Učte nás konečně to, co potřebujeme: moderní dějiny místo pravěku, argumenty místo memorování. A berte děti jako individuality

Zajeté koleje

Už mnoho let se na základních školách učí stále to samé. Když naši rodiče chodili na základní školu, byl v tu dobu komunismus. O tom se ve školách neučili, protože to byl tehdejší politický stav. Nikdo nemohl mluvit o komunismu jako o špatné věci. Ale dnes už žádný komunismus není a na základních školách se většinou tato látka stále neprobírá. Nevíme, zda je nějaký důvod, proč se o tom stále neučí, ale my si myslíme, že je to kvůli tomu, že to tak bylo dřív a už to tak prostě zůstalo. Všichni se totiž bojí změny, bojí se říct svůj názor, chtěli by jít za jistým cílem, ale bojí se cesty. Tato látka nám osobně přijde docela důležitá v dnešní moderní době. Děti by se ve školách měly o něčem takovém učit, však to zažili naši rodiče. Bohužel za naši dosavadní školní docházku jsme se v dějepise už třikrát učili o pravěku, o kterém nikdo přesně neví, jak to bylo, ale nikdy o komunismu nebo o osobnostech, jako byl například Hitler nebo Stalin, i když přesně víme, co se dělo. Natož abychom se učili něco o dnešní době a o dnešní politice. Místo toho, abychom se učili, co se teď děje ve světě, se učíme stále dokola pravěk a středověk. Tím, že budeme znát minulost, nezměníme budoucnost, ale když se budeme učit o přítomnosti, tak budoucnost změnit můžeme.

Známkovací systém

V dnešní době je mnohem důležitější celková známka než to, co se dítě naučí. Učitelům ve škole je jedno, jestli tomu dítě rozumí nebo ne, stačí, když napíše test na jedničku. Když ale napíše test na horší známku, je to špatně, nejen ze strany učitelů, ale i rodičů. Na dítě je vyvíjen velký tlak opět z obou stran. Člověk je od přírody zvídavý tvor, chce se učit nové věci a zajímá ho to. Ale škola tohle ničí. Hustí totiž do dětí moc informací najednou, takže se tento přirozený pud úplně ztrácí. Děti nemají chuť se něco nového učit, protože je to pro ně buďto naprosto nedůležité, nebo mají problém s učitelem, nebo látku zkrátka nechápou a učitel jim to není schopný vysvětlit. Dnes se děti učí jen kvůli dobré známce, a ne aby to uměly. Známka dítěti nic neřekne, a když už ano, tak jen podtrhne to, co dělá špatně. Například: jeden žák má rád chemii, baví ho a všechno chápe, ale zadání testu nerozumí, a tak dostane za pět. Druhý žák nesnáší chemii, nic nechápe, v hodinách neposlouchá. Test ale opsal od svého spolužáka, který tomu rozumí a dostal za jedna. Žádný učitel už ale nenapíše do celkového hodnocení, že žák 1 byl aktivní v hodinách, plnil úkoly a z ostatních témat prošel. Z vysvědčení tedy nakonec vyplyne, že žák 1 je v chemii horší než žák 2. Známka dítě jen stresuje a nepoví mu dostatečné informace k tomu, co přesně mu nešlo a na co by se mělo příště zaměřit. Na školách by se mělo zavést slovní hodnocení. Učitel by měl individuálnější přístup k dítěti a věnoval se jeho potřebám. Žák by zároveň věděl, co dělá špatně, ale i to, co mu jde a dělá to dobře. Zjistí tak, v čem se zlepšovat, ale zároveň mu to dodá sebevědomí a motivaci do dalšího učení. Dítě bude mít jasný přehled, zlepší se tak i jeho psychická stránka.

