Zapomenutá Borussia aneb Kam zmizelo proklínané Prusko

Jistěže Borussii Dortmund i Mönchengladbach zná ze zápasů německé Bundesligy každý fotbalový fanda. Ale málokdo − alespoň v Česku − vnímá v těchto slovech spojitost s kdysi jednou z nejexpanzivnějších mocností Evropy, která "krví a železem" sjednotila Německo.

Borussia je latinský název pro Prusko. A to je pojem, který zůstává od konce druhé světové války tabu. Vítězní Spojenci tehdy stát, od jehož vzniku (1701) uplyne 18. ledna příštího roku 320 let, jednoduše zrušili.

Černokněžník a zloděj Slezska

Když se řekne Prusko, vybaví se našinci zpravidla nekonečné roviny od Berlína kamsi na východ k Baltu a Pobaltí. Nebo cosi jako zlý černokněžník z dávné pohádky. Jen má místo pláště šedomodrou vojenskou uniformu, na hlavě nenosí klobouk, ale helmu s bodcem na špici a namísto čarování slepě plní rozkazy. Ze školy si pamatujeme, že nám v dobách válek s Marií Terezií sebral Slezsko. A ještě známe klišé, že tradiční pruský militarismus a sklon k tupé poslušnosti vdechl Německu dobyvačné manýry a pomohl stvořit přízrak v podobě Adolfa Hitlera.

Jenže paradoxně to byl právě Hitlerův nacistický režim, který Prusko zlikvidoval de facto už v letech 1933 a 1934, když zrušil autonomii spolkových zemí. A s našimi představami neštymuje ani to, že jméno státu zrozeného u Baltu nesou dnes nejviditelněji na štítě − byť v decentní latinské formě − "čutálisté" ze západoněmeckého Porýní a Porúří. Historie Pruska je zkrátka barvitější i spletitější, než se po letech tabuizace jeví.

Řád i krev na startu

Kolébkou Pruska byly Prusy, území daleko ve východním Pobaltí obývané pohanským kmenem Prusů. Po marných pokusech o jejich pokřesťanštění uspěl až Řád německých rytířů, povolaný ve 13. století polskými knížaty. Ovšem za krvavou cenu − došlo téměř k vyhubení původního etnika baltského původu a německé kolonizaci.

Tažení křižáků pokračovalo střety s polskými a litevskými sousedy, při nichž došlo k rozdělení území na Prusy královské (připadly Polskému království) kolem Gdaňska a Elblagu a nezávislé Prusy křižácké s centrem v Královci (Königsbergu, dnes Kaliningradu). Spory s polskými králi nevyřešilo ani jmenování jejich příbuzného, Albrechta Braniborského z dynastie Hohenzollernů, velmistrem řádu (1510).

Pomohl až Albrechtův přestup k luteránství (1525), proměna řádového území ve světské Prusy vévodské a jejich začlenění pod polskou korunu.

Ke vzniku Pruska jako evropské mocnosti pořád ještě zbývaly tři kroky. První učinila větev Hohenzollernů vládnoucích Braniborskému markrabství, když se tady v roce 1618 dostala k vládě. Metropolí nového svazku Braniborsko-Prusko se stal Berlín (Prusy královské zůstávaly součástí Polska). Druhým krokem bylo zrušení vazby Prus vévodských k Polsku roku 1657. A třetí krok nastal onoho 18. ledna 1701, kdy braniborský kurfiřt a pruský vévoda Fridrich III. prohlásil v Královci při velikášské ceremonii sám sebe "králem v Prusku" a stal se Fridrichem I.

Už tehdy pozorovatele zarazilo, jak drze pruský vládce zdůraznil svou nezávislost na císaři, na církvi i na šlechtě. Pro Hohenzollerny šlo o vysoce prestižní záležitost. Konkurenční severoněmecké dynastie už královské tituly měly. Hannoverský rod si zajistil nástup na britský trůn, saští kurfiřti Wettinové získali polskou korunu. Jenže Hohenzollernové nechtěli jen nezůstat pozadu, oni toužili vyniknout.

Berlínský otesánek

Zpočátku působilo povýšení Prus vévodských na Pruské království (z Markrabství braniborského království udělat nešlo) jako nedůstojná záminka k nabytí titulu. Šlo totiž o choulostivý podnik, k němuž dal v listopadu roku 1700 souhlas římskoněmecký císař jen proto, že ho Fridrich uplatil dodávkou osmitisícového vojska pro válku o španělské dědictví. A ještě víc se cukal polský král, vždyť Prusy královské už existovaly − v rámci Polska!

