Oblékání exoskeletu zabere Jaroslavu Klimešovi tak pět minut. V jeho případě by se ale mělo mluvit spíš o obouvání − z konstrukce, která obepne jeho nohy a díky níž se za chvíli postaví a projde krátkou uličkou s bradly, nejdříve nazuje boty. Pak si střední část stahovacími pásky upne k lýtkům a nakonec vsedě na vozíku zatáhne do popruhů i stehna. Dělá to tak automaticky, že to vypadá, jako by exoskelet nosil odjakživa. Klimeš dříve pracoval jako tesař. Na jedné stavbě ale propadl střechou. "Spadl jsem asi tři metry a mám rozdrcený dvanáctý obratel. Po úrazu jsem na vozíku," popisuje mladý muž.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Díky speciálně konstruované pomůcce se teď může co dva tři dny postavit znovu na nohy a procvičit tělo tak, jak je to člověku přirozené − chůzí. "Přínos vidím v tom, že si zlepšuji fyzickou kondici. Je to trošku namáhavé, ale cítím, že pak tělo funguje lépe. Všechny vnitřní orgány jsou nastavené na to, že člověk chodí," poznamenává. A jak stojí mezi bradly při focení, vzpomíná, že když po úrazu ležel 14 dní v nemocnici, měl pak problém se i posadit. "Srdce to nestíhalo," dodává.

Jaroslav Klimeš testuje exoskelet, který vyvinula a vyrábí česká společnost Mebster. Pomáhá pak s jeho vývojem. Díky tomu se k této technologii, jaká se vidí maximálně ve filmech o vojácích nebo robotech, dostane často. Lidé, kteří mají poraněnou páteř, jsou po mrtvici nebo nemohou chodit z jiného důvodu, se s podobnými exoskelety setkávají při rehabilitaci ve zdravotnických zařízeních. Pražsko-ostravské firmě se podařilo vytvořit zařízení, které si lidé s ochrnutými dolními končetinami mohou pořídit domů, a to za cenu výrazně nižší, než za jakou ho prodává zahraniční konkurence. Exoskelety by v budoucnu mohly proplácet i české zdravotní pojišťovny.

Chození zařídí gravitace

Tuzemský exoskelet vyvíjí tým osmi lidí v Ostravě-Porubě, v jedné z budov Moravskoslezského inovačního centra, nedaleko od Vysoké školy báňské. Právě tady vystudoval zakladatel firmy Michal Gloger robotiku a začal se zajímat o to, jak by taková technologie mohla lidem pomoci. Malou kancelář nacpanou regály, několika stoly s počítači a krabicemi s různým nářadím křižuje plošina s bradly.  

"Nejdřív jsme si mysleli, že vyrobíme moderní exoskelet s motorkem, osazený elektronikou, propojený s mobilem atd.," vysvětluje Gloger. Přiznává, že při zakládání podniku před dvěma lety měl velké oči. Jenže vývoj takového stroje by trval dlouho a jeho cena by se vyšplhala do milionů korun. "Většina zařízení, která na trhu nyní jsou, stojí od 100 do 200 tisíc dolarů (2,5−4,5 milionu korun). Jsou to super věci, ale cenově nedostupné. Když se jako zdravý člověk zraníte a skončíte na vozíku, skoro automaticky ztratíte práci a koupit si pomůcku za tři miliony je pro vás nereálné," popisuje Gloger častou situaci ochrnutých. "Je to paradox. Tvoří se nejmodernější technologie, kterou si v drtivé většině případů nemohou dovolit ti, kteří ji potřebují," dodává podnikatel.

V Mebstru šli na vývoj jinak a snažili se vymyslet efektivní pomůcku, aby ji na trh uvedli rychle, mohla si ji dovolit masa lidí a ideálně ji bude hradit zdravotní pojišťovna. Exoskelet z ostravské dílny je proto pasivní − nemá žádný pohon a není robotizovaný. Funguje na principu gravitace. "Tím, že se člověk předkloní mírně dopředu a mírně do strany, vyvolá krouticí moment v kotníkovém kloubu a ten následně způsobí zhoupnutí končetiny a vykročení. Když vyvoláme krouticí moment v levém kotníku, zhoupne se pravá noha a naopak," popisuje zjednodušeně Gloger.

