Nejsme Wikipedie, spíš porodní báby. Děti musí najít samy sebe

Jdi a ničeho se neboj

"Nejsem jen zprostředkovatel informací, neměl bych být Wikipedie. Ano, znalosti a rozhled v oboru musím mít, ale úkolem učitele je být spíš porodní bábou. Můžu pomáhat myšlenkám na svět a nechávat vznikat různé věci, posouvat žáky, motivovat, být oporou a podporou, moderně se tomu říká koučovat nebo facilitovat," vysvětluje učitel dějepisu a základů společenských věd na škole da Vinci v Dolních Břežanech Pavel Fiala.

Podobně vidí svou úlohu i ředitelka Základní školy Trmice Marie Gottfriedová: "Učit pro mě znamená inspirovat, zapalovat, otevírat dveře a říkat: Vyber si, jdi a ničeho se neboj. Čeká tě spousta krásných věcí a zážitků, ale objevit je musíš ty sám."

Také podle učitele angličtiny na 1. základní škole v Plzni Ladislava Sedláka je moderní učitel spíše průvodcem a motivátorem než garantem jediné pravdy: "Měl by být vnímavý, umět pracovat s individualitou a potřebami žáka i třídy. Snažit se pochopit svět svých svěřenců, mít rozhled i v této oblasti."

Mezinárodní šetření o vyučování a učení TALIS ukazuje, že mezi českými učiteli jsou rozdíly, jež se zvětšují. "Je pořád dost těch, kteří chtějí návrat k centrálně organizovanému vzdělávání s jasným zadáním a výstupy, nejlépe i jinými žáky a jejich rodiči," říká Tomáš Bouda, vedoucí Centra dalšího vzdělávání na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity a dlouholetý učitel. Rámcové vzdělávací programy, stanovující zejména cíle a obsah vzdělávání na školách, umožňují tvořivý přístup nebo pružné změny při jeho naplňování, ale řada škol a učitelů je nevyužívá.

Druhá skupina učitelů touží po větší volnosti. Chtějí mít možnost soustředit se na učení bez přemíry administrativy či dozorů. "Přivítali by i nižší počty žáků ve třídách, 30 dětí je příliš," domnívá se Bouda. Podle něj jim chybějí peníze nejen na jejich platy, ale i na pomůcky, další vzdělávání nebo na specialisty, jakými jsou třeba psychologové či speciální pedagogové. "Většinou jim chybějí i kvalitní vedoucí pracovníci, takže se často soustředí v tzv. inovativních školách," vysvětluje Bouda.

Chybí radost i sebedůvěra

Oslovení učitelé se snaží měnit když ne systém, tak alespoň pracovní prostředí ve školách. Například ředitelka Základní školy Brigádníků v Praze Karin Marques vede učitele ke vzájemné spolupráci, což podle ní není v Česku obvyklé. Při cestách do zahraničí si všimla, že se učitelé pravidelně domlouvají nad konkrétními žáky či problémy a že se nebojí říct si o pomoc a poradit se. Proto ve své škole zavedla pravidla otevřené a bezpečné komunikace. "Jejich základem je, že si věci, příjemné i nepříjemné, říkáme přímo," vysvětluje Marques.

Čeští učitelé jsou často víc administrativními pracovníky než inspirujícími pedagogy. "Dnešním učitelům často chybí radost z práce. Necháváme se příliš semlít pedagogickou úředničinou a ta v nás utlouká jiskru a šarm. Zpracováváme výkazy, plníme tematické plány, píšeme hodnocení a zprávy, vyplňujeme dotazníky a v tom všem se ztrácí to podstatné − práce s žáky a vlastní kreativní proces učení," potvrzuje Marie Gottfriedová.

Některým učitelům rovněž chybí důvěra v sebe sama. Hodně si jich nevěří, a nemálo se jich dokonce svých žáků i bojí. To do značné míry souvisí s profesní přípravou na pedagogických fakultách, která je stále ještě příliš jednostranně orientovaná na oborové znalosti, méně už na didaktiku, vývojovou psychologii či třídní management.

Kantoři v datech

"Do škol tak přicházejí mladí učitelé, kteří sice bravurně ovládají obsah svého předmětu, méně už jsou si však jistí v tom, jak učivo přiblížit a zajímavě zprostředkovat žákům. Velmi nejistí jsou pak v dovednostech, jak s žáky vybudovat partnerský vztah, jak s nimi jednat nebo jaké účinné strategie volit ve specifických případech, kdy před sebou mají žáka třeba s problémovým chováním. A právě na absenci posledně jmenované dovednosti řada kantorů ztroskotává. Pokud se jim včas nedostane účinné podpory a pomoci, buď frustrovaní ze škol odcházejí, nebo se ve své nejistotě upínají k mocenským nástrojům," myslí si Gottfriedová.

Podle ředitelky trmické školy učitelům někdy chybí větší otevřenost novým možnostem, zejména v pohledu na žáka: "Hodně učitelů patří mezi konzervativce, jsou to strážci starých zvyklostí a norem." Snadno je prý poznáme podle toho, že často vzpomínají na to, jací byli žáci dřív, jací byli rodiče, jaké postavení měl ve společnosti učitel či jak se dbalo na poslušnost.

"Někdy to v jejich podání vyznívá tak, že dnes máme ve školách bohužel děti hloupější, neposlušnější, drzejší, v rodičích nemáme žádnou oporu a to všechno musíme jen útrpně snášet. Namísto snahy poznat žáka, přijmout ho takového, jaký je, a pomoci mu rozvinout jeho potenciál, usilují tito pedagogové o opak − aby žák poznal naši představu o něm, přijal ji za svou a dokázal ji naplnit. To je další zdroj frustrace a nepohody v našich školách," míní Marie Gottfriedová.

