Když máte jen jeden hlas z mnoha, nepomůžete si, když budete jen křičet, že ostatní jsou pitomci a vy víte všechno nejlíp. To platí v jakémkoliv klubu. Evropská unie není výjimkou. Andrej Babiš má na summitech lídrů členských zemí EU formálně stejné slovo jako Angela Merkelová nebo Emmanuel Macron − jeden hlas. Chce-li něco vyjednat, musí hledat spojence, nikoliv vykládat, že se ostatní úplně zbláznili.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Oceňme, že Babiš zhruba za dva týdny urazil velkou cestu. Jeho poslední slova o navrhovaném obřím evropském fondu na podporu ekonomiky, srážené do hluboké krize opatřeními proti novému koronaviru, jsou v pořádku. "Nechceme utrácet úplně bez řečí," napsal Babiš v Mladé frontě Dnes. A vyjmenoval, proč je nějaký společný plán zemí EU na cestu z krize nutný, i to, co se mu nelíbí na současném návrhu Evropské komise.

Bezva. Racionální argumentace. Jak banální − co taky jiného by měl premiér dělat? Jenže Babiš to, zpočátku, nedělal. Místo toho ve svých "Čau lidi" videích divoce gestikuloval a spílal Evropské komisi i členským zemím EU. Je dobře, že s tím přestal a místo emocí nabídl nějaké argumenty. Snad mu to vydrží.

Přesně tak jako nyní Babiš se chová většina premiérů či prezidentů států unie − jasně říkají, co podporují a co se jim nelíbí, a budou se snažit vyjednat kompromis, který by co nejvíc odpovídal zájmům jejich země. Je škoda, že Babiš často před tím, než k tomuto standardnímu jednání dospěje, dává průchod svým emocím, a ne příliš vysokému stupni porozumění pro evropské záležitosti. Ale lepší pozdě než nikdy.

Premiér ve svém aktuálním postoji k návrhu na fond pro ekonomickou obnovu vznáší některé zcela správné dotazy. Najdou se během několika málo let skutečně smysluplné projekty, do kterých investovat masivní částku 750 miliard eur, tedy kolem 20 bilionů korun? Neslouží plán spíše než k řešení dopadů koronaviru ke snaze zmírnit problémy, které byly v některých zemích patrné už před pandemií a nemají s ní nic společného? To vše jsou legitimní pochybnosti a Česko je zdaleka nebude vznášet samo. Jeho vyjednávací pozici a kredibilitě mezi partnery by bývalo prospělo, kdyby si premiér své počáteční doslova výlevy na adresu některých partnerů odpustil.

Z některých málo reálných představ ale Babiš stále neustoupil. Nadále žádá, aby se peníze rozdělovaly postaru, tedy na základě klíče používaného pro běžný evropský rozpočet. Jako kdyby žádná pandemie nebyla. Je to nemístné, vždyť taková Itálie za normálních okolností do společného rozpočtu platí víc, než z něj dostává. Jaký by mělo smysl, aby mimořádné peníze nyní dominantně dostaly státy jako Česko, a ne ty nejvíce zasažené ekonomickými dopady viru?

Stejně tak nemůže u ostatních zemí EU uspět Babišovo trvání na tom, že mimořádná podpora ekonomiky nemá přesáhnout zhruba 100 miliard eur. Vždyť i skupina států, které samy sebe nazývají šetřílky, tedy Nizozemsko, Rakousko, Švédsko a Dánsko, mluvila o podpoře o velikosti 300 miliard eur. Do toho přichází český premiér s návrhem trojnásobně menším, a navíc by chtěl peníze rozdělit způsobem, který by velmi zvýhodnil jeho vlastní zemi. Jak průhledné a jak pro Česko škodlivé. Pokud získáme pověst země, která chce za všech okolností především urvat něco sama pro sebe bez velkého ohledu na ostatní, můžeme si být jisti, že nám to ostatní okamžitě spočítají, až budeme o něco žádat my.

Babiš ale každopádně přestal mluvit jako nějaký křikloun z televizního pořadu Michaely Jílkové Máte slovo, ale jako premiér. To je dobře. I když z jeho nynějšího racionálního tónu stále ještě až moc zní snaha získat co nejvíc pro sebe. Měl by si uvědomit, že v posledku je úplně jedno, jestli Česko dostane o nějakou tu miliardu více nebo méně. Jistě, musí za tyto peníze bojovat, ale nemůže to být jediný cíl. Zvláště když Česko z evropského rozpočtu stále získá mnohonásobně víc, než do něj odvede.

Chce to větší zodpovědnost za celek. Pandemie zasáhla nešťastnou shodou okolností nejsilněji země, jako je Itálie, které měly vážné ekonomické problémy už před ní. Je namístě jim teď podat pomocnou ruku. Výtky, že měly své ekonomiky reformovat už dávno, jsou nyní zbytečné − minulost nelze změnit. Pomocnou ruku přece nepodáváme jen ostatním, ale i sami sobě. Cílem pomoci je především zachovat vnitřní evropský trh. Ten bez Itálie nebo třeba Španělska dost dobře fungovat nemůže. Česko je přitom na jeho fungování naprosto závislé. To by měl mít premiér na paměti.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru