Před pár týdny ji citovala média po celém světě. Čechoameričanka Monika Richter v diplomatické službě Evropské unie se ozvala proti pokynu nadřízených podvolit se čínskému nátlaku a změnit chystanou zprávu o čínských lžích a manipulacích během pandemie koronaviru. Jako jedna z autorek zprávy kritizovala, že unie Pekingu ustupuje. "Evropané si myslí, že si všechno s ostatními dokážou vyříkat. Někdy to ale nejde. Někdy musíte bouchnout do stolu," říká v exkluzivním rozhovoru pro HN o své práci v Bruselu. Mladá expertka, kterou do evropského centra loni vyslalo české ministerstvo zahraničí, teď končí. Dala výpověď.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

HN: V květnu jste se ocitla ve středu aféry o ustupování Evropy čínskému tlaku kvůli dezinformacím o koronaviru. Co přesně se stalo?

Podílela jsem se na zprávě ESVA, tedy diplomatické služby unie, o nejrozšířenějších lžích a manipulacích spojených s covidem-19. V závěru dokumentu, který se opíral o veřejné zdroje, jsme shrnuli, že hlavními šiřiteli dezinformací jsou Rusko a Čína. Krátce před zveřejněním zprávy jsme ale dostali příkaz od nadřízených, abychom publikaci zastavili. A pak přišla instrukce od vedení zmírnit závěry, aby neukazovaly jen na Rusko a Čínu. Já jsem v reakci na to napsala e-mail asi patnácti kolegům ze Stratcomu, ve kterém jsem se proti tomu ohradila. Můj e-mail někdo poslal do New York Times a ty z něj citovaly.

HN: V bruselském týmu East Stratcom jste začala působit loni na jaře. Co přesně jste dělali?

Sledovali jsme kampaně na prokremelských médiích a sociálních sítích namířené proti institucím EU a jejím členským státům. Měli jsme za úkol upozorňovat na dezinformace, držet to téma, vedli jsme webovou stránku EUvsDisinfo. East Stratcom byl založený pod diplomatickou službou ESVA v roce 2015 jako reakce na kampaň, kterou Moskva spustila vůči Evropě po anexi Krymu. V době, kdy nás bylo nejvíc, tam pracovalo šestnáct analytiků, vesměs mladých lidí, a nejvíc nás zaměstnávalo právě Rusko.

Monika Richter (28)

Narodila se českému páru, který v roce 1984 z komunistického Československa emigroval, nejprve do Kanady, poté do USA. Její otec je softwarový inženýr, matka byla anestezioložka. Monika vyrůstala v Seattlu, po maturitě odjela studovat evropskou politiku do Velké Británie. Promovala na Oxfordu s diplomovou prací o vlivu ruských dezinformací na západoevropské publikum a začala spolupracovat s českým think-tankem Evropské hodnoty. Později uspěla v konkurzu českého ministerstva zahraničí na místo expertky na dezinformace ve zvláštním bruselském týmu, ve kterém od února 2019 působila.

HN: Co jste v e-mailu kolegům po nařízení zmírnit zprávu vašeho týmu napsala?

Že nemáme ustupovat čínské komunistické straně. Instrukci zmírnit zprávu totiž předcházela čínská stížnost našim diplomatům v Pekingu, že na ně zpráva ukazuje, a měli pohrozit, že to nebude bez následků. Napsala jsem, že je nebezpečné podlehnout autocenzuře a že si uřízneme ostudu, když máme lhát. Další povel totiž byl, že máme tvrdit, že se žádná veřejná zpráva nechystala, kdyby se nás někdo ptal.

HN: Jak vaši nadřízení svoje rozhodnutí zdůvodnili?

Snažili se to objektivizovat. Tvrdili, že závěry ve zprávě byly "nepřesné", působily "zaujatě" a musely se upravit. Naše závěry ale byly přesné − náš šéf tu původní verzi schválil. Měli jsme jasné důkazy o tom, že Čína vedla globální dezinformační kampaň ve spojení s koronavirem.

HN: Jaká byla reakce vedení ESVA a co následovalo?

Můj šéf mi řekl, že jsem způsobila "znepokojení", ale na vlastní obsah e-mailu nikdo nereagoval. Jen nám všem řekli, že máme povinnost být loajální instituci a jejímu politickému vedení. Později se rozběhlo vnitřní šetření, kdo ty e-maily pustil ven, kde jsem byla jednou z podezřelých. Ještě se ale, myslím, k ničemu nedospělo.

HN: Začínala jste pod šéfkou ESVA Federikou Mogheriniovou, která byla hodně proruská. Loni převzal vedení Španěl Josep Borrell, se kterým si mnozí spojovali naděje na větší nezávislost. Změnilo se něco ve vaší práci?

Změnilo, ale neřekla bych, že to mělo co dělat s výměnou těchto dvou lidí. Instituce unie začaly fenomén dezinformací brát víc vážně před loňskými evropskými volbami. Řada lidí v Bruselu se zhrozila, že by Rusko mohlo zasáhnout do kampaně podobně, jako zasáhlo do amerických a francouzských prezidentských voleb. Napsal se Akční plán proti dezinformacím, přibrali se noví lidé do Stratcomu a o naši práci byl zájem. Na té každodenní bázi se toho ale moc nezměnilo.

HN: Přibližte to.

Instituce EU, lidé v Bruselu, snad s výjimkou kabinetu komisařky Věry Jourové, nakládají s dezinformacemi jako s technologickým problémem. Berou to jako nevyhnutelný jev související s tím, jak proudí informace na informační dálnici v kyberprostoru. Téměř nikdo s nimi nepracuje jako s politickým problémem a bezpečnostním rizikem pro Evropu, čímž ale jsou.

HN: Jak si to vysvětlujete?

Politickou naivitou a částečně pohodlím lidí v Bruselu. Kdybychom si přiznali, že dezinformace nejsou technologický problém, ale nástroj v rukou nepřátelských režimů, museli bychom změnit naše chování a stanovit cenu za jejich šíření. Tohle přiznání ale chybí, a tak se okolo dezinformací vytvořily dvě skupiny. Na jedné straně Skandinávci, Baltové, Češi, Poláci, patřili sem i Britové. To jsou kritici, ty to zajímá. Na druhé straně jižní křídlo a Francie s Německem. My jsme v East Stratcomu neměli nikoho z těchto zemí. Žádný Francouz, Ital, Španěl. Nebyla to přitom otázka jazyka, nemuseli umět rusky. Ty země prostě nemají zájem posílat sem lidi. Je to škoda, protože nedochází k protínání bublin, k předávání historické zkušenosti.

HN: Zmínila jste, že by EU měla stanovit cenu za šíření dezinformací. Jakou přesně máte na mysli?

Například schválit přijetí sankcí proti danému režimu nebo přijmout příslušná pravidla. Americký Magnitského zákon je podle mě jeden z nejefektivnějších nástrojů. Postihuje lidi, kteří potlačují lidská práva, netýká se tedy přímo dezinformací, ale režimy potlačující lidská práva často dezinformace používají, takže to je dobrý způsob, jak se jim postavit. Před pár lety navrhli celoevropský Magnitského zákon Nizozemci, loni se o tom začalo přemýšlet, ale dál jsme se neposunuli.

HN: Je rozdíl v přístupu Bruselu vůči Rusku a Číně?

Je, zásadní. Kvůli anexi Krymu došlo k tomu, že unie aspoň uvalila na Rusko ekonomické sankce a existuje společné zadání, mandát, od členských států odhalovat ruské dezinformace. V případě Číny nic takového neplatí. Žádné společné zadání soustavně sledovat čínské dezinformace není. Na Čínu má Stratcom zatím jednoho člověka a donedávna neměl nikoho. Ta čínská zpráva se týkala jen covidu-19, jinak by zřejmě nebyla možná. Evropě asi bude trvat déle, než se v případě Číny probudí.

HN: Nynější koronavirová pandemie takovým bodem nemůže být?

Otevřelo to mnohým oči, že máme opravdu problém. To, že předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová v červnu během videosummitu EU−Čína řekla čínskému prezidentovi do tváře, že víme o jejich dezinformační kampani i o kyberútocích na nemocnice v Evropě a nebudeme to tolerovat, byl zlom. Ale znamená to, že se zásadně mění přístup EU k Číně? Pekingu se zatím daří šikovně unii rozdělovat pomocí ekonomických vazeb. Když teď Švédové navrhli sankce proti Číně kvůli zátahu na Hongkong, byli jediní.

