Úspěch nejistého muže. Jiří Menzel chtěl být zprvu novinářem, pak ho ale ovlivnil jeden francouzský film

Když Menzelovi nevyšel další sen stát se divadelníkem a nebyl přijat na DAMU, začal studovat na FAMU u Otakara Vávry spolu s dalšími budoucími osobnostmi československé nové vlny Věrou Chytilovou či Ewaldem Schormem. Debutoval jako jeden z posledních novovlnných tvůrců. Ale rovnou s oscarovým úspěchem. Intimní válečné drama Ostře sledované vlaky, adaptující předlohu spisovatele Bohumila Hrabala, získalo v roce 1966 sošku od americké akademie. A Menzel nalezl způsob, jak točit "podle Hrabala", převzít leckteré silné rysy jeho děl, a přitom nejít příliš proti srsti.

Úspěch nejistého muže

Další 3
fotografie

V Ostře sledovaných vlacích rozpletl Menzel lyrické, místy však drsné a bolestivé pásmo Hrabalova textu a sestavil z něj zřetelně vystavěné, chronologické dílo se dvěma dějovými liniemi, řadou nezapomenutelných scén a intimitou, která nebyla ve válečném žánru běžná.

Příběh nesmělého mladého železničáře Miloše Hrmy, který má potíže s předčasnou ejakulací, zobrazoval kus české povahy, k níž nejistota a zajíkavost patří podobně jako halasné požitkářství, které později v Postřižinách reprezentuje postava upovídaného strýce Pepina. A Menzel dovedl o tuzemské nátuře vyprávět mezinárodním filmovým jazykem.

Podle některých kritiků obrousil mnoho hran z ceněných Hrabalových předloh. Až bezelstně to vystihují dobové názory domácích diváků a divaček, jak je shrnul v lednu 1967 článek Zpráva o promítání a divácích v časopise Film a doba: "Celý film je něžný oproti poněkud vulgárnímu Hrabalovi, je to hlaďounký, jde to jako po másle," zazní mimo jiné.

Menzelův Hrabal je skutečně mnohem hladší než originál. A pokud se z hrabalovských filmů na diváky něco opravdu vyvalí, jsou to například střeva a vnitřnosti při vepřové zabijačce v úvodu Postřižin. Tedy scéna explicitní, ale přitom upomínající hlavně na požitky, které z poraženého čuníka vzejdou.

"Já to mám celý život, těm nepříjemným věcem se vyhýbám," podotýkal opakovaně filmař, který se často distancoval od zařazování do tuzemské nové vlny. K novovlnné generaci nepochybně patřil, dobová kritika ho spolu s Milošem Formanem a Ivanem Passerem řadila k takzvaným intimistům a podobně jako oni i Menzel točil v jádru velmi realistické snímky − úsměvné, humanistické, divácké. Jen méně sarkastické a se sklony k sentimentálnosti.

Však mu také Forman s Passerem nabízeli, aby se nevracel ze Spojených států, kde cestoval po festivalech s filmem Rozmarné léto, že budou své filmy točit a propagovat společně. Nebyla to tehdy koncem 60. let jediná nabídka. Hollywoodské studio Universal by Menzelovi umožnilo zůstat dva roky, učit se anglicky a připravovat se na budoucí spolupráci. Tvůrce, který měl zrovna rozpracované Skřivánky na niti, odmítl. "Mrzelo mě to, ale jen krátkou chvilku, protože jsem si dovedl představit, že bych to tam nezvládl," vzpomínal.

Tehdy netušil, že Skřivánci na niti budou prvním československým snímkem, který místo do kin poputuje do trezoru a k publiku se dostane až v roce 1989. V této hrabalovské adaptaci z kladenského šrotiště obývaného "brigádníky vesměs buržoazního původu", jež se režim snažil přetavit v nové lidi podobně jako místní hromady železa, se Menzel Hrabalovi přiblížil pravděpodobně nejvíce.

Následovaly roky v nemilosti, a byť za Menzelův návrat k filmování horovali i populární tvůrci Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem, musel Menzel na usmířenou s režimem za svou jízlivou karikaturu doby ve Skřiváncích na niti natočit agitku Kdo hledá zlaté dno.

Pak přišla v 70. a 80. letech řada úspěšných filmů jak podle Hrabala, tak ve spolupráci se Svěrákem a Smoljakem − Na samotě u lesa, Postřižiny, Slavnosti sněženek a Vesničko má středisková, za kterou filmař získal druhou nominaci na Oscara.

Většina z nich zlidověla. Menzel tu opětovně zúročoval cit pro vedení herců, jak ho prokázal už v Ostře sledovaných vlacích či Rozmarném létě, kde se mu podařilo nechat přirozeně znít květnaté knižní věty Vančurovy prózy, svou povahou vzdorující filmové podobě. Však také Rozmarné léto režírovat nejprve odmítnul, že by tu skvělou látku leda zkazil. Ale pak se potkal se svým kameramanem Jaromírem Šofrem, který zrovna měl malé dítě a neměl co točit. "Neblbni, musíme něco dělat, aby bylo na sunar," poznamenal Šofr.

Je to úsměvná historka, ale mimoděk ilustruje, jak se v režisérově díle mísí ideály s pragmatismem. Menzel byl v mnoha ohledech výborný řemeslník s citem pro to, jak převést literární látky do podoby, v níž budou fungovat na plátně. Mnohdy dost jinak než originál, což ale bývá podstatou adaptací. Dovedl se dotknout temného smutku Hrabalových próz, ale spíše v dílčích okamžicích. Jindy se nechal příliš opájet poetičností, v níž lze vidět různé inspirace, třeba u Federica Felliniho.

Ale právě proto, jak různé aspekty lokální kultury převáděl do univerzálních tvarů, stal se Menzel pozoruhodným příkladem filmaře, u nějž se snoubí obrovský domácí úspěch s respektem v zahraničí.

Bral si něco z vypravěčské tradice meziválečných filmových veseloher Martina Friče, natáčel na vesnicích se svéráznými zvyky a v pivovarech, kde se zaníceně hovoří o moderních způsobech vaření piva na dva rmuty. A přitom měl se svými diváckými, mnohdy jemně erotickými tragikomediemi úspěch v cizině.

Je to ojedinělé. Často když uspěje filmař z malé země na předních světových festivalech, kde sklidí pochvalu za přenesení regionálních témat do mezinárodně srozumitelného jazyka, doma na jeho filmy chodí jen hrstka intelektuálů a cinefilů. Rumunští a maďarští filmaři posledních dvou dekád, kteří vozí ceny z Cannes či Benátek, to v rozhovorech zmiňují každou chvíli.

Menzel je specifickým příkladem "hitmakera", kterému po smrti napíše uznalý nekrolog mimo jiné přední evropský kritik Peter Bradshaw z britského deníku Guardian. Ale také tvůrce, o kterém předloni v Indii, tedy jednom z největších světových filmových trhů, vznikl sedmihodinový dokument.

Po revoluci už se Menzelovi na úspěch navázat nedařilo. Natočil jen šest snímků, posledním z nich byla komedie z operního prostředí Donšajni z roku 2013. A jako herec mnoha desítek rolí se s kinematografií rozloučil ve filmu Martina Šulíka Tlumočník. S ním se naposledy zúčastnil − alespoň na plátně, vážně nemocný umělec už přijet nemohl − filmového festivalu v Berlíně, kde v roce 1990 získal hlavní cenu Zlatého medvěda za Skřivánky na niti.

Bylo to smutné, byť v lecčem příznačné filmové sbohem. Menzel sám mnohdy své herecké výkony shazoval, třeba v Rozmarném létě dle vlastních slov oproti zřetelně vyslovujícím bardům mluvil "jako prase". A v Tlumočníkovi skutečně znatelně herecky kulhá za rakouským profesionálem Peterem Simonischekem. Ale zároveň se tu naposledy na plátně objeví onen trochu nejistý a zakřiknutý chlapec, muž či starý pán, který se po celý život a kariéru bál nepříjemných věcí. A možná právě proto uměl o nejistotách vyprávět tak, aby jim každý porozuměl.