Žít na steroidech není zdravé. Programy jako Antivirus jsou návykové, říká šéf České spořitelny

HN: Jak zatím hodnotíte efektivitu programů státní podpory Covid III?

První dva programy Covid I a Covid II byly postaveny na distribuci přes ČMZRB (Českomoravská záruční a rozvojová banka). Ta ale není připravena na desítky nebo stovky tisíc žádostí. Šlo ale o evropské peníze a jiná forma distribuce nebyla možná. Co se týče dalších programů Covid, komerční banky nemají žádnou povinnost podepsat smlouvy s klienty a jako soukromé subjekty je do toho nemůže nikdo nutit. I zákon o Covidu III byl psán relativně horkou jehlou a celý proces, než se začalo čerpat, trval dlouho. To byl důsledek dlouhodobých jednání mezi bankami a státem, ve kterých jsme hledali rovnováhu mezi tím, jak rychle a co vlastně může firmám pomoci. Důležité je říct, že je to program koncipovaný na problémy s hotovostí. Jsou to tedy pracovní peníze na relativně krátkou dobu pro firmy, které se najednou ocitly bez tržeb a měly hradit svoje závazky tam, kde nestačil odklad splátek. Dělali jsme si odhady, kolik takových peněz může být hypoteticky potřeba. Co se ukázalo, je zajímavé: Pokud si někdo během deseti let konjunktury nebyl schopen vytvořit základní ekonomický polštář k tomu, aby přežil dva tři měsíce bez zaškobrtnutí, něco udělal špatně. To vám řeknou i samy firmy. A k tomu si přidejte, že se zavřením ekonomiky vám částečně klesnou i náklady a celá přímá pomoc státu byla směřována právě na pomoc s personálními náklady. Že se tedy z programu vyčerpalo jen 4,51 miliardy korun, mě zas až tolik nepřekvapuje.

HN: Opravdu vás to nepřekvapuje? Kabinet na program Covid III vyčlenil až 150 miliard korun s tím, že celkový objem potenciálně čerpatelných záruk je až 495 miliard.

Z dnešního pohledu mě to nepřekvapuje. Když se program spouštěl na přelomu dubna a května, čekal jsem větší zájem, to je fakt. Ale ukazuje se, že jednak firmy čerpaly z rezerv, jednak omezily investice a také čerpaly přímou pomoc od státu. Tím pádem tu nemáme zástupy firem, které by o program žádaly.

HN: Takže problém je v tom, že firmy o pomoc z Covidu III nemají zájem.

Ale to není problém. To je dobrá zpráva. Jak řekl jeden kolega: Jestliže má firma skutečně problém s likviditou a bojuje o život, není to ani o podmínkách, ani o procesu. Statistika ukazuje, že banky žádostem možná až z 80 procent vyhoví, ale bylo jasné, že některým vstříc nevyjde. To je ale přesně role bank − znají historii klienta, jeho hospodaření. Spousta firem měla problémy už před pandemií a pro takové pomoc z programu Covid III zkrátka vhodná není. Jen pro porovnání: vloni všechny banky dohromady poskytly na všech typech firemních úvěrů 200 až 300 miliard. Čili těch hypotetických 450 až 480 miliard korun, kterými program Covid III disponuje, slouží spíše jako signál, že peněz je dost. Což je důležité. To poslední, co potřebujete, jsou fronty nespokojených žadatelů, kteří přijdou s obavami, že se na ně nedostane. My jsme chtěli, aby firmy přišly ve chvíli, kdy to budou skutečně potřebovat, a neměly strach, že kdo dřív přijde, ten dřív mele.

HN: Jak z pozice prezidenta bankovní asociace vidíte současnou makroekonomickou situaci po pandemii? Banky se teď budou muset vypořádat s velmi těžkým obdobím.