Názory dětí

Dnes, hlavně na školách, dospělí neberou v potaz názory "malých dětí". Neříkáme, že je to tak u všech učitelů, ale u většiny bohužel ano. Kdybychom přišly za naším učitelem nebo ředitelem a řekly náš názor na školský systém, možná by nás vyslechli, ale většina by s tím nic nedělala. Nějací učitelé se snaží vytvářet dotazníky ohledně toho, co by se chtěly děti učit, ale podle nás by tohle měla být samozřejmost u každého učitele. Většina dětí už svůj názor ani neprojeví, protože se svých učitelů doslova bojí. Ve třídě totiž většinou vládne strach z reakce učitele na špatnou odpověď, odmítnutí nebo neshody názorů. Myslíme si, že by se děti měly cenit za projevování vlastních názorů, ale hlavně by se to mělo učit. Ve škole je zvykem potlačovat dětské názory a to nám moc do života nedá. Je celkem smutné, že se děti bojí lidí, kteří patří mezi jedny z nejdůležitějších v jejich životě. Jak se máme učit od někoho, z koho jde strach?

Individuální přístup

Jsme si vědomy, že je moc těžké vybudovat individuální přístup mezi jedním učitelem a třiceti žáky, a víme, že je nedostatek učitelů. Nechápeme, proč mají učitelé tak nízké platy, když bez nich by to nefungovalo. Obáváme se však, že bez individuálního přístupu to taky nepůjde. Když má učitel individuální přístup k dítěti, vybudují si nějaký citový vztah a dítěti se bude s učitelem lépe učit. Jedna z (podle nás) nejdůležitějších věcí, jak vybudovat tento vztah, je tykání. Dítěti je mnohem příjemnější učit se s člověkem jemu rovným. Učitelé si totiž myslí, že tykáním se naruší respekt vůči nim ze strany dětí, což ale vůbec není pravda. Učitelé už nejsou děti a nemohou vědět, jak by nám to vyhovovalo, když se nás nezeptají na náš názor. Když si s učiteli budeme tykat, neznamená to, že jim budeme skákat na hlavu a říkat si kámo brácho… Takhle to nefunguje. Já, Ema, chodím na soukromou alternativní školu ScioŠkola, ve které to funguje přesně tak, jak bychom to chtěly všude. Učíme se, jak argumentovat, jak projevit svůj názor a jak si zorganizovat život. Tohle jsou naše priority, které se ale na státních školách vůbec neřeší. Byly bychom rády, až budeme mít děti, aby se tyhle školy staly státními, stát je dotoval a byla by to pro nás samozřejmost.

Rozvíjení osobnosti a talentu dítěte

Školu bychom mohli přirovnat k velkovýrobě na lidi. Všichni se učí to samé a nikdo nebere v potaz jejich koníčky a talenty. Ve většině předmětů je toho až moc a většinu žáků to ani nezajímá. Chápeme, že základy musí být, a s tím souhlasíme, ale potom by už mělo být na dítěti, co ho baví a v čem se chce dále rozvíjet a zdokonalovat. To už je však na něm, jestli bude dostatečně zodpovědné a bude se těmto volitelným věcem věnovat.

Děti by se ale měly učit zodpovědnosti od co nejmenšího věku. Většina lidí by řekla, že "desetileté dítě nemůže rozhodovat o tom, co se chce učit, natož o svém životě!". Tohle ale není pravda. Dítě by si mělo samo rozhodovat, čemu se chce věnovat, a nenechat si od někoho předurčovat svoje cíle. Spoustu rodičů svým dětem ani nevěří, že by mohly mít tolik zodpovědnosti, protože to ani nikdy nezkusili. K tomuhle se váže i ten individuální přístup, protože dítě potřebuje podporu jak ze strany rodiny, tak ze strany učitelů.

Sebereflexe

Toto je podle nás další, velice důležitá věc. Dítě by si mělo samo zreflektovat, co se mu povedlo, co dokázalo a jak to dokázalo, ale i to, co mu stále nejde a v čem by se mělo zlepšit, nebo chce zlepšit.

I my si teď samy sebe ceníme, že jsme se odhodlaly tohle napsat, i když nevíme, jaká bude reakce okolí. Chceme poděkovat všem, kteří nás v tomto podpořili, což byli hlavně naši rodiče, ale i lidi z okolí. Byly bychom rády, kdyby se tohle dostalo na veřejnost a začalo se o tom mluvit. Já, Ema ze ScioŠkoly, vím, že na mě budou ve škole hrdí. Já, Anna ze státní základní školy, doufám, že si na mě učitelé nezasednou. Děkujeme za Váš čas a doufáme, že se nad tím zamyslíte.

Ema Pohlová, 15 let
Anna Marie Pešková, 14 let