Právo na informace? Nevotravujte! Chceme klid na práci

Zaprvé: V krizovém řízení již platí tři vrstvy ochrany informací

A furt jim to nestačí? Stát už dnes může chránit informace, které by snad − přimhuřme oči − mohly nějak uškodit v krizi, jednak jako tzv. utajované informace. Jde o velmi širokou formulaci, která státu umožňuje dopředu vymezit nejrizikovější informace, orazítkovat je jako utajované. Dále jsou dávno v krizovém zákonu tzv. "zvláštní skutečnosti", trochu podobné utajovaným. I u nich musí být dopředu jasně dané, o co jde. Ani s nimi se tedy nedá hrát hra na překvapení: až pošlete žádost, až se na něco zeptáte, pak teprve posoudíme, co a jak utajíme. A nadto ještě nedávná novela Infozákona umožnila, právě kvůli věčným nářkům "bezpečáků", chránit další okruh informací, když by jejich poskytnutí vážně nebo přímo ohrozilo účinnost bezpečnostního opatření. Což jsou typicky situace při krizovém řízení.

Takže tu už máme tři vrstvy ochrany stejného typů informací. A MV přichází se čtvrtou. Proč?

Zadruhé: Utajení bezbřehé jako žvýkačka

Hlavním rysem návrhu je vágnost a formulační rozbředlost legislativního vyjádření. Je úplně zjevné, že hlavním účelem je definitivně rozvázat ruce při libovolném utajování a nemuset už nikomu nic nesdělovat, nikomu odpovídat na jeho nepříjemné, drzé, zkoumavé a vůbec nepřátelské žádosti o informace. Pro účel ochrany informací v krizovém řízení a obecně v bezpečnosti je ale nepřijatelné vymezit okruh chráněných informací pouhou slovní formulací těžce hodnotitelných parametrů obecného typu, jaká se v legislativě používá spíše při formulaci ústavních předpisů: "by mohlo ohrozit připravenost na krizové situace nebo účinnost krizových opatření" anebo "by mohlo vést k ohrožení kritické infrastruktury". Z teorie řízení rizik víme, že rizika existují vždy − takový je život. "By mohlo" totiž platí vždy. Formulace tedy musejí přesně definovat míru rizika, od které má chráněný zájem převážit nad právem na informace. O tom však v návrhu ani ň.

Zatřetí: Odůvodnění? Neumíme rozlišovat!

Zákony se předkládají s důvodovými zprávami. Ta v obecné části uvádí, že "pro orgány krizového řízení je obtížné rozlišovat", kdy informace, o kterou někdo žádá podle Infozákona, spadá pod výše vyjmenované okruhy, kdy je lze utajit. Odůvodnění hodné Švejka nebo spíše Krále Ubu: nedovedu rozlišit, co seš vlastně zač, tak bác kyjem po hlavě! Neschopnost státu aplikovat vlastní předpisy se zde bezostyšně předkládá jako důvod pro omezení základního ústavního práva. Důvodová zpráva pak ještě perlí dvěma úvahami: poskytnutá informace, ač již prošla filtrem vyhodnocení z hlediska utajovaných informací, zvláštních skutečností i potenciálu ohrozit bezpečnostní opatření, by mohla nějak dál a záhadně "ohrozit bezpečnostní zájmy státu". A dále: prý si Infozákonem studenti žádají podklady pro své diplomky. Úředníkům vnitra asi uniklo, že veškeré informace veřejné správy neslouží jen ke kontrole, ale také ke vzdělávání, podnikání, vědeckému výzkumu; podrobností nechť se dočtou v evropské Směrnici o opakovaném použití informací veřejného sektoru, platné kupodivu i v České republice. V detailní části, kde bývá zvykem u každého paragrafu uvést konkrétní situace, případy, které by bez navržené změny nešlo řešit, se už nedočteme vůbec nic, respektive jen tolik, že se návrh předkládá.

Začtvrté: Jste hloupí

Návrh přichází po několika letech snah datových analytiků, expertů a neziskového sektoru doslova vypáčit z ministerstva zdravotnictví a z ÚZIS data o stavu zdravotnického systému a jeho efektivitě. Často takových, která si v jiných zemích stáhnete z internetu. Žábou na prameni je − a teď neosobně − dlouho pěstovaná a sebepotvrzovaná představa konkrétních představitelů, že tato data jsou hrozně nebezpečná, protože by je nikdo nedovedl správně interpretovat, nikdo by je nepochopil a veřejnost by byla celá popletená, až by z toho umírala. Tedy nikdo − mimo představitelů samotných. Uvedené organizace, jejichž úkolem je za peníze občanů poskytovat jim co nejkvalitnější servis, si data chtějí nechat pro sebe, hrát si nad nimi vědeckovýzkumnou hru na monopoly. A často to vypadá, že vedle touhy po exkluzivitě se taky zakrývá jejich nízká kvalita. Představa, že jen státní úředníci, ministerští experti mohou a umějí interpretovat data, je zcela nemístná, je to namyšlenost, troufalost, která do demokratického právního státu nepatří.

Vláda se pokusila − buď úmyslně, nebo v bezvědomí svých členů či jejich týmů − pod pláštíkem pandemie opakovaně zaútočit na jedno z nejvýznamnějších základních práv − právo na informace. To tvoří vedle dělby moci, principů brzd a protivah, principu politického rozhodování na základě většiny při ochraně práv menšin páteř ústavního zajištění svobody občanů. Jen díky právu na informace se můžeme dozvídat, zda vláda pracuje, nebo se fláká, zda říká pravdu, nebo mlží, či dokonce lže, zda problémům rozumí, nebo improvizuje. A jen díky právu na informace se dozvíme, zda a jak se dodržují ostatní základní a ústavní práva. Každý takový svévolný útok by měl parlament, je-li skutečně zástupcem občanů, vypráskat nejen z přeložené novely, ale i z mentality veřejné správy.