Jedna ze základních podstat bank je, že musí s klienty pracovat v době dobré i zlé. Některé mohou hrát v dobách složitějších defenzivněji, některé ofenzivněji. Snažíme se vysvětlit vládě i široké veřejnosti, že je naprosto v našem zájmu, aby se této zemi a ekonomice dařilo co nejlépe. Pak se daří dobře i bankám. Neznám takovou, která by se snažila něco vytěžit z krachujících firem. Že po desetileté konjunktuře zažíváme určitý ekonomický pokles, není překvapením. Zatím se ale těžko odhaduje, jak ten pokles bude hluboký a jak dlouho potrvá. Víte, že v letošním roce budou nejenom česká, ale světová ekonomika v minusových hodnotách. Všichni se budeme snažit, aby ten pokles měl tvar ostrého písmene V, a ne aby to bylo dlouhé údolí smrti.

HN: Jak tedy dál pomoci české ekonomice, až skončí na konci roku distribuce úvěrů z Covidu III?

Státní garance na tento typ úvěrů se dají velmi chytře modifikovat podle toho, kam chcete, aby soukromé firmy investovaly. Kde je potřeba vytvořit podnět například pro restrukturalizaci ekonomiky. Mně by se strašně líbilo, kdybychom toho využili. Jinými slovy volám po tom, aby se aktualizoval zákon. Moc bych si přál, aby šel do větší šířky a aby měl formu, která by umožňovala garance efektivně zaměřit. Například prostřednictvím vládních nařízení nebo vyhlášek. Když se tyto programy šikovně nasměrují, mohou aktivovat soukromý kapitál. Z trojúhelníku evropských, státních a soukromých peněz už se dá poskládat solidní investiční portfolio a síla, která ekonomikou zahýbe správným směrem.

HN: Takže při úpravě této státní pomoci by si vláda měla definovat typy investic, které chce podpořit?

Účel těchto programů by se měl rozšířit nejen na pracovní a provozní kapitál, ale i na investiční úvěry. Musely by se změnit i další parametry, třeba délka takových úvěrů. Bude asi i potřeba jednat o výšce státní záruky. S tím vším by se mohlo flexibilně pracovat, protože je strašná škoda toho nevyužít. Aktivace soukromého kapitálu a soukromých investic je podle mě klíčová k tomu, aby se ekonomika nastartovala co nejrychleji.

HN: A jaké typy projektů by to měly být?

Jde o určitou specifikaci na úrovni národního investičního plánu a možné hospodářské strategie. Čím specifičtější plán bude, tím lépe. Pokud bude účelný a bude možnost do něj zasahovat formou nějakého vládního usměrnění, bude to praktičtější než měnit celý zákon.

HN: A toto je něco, co byste v ČBA prosazoval?

Ano, rádi k tomu dáme stanovisko. Výhoda ČBA a finančního sektoru je v tom, že máme velmi dobrý přehled o stavu ekonomiky. Jakým typům průmyslu se vede líp, jakým hůř. S tím dokážeme vládě pomoci. A to se ještě dá propojit s daty a informacemi ze Svazu průmyslu nebo z Hospodářské komory. Nemělo by jít o nějaký souboj a zviditelňování, ale o společný dialog.

HN: Jak to vypadá s Národním rozvojovým fondem, který s tím souvisí? Je to něco, co teď šlo během pandemie stranou?

Nešlo to stranou. Někdy v únoru ČZMRB podala žádost o licenci fondu k centrální bance. Běžná délka licenčního řízení je šest až devět měsíců. Nyní probíhá komunikace o tom, co je v žádosti potřeba doplnit, takže věřím, že fond licenci úspěšně získá během třetího nebo čtvrtého kvartálu. Následně půjde o to, jak nástroj využít. Jakým způsobem aktivovat soukromé zdroje, aby se to všechno potkalo, pokud možno v jednom směru.

HN: Neměly touto dobou být už na stole nějaké projekty?

