Právo střílet rovnou do ústavy? Zbytečné, nesmyslné, nebezpečné

Nesmyslný je proto, že ke změně přístupu není objektivní důvod. Ministr obrany Lubomír Metnar konstatoval, že většinu členů vlády přesvědčil "vývoj bezpečnostní situace v Česku". Cože? Ona se bezpečnostní situace nějak dramaticky zhoršuje? Když se podíváme do policejních statistik, vidíme, že kriminalita v roce 2019 sice stoupla o tři procenta, jenže na druhou stranu předtím šest po sobě následujících let výrazně klesala. Co k tomu říká nejpovolanější člověk − šéf kriminální policie Michal Foit? "Není to nic dramatického, musel jednou přijít den, kdy se ten klesající trend zastaví." Pokud ministři došli k závěru, že se bezpečnostní situace zhoršuje, je to vysvětlitelné snad jen zvýšenou frekvencí seriálů České televize s kriminální tematikou. V žebříčku nejmírumilovnějších zemí světa, který vydává britský Institut pro hospodářství a mír, si Česko letos polepšilo z loňského desátého na osmé místo, takže pokus portrétovat naši zemi jako místo, kde je bezpečnostní situace taková, že se musí ústavně zdůrazňovat právo lidí střílet na zločince, to chce opravdu bujnou fantazii.

Zábavné je, že návrh zakotvit do ústavy právo bránit se se zbraní je z pohledu práva zcela zbytečný. I kdyby byl přijat, fakticky se nic nezmění. Toto právo je v současných zákonech zajištěno dostatečně. Když vás někdo ohrožuje na životě, můžete v rámci nutné obrany zbraň vytáhnout. Nutná obrana se přitom dle zákona nevztahuje jen na situace, kdy se obránce brání útočníkovi sám, ale platí i tehdy, kdy brání jiného napadeného. Změna Listiny základních práv a svobod nepřinese, pokud jde o právní situaci, vůbec nic nového.

Může být naopak nebezpečná, protože řada lidí si může "novinku" špatně vyložit. Sami vládní legislativci píšou, že "u určité části laické veřejnosti by přijetí návrhu ústavního zákona mohlo vést k mylnému přesvědčení, že se jim rozšiřují meze nutné obrany". To by podle nich mohlo v praxi vést ne ke zvýšení bezpečnosti, ale naopak ke zvýšení násilí ve společnosti. Když to řekneme lidově: ústavní zákon o právu bránit se střelnou zbraní může vést k tomu, že situace, která dosud byla řešena obligátním "drž ústa", bude napříště řešena ustřelením úst dotyčnému v domnění, že na to střelec má ústavní právo. Drtivá většina současných 300 tisíc držitelů zbrojních pasů jsou zodpovědní a příčetní lidé, ovšem na druhou stranu afinitu ke zbraním mají i nejrůznější samozvaní domobranci a vyvolávat v nich pocit, že mohou tahat kvér na kdekoho, opravdu není moudré.

Kde hledat racionální jádro? V antiunijním populismu. Vláda souhlasem se senátním návrhem na doplnění Listiny základních práv a svobod vlastně nedělá nic jiného, než se vymezuje vůči Evropské unii, která směřuje k určitým omezením v držení zbraní. Ta nejsou nijak dramatická, naprosté většiny držitelů zbraní se netýkají, neb jde v podstatě jen o zákaz samonabíjecích zbraní s velkokapacitními zásobníky a zkrácení platnosti zbrojního průkazu z deseti na pět let. Přesto se z toho v Česku dělá málem bruselský příkaz k odzbrojení obyvatelstva. To, co sledujeme, je vlastně druhé kolo snahy exministra vnitra Milana Chovance z ČSSD, který chtěl do ústavy vložit právo na zbraň, a dokonce zapojit držitele zbraní do obrany státu, což před třemi lety podpořilo v předvolebním běsnění 136 poslanců. Návrh po volbách spadl pod stůl stejně, jako u evropského soudu v Lucemburku neuspěla "zbraňová žaloba" Česka na Evropskou unii. Teď je zase před volbami, takže se opět roztáčí kolotoč kolem práva na zbraně, které fakticky Čechům nikdo neupírá. Andrej Babiš často vyčítá kdekomu, že "dělá politiku". Myslí tím, že se na někoho útočí bez reálného obsahu. Teď jeho vláda dělá s návrhem ústavní změny přesně to samé.