Monika Richter, analytička dezinformací
Monika Richter, analytička dezinformací
Foto: HN – Milan Jaroš

HN: Tým na sledování dezinformací je placený z rozpočtu europarlamentu, letos dostal čtyři miliony eur a jeho budoucnost je nejasná, protože peníze má jen do konce roku. Jaký osud odhadujete?

Podle mě Stratcom přežije, protože dezinformace nezmizí, naopak. Ale vidím tam dva problémy závažnější než podfinancování toho oddělení. Jednak jsem občas nabyla dojmu, jako by konkrétně Rusko už všechny v Bruselu nudilo. Jako by v ESVA přijali, že Rusko tímto způsobem jedná − že občas anektuje cizí území a občas se snaží rozvrátit jiný stát −, to se nezmění a my se s tím musíme naučit žít. Druhý problém je, že Stratcomu chybí podpora vedení a hierarchie v Bruselu pro nějakou širší nebo silnější vizi, co lze dělat.

HN: Dejte mi příklad.

Když jsme psali o ruských dezinformacích a propojili to s ruskou politikou, protože často dezinformace šíří oficiální ruské účty nebo konkrétní politici, nadřízení nám to smazali. Mohli jsme poukazovat na "prokremelská média", nemohli jsme to ale dát do kontextu ruských strategických zájmů. Všichni byli opatrní, protože je to politicky citlivé, jak jde o Rusko.

HN: Takže prohrává Evropa informační válku?

Nejde jen o informační válku. Evropa, Západ, se nachází ve stavu existenčního konfliktu mezi liberální demokracií a autoritářstvím. Nesvobodné režimy chtějí vidět Evropu oslabenou a porobenou, protože demokracii považují za hrozbu. Každý má trochu jiný přístup, Rusko chce Evropu dostat na kolena, Čína usiluje o to, naše společnosti "jenom" změnit, abychom jí vytvořili bezpečný prostor. Oba k tomu používají dezinformace a my v Evropě si nemůžeme vybrat, jestli do toho konfliktu vstoupit, nebo ne. My v té bitvě už jsme, oni nás do ní vtáhli. Jestliže nebudeme schopni se téhle realitě postavit a bránit se, prohrajeme.

HN: Jak se vůbec dcera českých emigrantů narozená v Kanadě a žijící v USA stala zástupkyní Česka při EU, která tam řeší ruské dezinformace?

Tak, že jsem se v osmnácti rozhodla jít na vysokou do Evropy. Vyrůstala jsem v Americe obklopená českými kulisami − na českých večerníčcích, pohádkách, na Cimrmanech. Cítila jsem silný vztah k vlasti, kterou jsem si přitom nemohla plně nárokovat a nikdy jsem v ní nežila. Když jsem odmaturovala a řešila, kam dál, řekla jsem si, že půjdu do Evropy. V roce 2010 jsem začala studovat ve Skotsku na University of St. Andrews. Velká Británie byla přirozenou volbou, jsou tam dobré školy a mým nejsilnějším jazykem je angličtina.

HN: A jaká byla cesta americké studentky ve Skotsku k ruským dezinformacím?

Když jsem byla ve Skotsku, země zrovna žila kampaní před referendem o nezávislosti. Lídr tamních nacionalistů tehdy několikrát vystoupil v ruské státní televizi v angličtině Russia Today. Bylo to ve stejném roce, kdy Rusko napadlo Ukrajinu a anektovalo Krym. Já jsem vyrostla na kritice komunismu − můj pradědeček skončil v roce 1956 v komunistickém kriminále za to, že při diskusi v práci hájil Masaryka, otec doma často vyjadřoval odpor ke komunistické ideologii. S touhle výbavou jsem pozorovala skotskou kampaň a nechápala, jak mohl politik z demokratického západního státu souhlasit s účastí v tomhle kanálu a tím ho legitimizovat jako seriózní médium. To mě přitáhlo k zájmu o ruskou propagandu a dezinformace.

