Jak rozmrzla válka v Náhorním Karabachu

Náhorní Karabach po pěti týdnech bojů kapituloval a místní správa byla nucena odsouhlasit navrácení okresů, původně většinově azerských, vítězným silám země, která někdejší území dobyla zpátky.

Arménie, respektive ozbrojené síly Arcachu, což je arménský název pro Náhorní Karabach, toto území okupovala od konce předchozí války v roce 1994. Karabach byl nejznámějším zamrzlým konfliktem na území někdejšího Sovětského svazu, kterému se věnuje kniha Hranice snů. O neuznaných státech ji napsal Tomasz Grzywaczewski a v překladu Petrušky Šustrové ji vydalo ostravské nakladatelství Pant.

Úder po čtyřech letech

"Nebudeme nikoho podmaňovat, ale své vlasti se nevzdáme," cituje Grzywaczewski barmana ve městě Lačin, klíčovém městě koridoru, který spojuje Náhorní Karabach s územím samotné Arménie. "Když Azerové zaútočili, hned jsem jel bojovat. Víte, kdo je tohle? To je můj syn! Narodil se za první války a ve druhé jsme už bojovali bok po boku. Krev mé krve, tělo mého těla. Chápeš už, proč si nás nikdy nepodmaní?" říkal polskému novináři na podzim roku 2016 majitel podniku, kombinujícího kavkazskou kavárnu a motorest.

Tehdy se ázerbájdžánská armáda poprvé pokusila změnit status quo vojenskou cestou. Po čtyřech dnech byla ofenziva zastavena, zisk představoval jen pár stovek čtverečních kilometrů. Koordinované diplomatické úsilí Moskvy, Washingtonu a Bruselu vedlo k zastavení bojů.

"Ty jsi z Polska? Super! Bydlel jsem deset let u Ostrova, vypálí plynulou polštinou obtloustlý muž u vedlejšího stolku. Ale vrátil jsem se do Karabachu a už neodejdu. A až ti zas**ní Ázerbájdžánci přijdou, napřed je postřílíme a pak potáhneme na Baku. Bude Arménie od moře k moři!"

To bylo před čtyřmi lety. Pro Baku to byla jen zkouška. Letos byl Ázerbájdžán už úspěšný. Částečně i kvůli mylnému přesvědčení Arménů, že horský terén a hrdinství jejich vojáků porazí jakéhokoli nepřítele. Podstatně méně pozornosti věnovali výstavbě a údržbě opevnění a především vybavení armády. Zatímco se ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev chlubil, že rozpočet jeho ministerstva obrany je větší než rozpočet celé Arménie, v Jerevanu spoléhali na zbraně, které na území republiky zůstaly ještě z dob rozpadu Sovětského svazu. A k tomu ještě někteří generálové považovali armádu za svou dojnou krávu, tudíž do Karabachu příliš mnoho nových zbraní nedorazilo.

Ázerbájdžán s jeho ropnými a plynovými nalezišti si mohl dovolit obří nákupy současných zbraní. Odhaduje se, že jen za válečné drony v posledních sedmi letech utratil na pět miliard dolarů. Ale nešlo jen o drony, Czechoslovak Group podnikatele Jaroslava Strnada dodala nehledě na nesouhlasné stanovisko českého ministerstva zahraničí do země raketomety Vampir a samohybné houfnice Dana. Těmi se ostatně pochlubilo ázerbájdžánské ministerstvo obrany, když v polovině října zveřejnilo oslavné video, jak Dany ostřelují pozice Arménů. Na jiných záběrech turecké drony Bayraktar likvidují těžkou techniku Arménů. Jak poznamenal jeden ruský vojenský odborník, armádu 21. století nemůžete porazit zbraněmi z dob pozdního Sovětského svazu.

Po pěti týdnech bojů musela Arménie přijmout podmínky příměří. Padlo totiž město Šuša, ležící na strategické skále nad údolím s hlavním městem Náhorního Karabachu Stěpanakertem. Odtud v 90. letech azerské oddíly Stěpanakert nemilosrdně ostřelovaly z minometů a raketometů, než je odtud vyhnaly oddíly karabašské domobrany. Spolu s naprostou většinou civilistů, Šuša totiž byla obývaná převážně Ázerbájdžánci.