Zařízení začal prodávat letos. Už má český patent a nyní čeká na ten mezinárodní. Firma získala v tuzemsku i certifikát na zdravotnický prostředek první třídy a značku "CE", tedy bezpečný s nízkým rizikem pro pacienty, stejně jako například ortézy. Může se tak prodávat v celé Evropské unii. Cenu se podařilo stlačit zhruba na 200 až 350 tisíc korun, bude se s ní ale ještě hýbat. "Upřímně musím říct, že jsme na hraně návratnosti," tvrdí Gloger. Do vývoje firma podle jeho odhadů vložila mezi 15 až 20 milionů korun, a to jen díky tomu, že multinárodnostní tým vývojářů zpočátku pracoval téměř zadarmo.

Všechny komponenty si Mebster nechává vyrábět u českých firem v Moravskoslezském kraji a zatím nabízí dvě verze. Unilexa Prime je určená pro zdravotnická zařízení a Unilexu Home si může člověk pořídit domů. Každý, kdo by chtěl s exoskeletem cvičit doma, musí nejdřív projít rehabilitačním programem a s pomocí odborníků se naučí s konstrukcí chodit. Pokud lékař uzná, že je pro pacienta vhodná, může si ji pořídit domů. Exoskelet se pak zhotoví na míru, trvá to pět až sedm týdnů. První a zatím jediný exoskelet, který firma prodala, zájemce zaplatil ze sponzorských darů, ačkoli Gloger očekává, že další by mohla hradit pojišťovna.

Mít takové zařízení doma je pro lidi, kteří nemohou chodit, velká pomoc. "Na rehabilitaci jsem chodil v Lokomatu dvakrát třikrát týdně půl hodiny. Tělo je tam uvázané a chodí za vás stroj, je to spíš simulace chůze," popisuje svou zkušenost Jaroslav Klimeš. Lokomat je robotický přístroj, který člověka drží svrchu v popruzích a pomocí motorů po stranách vede nohy k chůzi. Podle Klimeše je chůze v exoskeletu více fyziologická, ohýbá kolena a zařízení je dostupnější. "Důležitá je intenzita cvičení. Pokud si jde člověk jednou dvakrát týdně zacvičit do rehabilitačního zařízení, je to super pro jeho psychiku, ale aby se zlepšoval, musí cvičit pravidelně, nejlépe dvakrát denně," míní Gloger. S vývojem exoskeletů má dlouholeté zkušenosti, mimo jiné i z Japonska.

Robotické pomůcky jsou při rehabilitacích populární, jde o silný trend. Například v nedaleké Hrabyni, kde je známý rehabilitační ústav, takové využívají k nácviku chůze nebo k procvičení horních končetin. Od roku 2009 mají robotickou terapii také v ústavu ve středočeských Kladrubech, kde si pochvalují, že snižuje námahu pracovníků a pacienti se s pomocí robota naučí hýbat rychleji než při běžné terapii. Exoskelety vyrábějí nejčastěji americké, německé či izraelské firmy. Mezi známé výrobce patří Ekso Bionics, Rex Bionics či ReWalk. Do výroby exoskeletů pro handicapované se vrhli také výrobci aut, třeba Hyundai. Často totiž vyrábějí podobná zařízení pro zaměstnance ve svých továrnách, aby jim ulehčila práci.

Z japonského korporátu měl depresi

Právě průmyslové robotice se zpočátku věnoval i Michal Gloger. Jenže když měl vymyslet, jak zautomatizovat výrobní linku v chráněné dílně, která by reálně vzala práci handicapovaným, řekl si, že to úplně nedává smysl. K pomoci ostatním měl blízko, při studiích založil neziskovku, kde se věnoval například terénní práci v sociálně vyloučených lokalitách. Rozhodl se, že přesedlá na servisní robotiku, a po bakalářském studiu odjel v roce 2013 pracovat na velký univerzitní projekt do Brazílie.

"Byl to vývoj a výzkum exoskeletů, které pomáhají lidem chodit. Pracovaly na tom místní univerzity i firmy," vzpomíná Gloger. Ačkoliv se práce na projektu táhla, což podnikatel přisuzuje lenosti Brazilců, země si ho získala. V roce 2014 však v Brazílii vypukly protesty proti zhoršující se ekonomické a politické situaci, a tak se český odborník rozhodl neriskovat a přesunul se na druhou stranu světa, do Japonska.

"Tam jsem řešil na univerzitě podobný projekt − aktivní exoskelet s pohony a senzorikou. K tomu jsem byl zaměstnaný ve třech firmách. V Japonsku je neuvěřitelné množství příležitostí a já jsem chtěl získat co nejvíc zkušeností, proto jsem to chvíli zvládal," popisuje tehdejší pracovní nasazení. Pracoval třeba u tradičního výrobce ortéz a protéz. Využíval také toho, že se Japoncům nechce říkat ne. "Když jsem chtěl pracovat v jedné firmě, přišel jsem za jejím prezidentem a rovnou mu řekl, že se mi jejich firma moc líbí, a zeptal se, jestli bych u nich mohl pracovat. Za týden mi přišel e-mail, že to zkusíme," říká s úsměvem.