Ale Fridrich se šance být nezávislým vladařem chopil pevně, byť se nesměl prohlásit králem pruským, nýbrž jen "králem v Prusku". Suverenitu tím však získal a teď mohl posilovat moc. Příležitostí se brzy našlo dost. Ve válkách o dědictví rakouské (1740−1745) si Prusko ulouplo většinu Slezska a české Kladsko. V letech 1772−1795 při trojím dělení Polska mu připadly Prusy královské (což konečně Hohenzollernům legitimizovalo královský titul) a řada území na východě, z nichž později vznikly provincie Západní, Jižní a Nové Východní Prusko. Roku 1806 nenasytný pruský "otesánek" formálně pozřel i Markrabství braniborské.

V 19. století Prusko nabývalo na rozloze i významu ještě intenzivněji. Po porážce Napoleona (1815) zaplnilo celý prostor mezi Berlínem, Rakouskem a Ruskem a na západě ovládlo průmyslově perspektivní Porýní a Vestfálsko. Jeho dominantní pozici mezi rozdrobenými německými státy potvrdil revoluční rok 1848, kdy sněm ve Frankfurtu nad Mohanem nabídl německou císařskou korunu právě pruskému králi. Ten ji ale raději odmítl, než aby byl panovníkem z vůle parlamentu.

Triumf nad Rakouskem (1866) pak Prusku umožnil anexi Šlesvicka-Holštýnska, Hannoverska, Hesenska a Nasavska i totální ovládnutí spolku německých států. A po vítězství nad Francií roku 1870 se pruský král Vilém I. mohl sám ve Versailles − stylově opět 18. ledna (1871) − prohlásit císařem sjednoceného Německa.

Trpký úděl hegemona

Byl to pruský vrchol, ale zároveň začátek konce. Království postavené na sympaticky výkonné a osvíceně racionální státní správě, ale také na už méně sympatické síle armády a uctívání mocenských autorit předalo štafetový kolík říši a rozplynulo se v ní. Ztratilo význam, přestalo být vidět. Postihlo jej prokletí hegemonů, jako později třeba Rusko v molochu Sovětského svazu nebo české země uvnitř Československa. Pruský spolkový stát tvořil 60 procent německého císařství a sdílel s ním berlínskou metropoli. Posty německých a pruských panovníků a premiérů zastávaly tytéž osoby.

Proto Pruské království nemohlo přežít prohru Německa v první světové válce ani pád monarchie. Ztratilo rozsáhlá území a ve Výmarské republice se stalo "svobodným státem". Jenže autonomii mu sebrali nacisté už roku 1933 zrušením zemských sněmů a úřadů. "Struktura pruského státu byla zahrnuta do říše. Co zbývá, je věčný duch pruskosti," prohlásil Hermann Göring coby nacistický správce Pruska.

"Duch pruskosti", nebo pivo?

Závěr druhé světové války byl logickou dohrou. Spojenci od počátku počítali s likvidací "ducha pruskosti". Pouze Sověti naznačovali ochotu Prusko zachovat. "Stalin doufal ve využití Pruska jako základu sjednoceného Německa, které by si Sovětský svaz mohl posléze podrobit celé," píše australský historik Christopher Clark v knize Prusko, vzestup a pád železného království.

Nakonec se ale Moskva musela spokojit se severovýchodní částí Východního Pruska a Královcem jako válečnou kořistí. Kaliningrad se z něj stal v červenci 1946. Další velké části Pruska získalo Polsko. Spojenci tak mohli − teď už nestylově v únoru 1947 − podepsat zákon o pruském konci: "Pruský stát, jenž byl od prvopočátků nositelem militarismu a reakce v Německu, přestal de facto existovat. Vedena zájmy o zachování míru a bezpečnosti národů a přáním zajistit další rekonstrukci politického života v Německu na demokratické základně kontrolní rada rozhoduje takto − pruský stát se spolu se svou ústřední vládou a všemi jejími orgány ruší."

Třiasedmdesát let poválečných německých kotrmelců na odumření staletého království nic nezměnilo. Berlíňan Jiří Fridrich Hohenzollernský dnes žádá restituci majetku, ale resuscitaci Pruska odmítá.

Přímo skandál vyvolal v roce 2002 nápad sociálnědemokratického ministra braniborské vlády Alwina Ziela, aby se Berlín sloučil s Braniborskem pod názvem Prusko.

A přesto znějí hlasy, že už je čas nezaujatě poznat síly, jež Prusko utvářely i likvidovaly. "Jen zkoumáním obou procesů se lze dobrat pochopení, jak stát, jenž kdysi zaujímal tak výjimečné postavení, mohl tak náhle a nadobro zmizet, aniž ho kdo oplakával," soudí Clark.

Každopádně fotbalisté dortmundské "Prusie" odkaz ducha pruskosti řešit nemusí. Podle tradice vyšli zakladatelé klubu při hledání názvu v roce 1909 z piva. Totiž z oblíbené značky od tehdejšího pivovaru Borussia v sousedství.