Upřímně řečeno, seznam projektů u národního Investičního fondu je až příliš dlouhý. Vidím problém v jejich připravenosti. Jedna věc jsou nápady a možná někdy až sny, druhá věc je připravenost projektu, který má hodnotu několika miliard korun. Nějakou dobu trvá, když ho chcete udělat dobře. Stokrát si můžeme přát, abychom něco začali stavět už zítra, ale stavební řízení a příprava projektové dokumentace a další věcí nejsou hned. Jsem pokorný, a když vybereme nějaké dva, tři pilotní projekty, abychom si osahali, jak tyto věci mohou fungovat, budu spokojený.

HN: Ale ty pilotní programy už přece měly být na stole. A stále nejsou. Nebo jste nějaké viděl?

Hovořilo se o dostavbě dálnice D4 a také výstavbě areálu Nemocnice na Vinohradech. Bylo by velmi praktické, kdyby na úrovni státu − mezi ministerstvem financí, ministerstvem pro místní rozvoj a ministerstvem průmyslu − vznikla jakási metodická agentura nebo určité místo ku pomoci s přípravou projektů, aby procházely celým procesem hladce. Čím víc lidí se na tom spolupodílí z různých ministerstev nebo z různých privátních společností, tím je důležitější, aby se metodika sjednocovala. Aby nepřicházely návrhy v různých formátech, aby se v tom dalo relativně rychle orientovat. Bojím se, že trpíme resortismem a bohulibé zájmy jednotlivých ministerstev se ne vždycky potkávají.

HN: Když stát začíná pracovat s tak velkým rozpočtovým schodkem, jaký byl odhlasován, tedy 500 miliard korun, člověka logicky napadá, jestli se nevrátí k myšlence sektorové daně − zvláštního zdanění bank. Národní rozvojový fond to na čas vyřešil, ale nevrací se vám ta obava?

Jakákoliv sektorová daň je špatná. Jestli to je bankovní daň, telekomunikační nebo jiná, je špatná, protože zavírá možný dialog. Dokážu si to představit jen jako jednorázový akt, když dojde k nějakému armagedonu v daném odvětví a stát musí třeba krachující sektor zachraňovat. Ale troufám si tvrdit, že finanční sektor a konkrétně banky od privatizace nestály stát ani korunu. Naopak poctivě platí nemalé daně. Banky jsou akcelerátorem ekonomiky a měly by spíš být dobře kapitálově vybavené a zdravé a připraveny poskytovat hospodářství úvěry. Tak tomu v Česku je a my bychom za to měli být rádi. Ve chvíli, kdy stát využije smysluplný dialog s bankami a nastartuje projekty, jako je Národní rozvojový fond, nebo se s bankami dohodne na formě garantovaných úvěrů, dokáže nastartovat a akcelerovat ekonomiku směrem, jakým bude chtít. Nebo může zavést sektorovou daň a dialog vlastně uzavřít. Osobně si myslím, že dnes snad není sektorová daň na pořadu dne.

HN: Ale volby se blíží…

Říkám "snad", protože jsem realista a vím, že předvolební folklor může přinést různé typy nápadů. Ale neosvědčilo se to ani v okolních zemích. Čistě selským rozumem: radši bych hledal parťáka, u něhož využiji jeho silných stránek, než hypoteticky vybrat 14 miliard korun na sektorové dani. Navíc je tato původně odhadovaná částka fiktivní, protože ziskovost bankovního sektoru velmi pravděpodobně klesne a můžeme se jen domnívat, kolik by se vybralo. Nebyly by to peníze, které by mohly způsobit kýžený pozitivní efekt. Stát má zkrátka v rukou mnohem chytřejší nástroje a já budu doufat, že je využije skutečně chytře. Mimochodem zmiňovaných 14 miliard korun se takřka přesně rovná částce, kterou banky plošně odložily v rámci splátkových moratorií nařízených vládou.

HN: Tato moratoria ke konci roku skončí. Teprve pak se ukáže, jak na tom ekonomika opravdu je. Jaký očekáváte průběh?