Práci v tradičním japonském korporátu poznal na stáži v Suzuki Motors ve městě Hamamacu. "Poprvé v životě jsem tam zaznamenal typické známky úzkostí a deprese. Pracovali jsme tam jako roboti," popisuje firemní kulturu. Každé ráno v práci měli zaměstnanci rozcvičku a takzvaný icebreaker, tedy aktivitu pro uvolnění pracovní atmosféry, což ale údajně moc nefungovalo, protože většinou lidé četli z papíru nějaký pracovní příběh a byli u toho dost vystresovaní. Poté se zaměstnanci přesunuli ke svým stolům, kde měli po dvou hodinách práce nárok na 10 minut odpočinku. Což pro mnohé z nich znamenalo zhasnout lampičku a ulehnout pod stůl. Každý pátek pak všichni zaměstnanci nastoupili se smetáky a uklízeli si na svých místech.

"Neumím si představit, že bych tam strávil několik let. Stáž jsem ukončil dřív. Velmi špatně se mi tam dýchalo, byla tam přehnaná disciplína a velká svázanost. Není to nic proti konkrétní firmě, mají své zvyklosti a starali se o mě dobře. Ale nebylo to pro mě inspirativní prostředí," popisuje Gloger.

Nejvíc zkušeností si podle svých slov přivezl z výzkumné společnosti Advanced Telecommunication Research Institute International se sídlem v Ósace. Gloger tam pracoval na konstrukci robotických exoskeletů pro lidi po cévní mozkové příhodě. Na pacientech v několika nemocnicích po celém Japonsku zkoušel nové prototypy zařízení či nový design. V zemi strávil dva a půl roku. Kvůli kultuře, která mu nesedla, ale i kvůli rodině se pak přestěhoval zpět do Prahy, odkud pochází.

Před dvěma lety tam založil Mebster. "Do Ostravy jsem ze strategických důvodů umístil výzkumnou a vývojovou jednotku. Moravskoslezské inovační centrum vzniklo ve stejné době, je to dynamické prostředí a podporuje firmy, jako jsme my. Navíc je to kousek od univerzity, jsou tady šikovní lidé, takže mi to přišlo jako dobré místo," míní.

Byznys dává jejich práci náboj

Ihned po založení podniku začal Gloger budovat mezinárodní tým lidí. Například poradní orgán firmy vede Ejiči Genda, ortopedický chirurg a vynálezce z Univerzity Nagoja, se kterým se Gloger seznámil v Japonsku. "Postupem času se nám podařilo namixovat zajímavé portfolio zkušených inženýrů, doktorů a mechatroniků, jsou mezi nimi i odborníci z Indie nebo Kanady."

Zpočátku firma žila z jeho úspor a z peněz jeho společníka Petra Staníčka, zároveň finančního ředitele Mebstru. Pak se společnosti podařilo dostat do pilotních startupových programů Moravskoslezského inovačního centra a ČSOB, podporu dostala také od CzechInvestu. Letos v únoru firma získala prvního investora, podnikatele Martina Radinu. Vlastní a vede síť laboratoří Spadia a v Mebstru má desetiprocentní podíl.

Na otázku, zda se vůbec dá dělat byznys, když se firma snaží stlačit prodejní cenu svého produktu na minimum, Gloger odpovídá, že je to jediná forma, jak klienti mohou získat něco, co si mohou dovolit. "Kdyby se v tom nedal dělat byznys, nemáme investora a nezaměstnáváme osm lidí. Byznys nás žene kupředu, dává tomu náboj. Abychom měli prvotřídní technologii, která je konkurenceschopná, musí to být byznys," zdůrazňuje podnikatel. A říká, že investice do vývoje by se mohla vrátit za tři až pět let.

V době, kdy společnost přišla s Unilexou na trh, vypukla pandemie koronaviru a podle Glogera zbrzdila naplánovanou propagaci. Šéf počítá, že se firma nyní vrhne do prodeje a marketingu nejen v Česku, ale i v cizině. Protože ale nechce čekat na přirozený růst, nebrání se vstupu dalších investorů. Exoskelety chce prodávat i ve velké konkurenci v USA, ale také v Brazílii, Francii, Velké Británii či v zemích střední Evropy. V cizině exoskelety podle Glogera využívají hlavně soukromé kliniky, v Německu ale už i ta nejdražší zařízení údajně běžně proplácejí pojišťovny.