V čínštině znamená znak pro krizi totéž, co pro příležitost. Pamatuji si, jak jsme si tohle opakovali při ekonomické krizi před deseti lety. Před patnácti lety jsme měli jasnou národní strategii: vstoupit do EU. Ta byla extrémně úspěšná. Čechům se od té doby daří lépe než kdykoliv dříve. Z úrovně Rumunska jsme na tom dnes lépe než ve Španělsku. Krizi před deseti lety jsme ale v příležitost neproměnili: strategii vstupu do EU jsme nedokázali nahradit ničím jiným. Politikou rozpočtových škrtů jsme si prodloužili krizi jako snad nikdo jiný na světě a sousední státy nás začaly předbíhat. Dostalo nás z ní až oslabení kurzu koruny intervencemi ČNB, které ale zároveň znamenaly, že jsme si všichni ve srovnání se sousedy plošně snížili kupní sílu. Místo plánu, co dál, máme dnes slevy na jízdné pro studenty a důchodce.

Neuplynulo ani deset let a je tu další krize. Zdravotně jsme první vlnu epidemie zvládli − dlouhodobě a ani střednědobě to ale nebude stačit. Potřebujeme plán, jak restartovat Česko. Plán, na kterém může být shoda. Plán, se kterým můžeme začít už zítra. Plán, který nám pomůže i v nejbližší době, kdy se budeme muset naučit žít s covidem-19. A především plán, který nás nasměruje do další dekády. Ale tentokrát ne jako pobíhající bezhlavé kuře, ale jako zemi, která systematicky řeší svoje dlouhodobé problémy a investuje do budoucnosti. Nabízím proto následujících 5 bodů:

Vzdělání na prvním místě. Učitelé budou brát jako ve Finsku. Hned. Pomůže to obnově spotřeby a stojí to překvapivě málo.

  • Kvalitní státní správa. Rozhodování na základě pořádných analýz a dat. A ne jako na tržišti.
  • "Marshallův plán" pro regiony. Zrychlení stavby infrastruktury a laboratoř pro inovace sociálního systému.
  • Zdroje jsou: zrušení zbytečných daňových výjimek. Snížení zdanění práce a zvýšení téměř neexistujících majetkových daní.
  • Euro a návrat do středu Evropy. Jenom pokud se bude dařit Evropě, bude se dařit i nám.

Body jsou formulované tak, aby na nich mohla být široká společenská a politická shoda, abychom je byli schopni udělat relativně snadno a rychle, aby formovaly pilíře dlouhodobé strategie pro Česko, ale aby nám zároveň pomohly už teď, v časech covidu-19, kdy můžeme očekávat propad spotřeby o stovky miliard ročně − a to i po uvolnění plošných omezujících opatření − než budeme mít k dispozici lék nebo vakcínu.

Vzdělání na prvním místě. Učitelé budou brát jako ve Finsku. Hned − pomůže to obnově spotřeby a stojí to překvapivě málo. Čeští učitelé dnes berou v porovnání s ostatními vysokoškoláky méně než v Turecku a úplně nejméně ze zemí OECD. Že to je problém, víme a říkáme si dlouho. V posledních letech se dokonce dařilo platy zvyšovat. Bohužel ale zhruba tempem, kterým rostly platy všem. Takže si učitelé vlastně moc nepolepšili. Teď je ideální čas to změnit a jasně ukázat, že vzdělání je pro nás priorita. Přidat učitelům tak, aby na tom byli jako ve Finsku, by nás stálo jenom 30 mld. Kč ročně. To jsou pouhá 2 % státního rozpočtu nebo 0,5 % HDP − vlastně dost málo, když to porovnáme třeba s tím, že nedávno zavedená sleva na jízdné nás stojí 6 mld. Kč ročně.

Teď je dobrý čas: byl by to zároveň potřebný stimul pro nastartování ekonomiky ve stávající krizi. Učitelé mají relativně nízké příjmy a vysokou jistotu zaměstnání: je proto pravděpodobné, že velkou část peněz, které dostanou navíc, utratí a skutečně pomůžou ekonomice.