Aby se českým dětem dostávalo lepšího vzdělání, potřebují kvalitní vzdělání rovněž sami učitelé, a to nejen na pedagogických fakultách, ale zejména to další, celoživotní. Bohužel pedagogům chybí kariérní řád a s ním související možnost propojení profesního růstu a seberozvoje s odpovídajícím postupem finančním. Výsledkem je stav, kdy ti, kteří se vzdělávají, rozvíjejí svoji erudici a profesně rostou, jsou na tom finančně stejně jako ti, kteří "se vezou" a jen splývají s proudem.

Čeští učitelé jsou často víc administrativními pracovníky než inspirujícími pedagogy. "Dnešním učitelům často chybí radost z práce," myslí si ředitelka základní školy v Trmicích Marie Gottfriedová.

Foto: HN – Radek Vebr

Sestoupit z bezpečného Olympu frontální výuky

Pokud mají mít české školy smysl, neměla by v nich výuka probíhat tak, že učitel 45 minut mluví před tabulí, žáci sedí v lavicích, zapisují si, pak se tento zápis zpaměti naučí, aby obstáli v testu, a následně vše zase zapomenou. "Je třeba změny pedagogického myšlení. Je třeba přemýšlet o tom, jak učivo zcela konkrétně propojovat se životem. Jak učit co nejvíc mezipředmětově, aby žáci chápali souvislosti a vztahy, aby to byli žáci, kdo pracují a objevují, ne se nudí v lavicích," nabádá ke změně smyslu školy Marie Gottfriedová.

Už léta se tak nejen mezi učiteli hovoří o propojování předmětů do tematických celků, tedy o takzvaném projektovém vyučování. Problém je, že tyto "velké otázky" nebo témata mají školy často rozkouskovány do jednotlivých předmětů. Kdo chce učit projektově, zařazuje k běžné výuce projektový den. Někdo jednou do roka, jiný měsíčně. Takto lze pracovat s průřezovými tématy i ve státních školách, třeba s finanční gramotností, mediální či environmentální výchovou.

Podle Pavla Fialy by studenti měli mít možnost volit si část učiva sami: "U nás na gymnáziu si mohou studenti třetích a čtvrtých ročníků sami zvolit týdně až 10 hodin předmětů, které se chtějí učit." Stejně jako Karin Marques je zastáncem projektové výuky. "V takových projektech se dá dětem odpovědnost a musí se naučit počítat i s neúspěchem, třeba že je nedotáhnou až do konce," domnívá se Fiala.

Ví, o čem hovoří. Sám se vloni podílel na projektu Re_shape/d, roční práci gymnaziálních studentů, kteří v pražské Invalidovně připravili vlastní výstavu. Kromě role kurátorů se museli stát i PR pracovníky, grafiky či crowdfundery, aby získali potřebné finance. Během projektové výuky podle Fialy učitel sestoupí z bezpečného Olympu frontální výuky, zjistí, že je z masa a kostí, a připustí si, že i on dělá chyby.

Neznám prvoky, ale vím, kdo jsem

V názorech oslovených učitelů na cíle vzdělání lze sledovat zřejmý odklon od striktního důrazu na znalosti. Mnohem častěji hovoří o seberozvoji žáků, samostatném myšlení, spolupráci či ovlivňování okolí. "Mým cílem je čestný a poctivý člověk se zdravým sebevědomím, který zná své silné i slabé stránky a ví, čím může být ostatním užitečný," říká ředitelka Marques.

"Jde nám o rozvoj osobnosti jako celku. Jeden náš student to formuloval takto: Mám rozhled a vím, kdo jsem," doplňuje ji Fiala. Škola to každopádně podle něj za žáky neudělá, musí sami najít sebe samé. "Sám se celý život něco učím a domnívám se, že osobní růst je nejen užitečný, ale také vzrušující. Snažím se to ukázat i studentům," dodává k tomu Ladislav Sedlák.

Podle Jindřicha Kitzbergera, ředitele Základní školy Duhovka v Praze, jsou ovšem znalosti a dovednosti stavěny proti sobě uměle. Aby ze školy vyšla silná osobnost s rozvinutými dovednostmi a pevnými postoji, jsou podle něj rozsáhlé znalosti třeba. "Na ničem jiném obecnější kompetence nevybudujete. Každopádně znalosti nemusí být u všech stejné. V tom dělají dnešní škola a učitelé chybu, když se všechny snaží naučit totéž ve stejnou dobu," myslí si Kitzberger.

Při hledání odpovědi na otázku, proč navzdory náročné práci a špatnému finančnímu ohodnocení učitelé (rádi) učí, se dostáváme až k psychologii. Toto povolání je pro mnohé fascinující díky jedinečné vazbě, která se postupně utváří mezi žákem a jeho učitelem.

"Učitel je často svědkem mnoha zázraků. Mnohdy je to právě on, kdo jako první slyší slova: Aha! Už vím! Tyto okamžiky se těžko popisují slovy. Je to opojná směs pocitu štěstí, radosti a vděčnosti a je to ta nejkrásnější odměna, jakou může učitel od svého žáka dostat," vysvětluje ředitelka Marie Gottfriedová.

Podobně vnímá specifikum své profese i Jindřich Kitzberger. "Když se mi něco povede, znamená to neuvěřitelně silný mezilidský kontakt. V tu chvíli totiž dokážete zařídit, že se dítěti o kousíček rozšíří obzor, malinko se posune horizont, něco se naučí. Posunete jeho lidství o milimetr dál."

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Český učitel.