Dobrý. Je potřeba říct, že státní pomoc v podobě odkladů splátek či programů, jako je Antivirus, je návyková a není správné, abychom na ní byli dlouhodobě závislí. Žít na steroidech není zdravé. Čím dřív se začneme vracet do normálu, tím lépe. Úloha bank je s klienty aktivně komunikovat a připravit je na tento přechod. Co nikdo nedokáže přesně odhadnout, je, jak konec vládní podpory zasáhne firmy a lidi v nich pracující, a tím pádem celou ekonomiku. Myslím si, že lidé, kteří měli práci a nyní ji ztratili, ji dříve či později opět získají. Míra nezaměstnanosti zatím není nijak vysoká a pevně věřím, že banky pomohou nalézt rovnováhu, až skončí všechny vládní programy. Vytvářet si rezervy je pro banky povinné. Stejně tak máme povinnost vypracovávat odhady, které souvisí s cyklickým průběhem ekonomiky. Podíl nesplácených úvěrů je víceméně pořád stejný a vytvoření vyšších rezerv bude záležet na dalším makroekonomickém vývoji. Tedy jak ostré bude ono pomyslné "véčko" na grafu a jaký bude investiční a spotřebitelský sentiment. Tato krize je specifická, že není vyvolaná nějakým špatným hospodařením, ale je za ní celosvětová pandemie a karanténa. Z ekonomického pohledu jde o velmi zajímavý, bezprecedentní a okamžitý stav, na který nebyl nikdo připraven.

HN: Ovšem například na trhu s hypotékami zažíváme určitý paradox − krize se zde projevila spíš pozitivně. Vidíme neustálý růst objemů poskytnutých úvěrů na bydlení a letošní červenec byl dokonce v tomto směru rekordním měsícem v historii. Jak si toto vysvětlujete?

Spousta lidí považuje investici do vlastního bydlení za bezpečný přístav, takže se v tomto směru nebojí peníze utrácet. Situace je z pohledu počtu a objemu transakcí na hypotečním trhu velmi nadějná.

Zájem o hypotéky prudce stoupá. Za rekordní léto může i pandemie

20. 8. 2020 ▪ 4 min. čtení

HN: Zpřísnili jste nějakým způsobem kritéria na udělování hypoték?

Za Českou spořitelnu mohu říct, že nikoliv.

HN: A proč tedy guvernér centrální banky Jiří Rusnok prohlásil, že banky zpřísnily podmínky, a tudíž není potřeba uplatňovat kritéria DTI a DSTI, tedy brát v úvahu poměr mezi výší úvěru a příjmem žadatele?

Nerad bych tu hovořil o zpřísnění. Co se kritérií v poskytování spotřebitelských úvěrů a hypoték týče, jsme pořád stejně obezřetní.

HN: Když tedy přijde například majitel restaurace a řekne, že chce úvěr na svůj soukromý dům, nebude mít větší problém ho získat?

Banky vždy na prvním místě posuzují bonitu klientů. Jde o posouzení schopnosti splácet půjčku. Vámi zmiňovaného klienta bychom si stejně jako ostatní standardně prověřili a zjistili, zda by byl v budoucnu schopen plnit závazky. A pokud bychom zjistili, že mu do restaurace už tři měsíce nikdo nepřišel, pak mu pochopitelně z regulatorních důvodů hypotéku poskytnout nemůžeme.

HN: Čili neexistuje nějaká černá listina profesí, kterým se úvěry neposkytují?

To, co se změnilo, jsou ekonomické podmínky, za kterých si klienti žádají o úvěry. Kritéria ale zůstala stejná, nejsou přísnější. Pochopitelně reflektují současnou ekonomickou situaci. Pokud vidíte, že některý podnik krizi velmi pravděpodobně nepřežije, musíte být velmi obezřetní. Žadatelů, kteří v takovém podniku pracují, se musíte ptát, co chtějí dělat za půl roku a jestli skutečně budou schopni řádně splácet. To je jedna z podstat péče řádného hospodáře. Když přijde dohled, má banka povinnost obhájit všechny poskytnuté úvěry. Je tedy veliký rozdíl mezi tím, když si přišel například majitel hotelu či restaurace pro půjčku v únoru, nebo v červnu tohoto roku. Jeho bonita se mohla výrazně změnit. Jde o to, aby se klient nedostal do problémů, to je na tom to nejpodstatnější. A stejná situace je u hypoték. Lidé prostě musí prokázat, že budou schopni dlouhodobě splácet.