Mělo by to ještě jednu výhodu. Kdybychom zafixovali platy učitelů na 100 % průměrného platu vysokoškoláka, mohli bychom ve veřejné debatě konečně řešit něco jiného. Totiž: jak české vzdělávání vypadá a jak zajistit, aby patřilo ke světové špičce. Kdyby platy učitelů nebyly tak nízké, mohli bychom konečně víc odměňovat ty, kteří jsou dobří. Ostatně, i proto, že platíme tak málo, jsou dnes rozdíly mezi platy jednotlivých učitelů mezi nejnižšími ze zemí OECD. Po učitelích bychom pak za slušné peníze taky mohli chtít, aby něco změnili, aby se sami neustále vzdělávali a zlepšovali.

A i na to je dobrý čas: máme novou strategii vzdělávání do roku 2030, která je podle odborníků dobrá. Klade si za cíl změnit kurikulum tak, aby poskytovalo prostor získávat dovednosti potřebné v jednadvacátém století, míří na efektivnější podporu učitelů ve výuce a ředitelů v řízení škol a k systematickému snižování nerovností ve vzdělávání. Měli bychom se postarat, aby se dobře implementovala. Protože to se nám s tou poslední strategií do roku 2020 nepovedlo. I když taky vůbec nebyla špatná. Jinak nám už vážně ujede vlak.

Kvalitní státní správa. Rozhodování na základě kvalitních analýz a dat, a ne jako na tržišti.

Krize spojená s covidem-19 obnažila největší bolest státní správy: český stát se nedokáže rozhodovat na základě dat, analýz a zkušeností ze zahraničí. Je to dlouhodobý a systematický problém, který ještě prohloubila podoba zákona o státní službě, který jsme přijali před několika lety. Ví to už i ministerstvo vnitra: jeho hodnoticí zpráva, zveřejněná na podzim minulého roku, konstatuje výrazně negativní vliv služebního zákona na efektivitu, a dokonce i politizaci (!) státní správy.

Státní správa má zajišťovat dvě základní činnosti: na jedné straně naplňování a kontrolu platných zákonů a další regulace a na druhé podporu rozhodování. Kvalitní podpora rozhodování na základě dat, analýz a faktů ale vyžaduje jinou kulturu, pravidla a podmínky než kvalitní naplňování a kontrola regulace. A protože většina činnosti státní správy se točí kolem naplňování a kontroly regulace, nemáme pořádné a dobré týmy analytiků a projektových manažerů, kteří by dokázali datovou a faktickou podporu rozhodování poskytovat. Nedokážeme je zaplatit, nedokážeme jim poskytnout správné podmínky a pracovní kulturu, šéfové je neumí využívat a do vysokých funkcí ty nejlepší se zkušenostmi ze soukromé sféry ani nemůžeme nabrat.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Potřebujeme změnit státní službu tak, aby poskytovala kvalitní podporu rozhodování založeného na datech. Pro český stát asi neexistuje efektivnější investice. Potřebujeme příslušné analytické útvary pevně zakotvit na každém ministerstvu. Podobně jako to před časem udělali třeba na Slovensku. Ale hlavně: musíme jim poskytnout podmínky, které potřebují pro to, aby tam pracovali ti nejschopnější analytici a projektoví manažeři, které v ČR máme.

A než se naučíme pořádně využívat data pro sofistikované analýzy, než začneme vytvářet zvláštní jednotky pro využití poznatků behaviorální ekonomie při tvorbě regulace jako v Británii nebo pro inovativní a iterativní přístup inspirovaný IT vývojem jako ve Finsku, úplně by stačilo, kdybychom systematicky sledovali, co dělají ti nejlepší, a než budeme podobně dobří, jenom je kopírovali.

"Marshallův plán" pro regiony. Zrychlení stavby infrastruktury a laboratoř pro inovace sociálního systému.

