České veřejné finance se propadají do hlubokých schodků, z nichž se za našich životů už zřejmě nezvednou. Vedle covidu a rušení superhrubé mzdy budeme muset v delším období financovat přechod na zelenou ekonomiku a kolabující penzijní systém. Podle základního scénáře Národní rozpočtové rady dosáhne v roce 2070 náš dluh až trojnásobku ročního výkonu ekonomiky, v poměru k HDP tedy téměř desetinásobku dluhu k 1. lednu 2020. A to prosím druhou vlnu covidu a rušení superhrubé mzdy ještě scénář nebral v úvahu.

Dluh nemůže růst do nebe

Gigantické výdaje, jež nás čekají, můžeme řešit čtyřmi způsoby: vedle vydání dalších dluhopisů je to zvýšení daní, tištění peněz nebo státní bankrot v situaci, kdy už se nevyplatí dluh splácet.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Nejméně bolí první varianta, pokud si ale vůbec budeme moci půjčit trojnásobek HDP. Pro srovnání, Řecko teď dluží "jen" 187,4 % HDP. Podle modelu Mezinárodního měnového fondu si země mohou půjčovat neomezeně, rostou-li jejich ekonomiky tempem přesahujícím úrokovou míru. Tahle nerovnost ale nemusí platit stále. Navíc model Fondu nepočítá s katastrofami typu covid, které jednou za čas vyhryznou ošklivou díru v rozpočtu i HDP.

Vezměme si hypotetický scénář, při němž v roce 2050 dosáhneme dluhu 200 % HDP a nebudeme si moci půjčovat dále. Je to smutné, ale nejvýhodnějším řešením pak může být bankrot. Ostatně jednou ze zajímavých hádanek veřejných financí je, proč vyspělé země nebankrotují mnohem častěji. Zahraniční věřitelé mohou totiž jen stěží zabavit aktiva suverénní zemi, která po bankrotu nemusí splácet jistinu ani úroky. Zemi pak dlouho nikdo nepůjčí, ale taková ostrakizace by musela trvat generace, aby převážila výhody umazání dluhu. Bankrot od nás zatím nikdo nečeká, protože Češi svoje dluhy vždy platili.

Daně inflační a finanční

Česko si půjčuje hlavně ve vlastní měně. To otvírá možnost "monetizace dluhu", tedy přeměnu ČNB na pobočku ministerstva financí. ČNB pak vytiskne peníze a nakoupí za ně státní dluh. Podobným způsobem řešili králové a královny finanční problémy po staletí a výsledkem byla (hyper)inflace. Dnes se tomu řešení říká "moderní měnová teorie". Prodělají na něm držitelé státních dluhopisů a všichni domácí střadatelé. Nicméně státní dluh se tím umaže. Měnové financování je v Evropě nezákonné, ale někteří ekonomové vnímají kvantitativní uvolňování Evropské centrální banky jako skrytou monetizaci.

Poslední obecnou možností je zvýšení daní. To navrhuje i moderní měnová teorie jako způsob, kterak při monetizaci dluhu omezit (hyper)inflaci. Prohazuje se tak role měnové a fiskální politiky: měnová politika nově řeší státní výdaje, fiskál inflaci. Jenže možnost zvyšovat daně bez zaškrcení ekonomiky je omezená. Vláda nejspíš sáhne po nějaké formě daně z majetku, protože hlavně u nemovitostí bude těžké se jí vyhnout. Uvažovat bude i o platební dani, třeba půl promile z každého převodu peněz. To je jednoduché zavést (dva řádky kódu v softwaru bank) a při dost nízkém promile se nevyplatí obcházet placením v hotovosti.

Jde to zatím i bezbolestně

Česku se ale nabízí ještě pátá možnost, kterou nedisponuje jiná vyspělá země kromě Švýcarska: investovat své gigantické devizové rezervy. ČNB je nepotřebuje pro měnovou politiku, jak u většiny sama přiznává − koneckonců ve dvou největších krizích za 50 let, finanční a covidové, je nevyužila na podporu koruny. Kdybychom devizové rezervy investovali podobně jako Singapur, čekali bychom roční výnos v průměru přes 5 %. To dělá 3,5 % HDP k dobru, tedy víc, než kolik musíme podle rozpočtové rady ročně ušetřit, abychom nemuseli šlápnout na dluhovou brzdu.

Nemělo by to být těžké rozhodování. Pokud rezervy brzy nezainvestujeme, nezbývá než najít vhodný mix mezi zvýšením zadlužení, daní a inflace, škrtáním důchodů a časováním státního bankrotu.