HN: Změnila jste názor na Evropskou unii po zkušenosti práce v jejím nitru? Co jste si vlastně o EU před příchodem do Evropy myslela?

Já jsem o Evropě před přesunem do Skotska moc nepřemýšlela. V zásadě jsem ani moc nerozlišovala mezi jednotlivými zeměmi, brala jsem Evropu jako jednu entitu a integrace mi dávala smysl. Ten mi dává pořád. Jen jsem za ten rok a půl vypozorovala, jako by se Evropská unie dostala do pasti své veleúspěšné metody. Evropané si zvykli, že jsou schopní si všechno vyříkat, vyřešit spory okolo stolu, a je pro ně nepochopitelné, že existují země nebo aktéři, se kterými si to vyříkat nejde. Můj předchůdce ve funkci, bývalý novinář Jakub Kalenský, říkal: "My si pořád myslíme, že hrajeme se všemi šachy, oni nás ale místo toho mlátí pěstí do obličeje." To si myslím, že dost sedí. Někdy si prostě všechno nejde vyříkat. Někdy je potřeba bouchnout do stolu.

HN: Názor na americkou politiku jste tady v Evropě nějak změnila?

Když jsem byla v Anglii, zrovna vyhrál prezidentské volby v Americe Donald Trump, což jsem vnímala jako neštěstí pro americkou demokracii. Trump je někdo, kdo naprosto nerespektuje demokratické instituce, v zásadě nerespektuje nic a nikoho. Naštěstí se ale zatím ukazuje, že Amerika má tyhle instituce docela silné. Jednu věc mi ale Evropa umožnila nahlédnout. Když se konalo britské referendum o EU, byla jsem zrovna na magistru v Oxfordu a pamatuji si, že výsledek byl pro nás všechny naprostý šok. Žili jsme v té akademické bublině a absolutně jsme si nemysleli, že by názor většiny obyvatel Británie mohl být pro brexit, že lidé věří všem těm polopravdám a lžím a že si klidně zvolí zchudnutí. To ráno po brexitu jsem si poprvé uvědomila, že Trump může vyhrát volby v Americe. Za pět měsíců se stal prezidentem.

HN: Vy teď ze své dosavadní práce v ESVA odcházíte, dala jste výpověď. Proč?

Ztratila jsem důvěru ve vedení té instituce kvůli tomu, jak naložili s tou čínskou kauzou. K mému rozhodnutí přispělo i to, že se za mě dostatečně nepostavila česká strana. Když ta situace nastala, informovala jsem ministerstvo zahraničí a poprosila o radu, jak to dál řešit, a poté požádala i o právní pomoc, když se začal vyšetřovat ten únik informací. Nedostala jsem pořádnou odpověď ani pomoc. Vím, že šéf ESVA Borrell si na mě stěžoval u českého ministra zahraničí a označil mě za problém. Situace se tedy řešila na nejvyšší politické úrovni a Česká republika zjevně měla důvody mě nebránit.

HN: Není výpověď utíkání před první pracovní nesnází?

Podle mě není. Já jsem věděla, že v ESVA to bude boj. East Stratcom vždycky bude spoustě lidí v Bruselu trnem v oku, protože poukazuje na nepřátelské aktivity Ruska a teď také Číny, které by ti lidé raději přehlíželi. Ale abych mohla zevnitř instituce vytvářet ten protitlak, potřebuji jako expert vyslaný členským státem jednu věc: jeho podporu. Bez ní je v případech, jako byl tento, těžké efektivně pokračovat v práci.

HN: Kam teď zamíříte?

Budu pracovat v jedné soukromé firmě ve Washingtonu, která se zabývá dezinformacemi. Takže se vracím do Ameriky. Můj manžel je Američan, tak i proto. Ta firma ale působí i v Evropě, takže sem budu jezdit. Nechci ztratit kontakt s Prahou.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+
Newsletter

Sedmička HN

Život jsou povinnosti i radosti. A proto tu je newsletter Sedmička - každé ráno v sedm vám přinese sedm tipů na podnětné a zajímavé čtení z domova i ze světa. A k tomu pár nápadů, čím se zabavit nebo čím potrápit mozkové závity.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem příjmu newsletteru. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru