Opatření netřeba, ekonomiku si zdevastujeme sami

Je to přesně na den šest měsíců, kdy bývalí šéfové České národní banky Zdeněk Tůma a Mojmír Hampl publikovali článek, kde položili tehdy i dnes kontroverzní otázku, zda necháme v zájmu života umřít celou českou ekonomiku. Upozornili na to, že "přijatá drakonická opatření budou mít drakonické následky". A odhadli, že "epidemie koronaviru bude dávno pryč, ale z tohoto ekonomického harakiri se budeme vzpamatovávat ještě hodně dlouho".

Za první střízlivý pohled na důsledky epidemie, které mohou být podstatně horší než samotná nákaza, se jim dostalo kritiky zleva zprava s tím, že lidský život nelze vyčíslit penězi, přestože oba pánové použili stejnou metodiku jako zdravotní pojišťovny.

Z pohledu dneška měli naprostou pravdu, snad jen s poznámkou, že tehdy počítali s odhadem ekonomických škod ve výši 250 miliard korun, což je podstatně méně, než dosud celá záležitost spojená s pandemií koronaviru stála. A že další desítky a stovky miliard škod se dají očekávat.

Nová opatření, která vláda zavádí, teoreticky omezit ekonomiku nemají. Prakticky se stačí projít ulicemi měst, aby i neekonomovi došlo, že finanční krize z let 2009−2012 nestačila ani jako příprava na to, co se děje teď a co se dít bude.

Česká republika se ocitla v izolaci. Jestliže na jaře zavřela hranice sama, teď se naopak stala nebezpečnou pro návštěvníky zvenku. Do České republiky přitom za (normální) rok zavítá kolem jedenácti milionů zahraničních turistů. Letošní čísla známa nejsou, nicméně i kdybychom odhadovali pokles o 70 procent (což může být ještě velmi optimistické), chybí příjmy od téměř osmi milionů turistů, kteří by zde utráceli za bydlení, jídlo, pivo a možná by si i něco koupili na památku. Pohled na prázdný Karlův most může být samozřejmě malebný, ale kapku parafrázovaně, malebnost účty neplatí.

Češi zatím v Česku zůstávají (stejně je skoro nikam nepustí). Kdo je zvyklý chodit pěšky, musel zaznamenat, že ulice jsou nejen turistůprázdné, ale vlastně liduprázdné jako celek. Zvýšený počet obyvatel se dá v posledních dnech najít především v městských parcích, které se staly alternativou pro home office.

Obchody a obchodní centra zejí prázdnotou, přestože probíhají mohutné slevové akce. Veletrhy se pro jistotu nekonají vůbec. Velké venkovní koncerty to samé. Hygiena sice neustále mluví o nebezpečí, jež číhá v nočních klubech, nicméně řada běžných restaurací je ve dne i večer poloprázdná. A to včetně těch, které se zaměřují primárně na českou klientelu. Průzkumy, jež potvrdily rostoucí obavu Čechů z nákazy covidem-19 (a současně menší ochotu dodržovat přísná preventivní opatření), jen dokreslují realitu strachu, který každý den přiživují nová čísla o počtu nakažených. Tato situace rozhodně žádné velké utrácení nepodporuje.

Můžeme se utěšovat představou, že ekonomiku zachrání montovny, kam koronavirus zatím masově nepronikl. Nekonečná debata na téma kurzarbeitu a zpomalení ekonomiky našich klíčových exportních partnerů ovšem tuto naději hodně teoretizují.

Nákazu nelze podceňovat, i když se lékaři nemohou dodnes shodnout, zda lidé umírají spíš s covidem, či přímo na něj. Pokud ale paralelně s nákazou, která má u 80 procent nakažených žádné či jen minimální příznaky, zavřeme různé skupiny obyvatel do izolace a zbytek se dobrovolně ve strachu izoluje sám, potom rovnou zavíráme celou ekonomiku. A to má horší důsledky na zdraví než čínská chřipka.