Kniha plná příběhů, co se nestaly. Polský novinář Tomasz Grzywaczewski popsal situaci v neuznaných státech a v místech spících konfliktů, kde lidé bájí o řádění nepřátel.

Foto: archiv

Stopy českých politiků

Grzywaczewski píše, že azerské obyvatelstvo trpělo za války neméně než to arménské. "Po druhé straně silnice jsou budovy vesničky Ivanian. 'Nejmenovalo se to místo kdysi Chodžaly?' ptám se svého řidiče jménem Armen. Jmenovalo, jmenovalo. Muž bleskově utíná rozhovor." Po ukázce typického rozhovoru následuje líčení pohnutých tragických událostí.

V noci z 25. na 26. února 1992 tu údolím prchaly tisíce civilistů, promísené se zbytky azerských obránců, aby se vyhnuly obklíčení postupujícími arménskými vojáky. Pak Arméni začali střílet. Kulky a dělostřelecké granáty pozabíjely stovky lidí (udávají se počty mezi 485 a 613), mezi nimi desítky žen a dětí. Masakr se stal jedním ze základních kamenů azerské martyrologie a připomíná se nejen v Ázerbájdžánu, ale různě po světě.

Co následovalo, dostalo to název "kaviárová diplomacie". Ázerbájdžánská vláda vozila do Baku politiky z celé Evropy, královsky je hostila a oni na oplátku prohlašovali, že místní zmanipulované volby jsou v pořádku, nebo uctívali právě památku obětí masakru.

Nevyhnulo se to ani Česku. Parlamentní skupina ČR−Ázerbájdžán bývala početnější než třeba ČR−Francie, dnešní předseda ČSSD Jan Hamáček dostal v Baku medaili za zlepšení vzájemných vztahů a v roce 2013 zahraniční výbor českého parlamentu přijal rezoluci odsuzující tragédii v Chodžaly. Naposledy se na pozorování voleb vydali čeští poslanci letos v březnu. Organizační výbor sněmovny cestu zamítl, tak si tam za peníze neprůhledné nevládní organizace napojené na ázerbájdžánskou ambasádu zalétli poslanci Jaroslav Holík (SPD) a Květa Matušovská (KSČM).

Mytologie provázející osud zamrzlých konfliktů a neuznaných států prostupuje celou knihu Tomasze Grzywaczewského. Všichni bez rozdílu regionu vyprávějí příběhy, které mají s realitou často společného jen málo.

V Podněstří lidé vytáhnou zkazky o rumunských fašistech, kteří v roce 1992 přišli vyhladit všechno ruskojazyčné obyvatelstvo. V Abcházii u sklenky domácího vína budou místní vyprávět, jak Gruzínci vždy chtěli Abcháze vyhnat, protože to je nejkrásnější část černomořského pobřeží. Na okraji Batumi, v domku postaveném pro uprchlíky, někdejší profesor dějepisu vysvětlí, že etničtí Abcházové tvořili méně než polovinu obyvatel této autonomní republiky, a protože jsou to nacionalisté, rozhodli se všechny ostatní vyhnat a s podporou ruské armády se jim to podařilo.

V jižní Osetii zavzpomínají na ostřelování hlavního města Cchinvali, hospodáři nedaleko gruzínského města Gori budou s bezmocným vztekem koukat na své jabloňové sady, které zůstaly za ostnatým drátem na jihoosetském území, nyní hlídaném ruskými vojáky.

Kniha Hranice snů všechny tyto příběhy poutavě popisuje. Při její četbě se neubráníte pocitu, že by si ji měli přečíst hlavně politici a diplomaté a vzít ji jako výzvu k jednání. Jak totiž ukazuje čerstvý příběh Náhorního Karabachu, minulé konflikty mohou až příliš snadno "rozmrznout". Potom se k vyprávění o utrpení té či oné strany jen připíše další kapitola.