HN: V červnu jste se stal novým prezidentem hlavní české asociace, která pod sebou sdružuje 39 tuzemských bank. Jaká vidíte hlavní témata, kterým by se ČBA měla nyní věnovat?

Jako asociace bychom chtěli zintenzivnit dialog s vládou, jednotlivými ministerstvy a také asociacemi typu Svaz průmyslu nebo Hospodářská komora. Jsme přesvědčeni, že v době konjunktury a ještě více v době krize, hraje finanční sektor významnou roli v rozpohybování ekonomiky tím správným směrem. Chceme být připraveni vést aktivní dialog a propojovat zájmy klientů bank, Česka i tuzemské ekonomiky. Důležitá jsou pak dílčí témata, jako je například digitalizace nejen státní správy, ale i finančních služeb. Ta je spojená s projektem Sonia a bankovní identitou, jež vstoupí v platnost v lednu 2021. Současně dojde pravděpodobně k založení společnosti, která bude zpracovávat bankovní identitu klientů a bude napojovat různé poskytovatele služeb k digitálním službám, jako je například internetové bankovnictví. Toho bychom rádi využili pro digitalizaci služeb ve státní sféře, kde musíte být pro řadu úkonů stále fyzicky přítomni.

HN: A dál?

Chceme, aby lidé měli základní znalosti finančních služeb, jak jim mohou usnadnit nebo zkomplikovat život. Nechceme je vodit za ručičku nebo z nich dělat odborníky na různé typy finančních produktů. Ale je třeba elementární znalost toho, na koho se mohou obrátit, komu důvěřovat a zda je dobré se zadlužit dvacetiletým úvěrem, který vyřídíte na dva kliky přes internet. Pak je tu agenda spojená s platebním stykem a s celkovou digitalizací společnosti a bezhotovostní ekonomikou.

HN: Řekl byste, že tyto věci pandemie trvale akcelerovala?

Jednoznačně. Vidíme to na různých statistikách. Ukázalo se, že zvyk používat hotovost byl jako železná košile a jen velmi silný impulz dokázal způsobit, že ji lidé přestali používat. Dnes bych si dokonce troufl tvrdit, že se někteří lidé začali z hygienických důvodů peněz dokonce i štítit. K akceleraci došlo i v podnikání a prodeji přes internet. Lidé přešli na jinou formu nakupování a tomuto trendu stojí za to pomoci, protože je správný, bezpečnější, pohodlnější a do značné míry i transparentnější.

HN: A pro banky levnější.

Možná byste se divili, jak je drahá bezpečnost spojená s bezhotovostními platbami v porovnání se zabezpečením fyzické manipulace s hotovostí. Troufám si tvrdit, že většina bank detailní analýzu výše nákladů připravenou nemá a nemůže říct, co je levnější. Jsem ale přesvědčený, že z dlouhodobého hlediska je správné k takové ekonomice směřovat.

HN: S tím souvisí i téma okamžitých plateb. Bankovní asociace tlačila na to, aby se pro tyto platby rychle vytvořila patřičná infrastruktura, a teď, když už existuje, poskytuje platby v tomto režimu stále jen asi deset bank. Není to málo?

Ten výčet mnoho neříká. Kdybychom se podívali na to, jak se těchto deset bank podílí na celkovém platebním styku, jsem přesvědčený, že budou pokrývat 80 až 90 procent všech plateb. Téměř všichni velcí hráči dnes už tuto možnost nabízejí. Připravit na to interní systémy není úplně triviální, myslím si ale, že se tento trend nakonec stejně trvale prosadí.

S přispěním Filipa Magalhaese