mystifikacím.

HN: Jak to mám chápat? Že má ČT používat jen úřední informace místo své investigace?

To samozřejmě ne, nejde o konkrétní používání třeba skryté kamery v konkrétních kauzách. Zmíněná esej upozorňuje na obecnější problém, nejen že uniklá sdělení slouží k manipulacím a aktivizacím rozhořčených davů, ale obecně vedou k enormnímu růstu nedůvěry občanů v jejich politické představitele. Otázka, kterou v kontextu Bělohradského textu kladu, zní, jaká má být role veřejnoprávních médií v tomto novém světě.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+