Některé regiony ČR jako by nepatřily do středu Evropy. Začíná to vzděláním: v posledních PISA testech měli žáci v Karlovarském a Ústeckém kraji o 20 % horší výsledky než ve zbytku republiky. Zhruba na úrovni Chile, Rumunska, Malajsie a jenom o kousek před Brunejí nebo Moldávií. Co hůř, v Karlovarském a Ústeckém kraji se na trh práce dostává 17 % mladých bez ukončeného nižšího středního vzdělání. To je třikrát tolik jako v ČR, devětkrát tolik jako v Praze a dvakrát tolik jako v průměru EU. A o třetinu víc než v Bulharsku. A pak už to jenom pokračuje: v Ústeckém a Karlovarském kraji je skoro 20 % obyvatel v exekuci. Co s tím? Jak říká novinář David Klimeš a sociolog Daniel Prokop, potřebujeme Marshallův plán pro regiony: investovat do periferií miliardy, abychom dlouhodobě získali mnohem víc. Nabízím čtyři body takového plánu.

První je infrastruktura. Prioritizovat všechny infrastrukturní investice spojující periferní kraje se zbytkem republiky. Problémem tu není vůle ani objem peněz, ale schopnost státu rychle stavět. Kdybychom skutečně řídili stát jako firmu, najali bychom tým projektových manažerů, kteří budou mít na starosti, aby se stavba infrastruktury zrychlila. Budou to ti nejlepší a nejmotivovanější lidé na trhu práce a dostanou dost peněz − ale jenom, pokud se jim podaří problém vyřešit. Každý měsíc prezentují vládě a monitorují plnění úkolů, vysvětlují překážky a na místě získávají rozhodnutí ministrů a vlády pro jejich překonání. Mohl by to být pilot možné podoby fungování státní správy.

Druhý bod je vzdělávání: nešetřit na selektivní podpoře žáků v daných regionech − potřebujeme školní psychology, zdroje pro doučování (ať už přes nevládky, nebo přímo ve škole), novou formu sociální práce se žáky a jejich rodinami, která se soustředí na vzdělání. Potřebujeme přilákat ty nejlepší učitele a ředitele a těm slabším pomoct.

Třetí je pomoc tady a teď: potřebujeme víc sociálních pracovníků, vzít nejpostiženější regiony pro pilot "housing first" přístupu a pro testování dalších inovativních forem sociální podpory. V době krize bychom to teď možná mohli zkusit s nějakou formou základního příjmu nebo negativní daně. Mnoha lidem by to změnilo život, pomohlo by to nastartovat ekonomiku v krizi poptávky a možná bychom mohli najít řešení, které budeme chtít použít i v budoucnu a všude.

Čtvrtým bodem jsou investice do dlouhodobého rozvoje: pořádný fond na rozvoj regionální infrastruktury, boj se suchem a další investice do životního prostředí, rozvoj brownfieldů, čehokoliv, co má slušnou přidanou hodnotu. Sídlo nějaké nové významné instituce. A peníze na "prestižní" stavby: pořádné mezinárodní architektonické soutěže na nové radnice, školy, galerie, divadla. Lidé musí mít pocit, že se něco děje a že mají budoucnost.

Kde na to vzít?

Zdroje jsou: zrušení zbytečných daňových výjimek. Snížení zdanění práce a zvýšení téměř neexistujících majetkových daní. Jak píše Daniel Prokop ve své knize Slepé skvrny: zdroje jsou, a to přinejmenším v nesmyslných daňových výjimkách. Celkem 17 miliard ročně můžeme získat prostým zrušením nově zavedených slev na jízdném pro studenty a důchodce (6 mld. Kč ročně), slevy na manželku a slevy ze zaplacených úroků hypotéky (dohromady 7 mld. Kč ročně) a na státní podpoře stavebního spoření (4 mld. Kč ročně). Dalších 19 mld. Kč dáváme ročně na podporu třetího pilíře důchodové reformy, jehož efektivita je problematická, zahrnuje relativně vysoké bankovní poplatky a představuje transfer vyšší střední třídě.

Je to o prioritách. Můžeme mít vyrovnané státní rozpočty, a přitom investovat do restartu Česka, nebo můžeme dál dávat desítky miliard ročně na neefektivní daňové výjimky, které podporují ty movitější z nás − a to ještě tak, že smysluplně nepomůžou nikomu.

Existují i další zdroje. Například zdanění nemovitostí, které v ČR téměř neexistuje. Zdanění práce je u nás v rámci EU nadprůměrné a mimo jiné vede k tomu, že jsme formálně jeden z nejpodnikavějších národů na světě. Bohužel ale jenom formálně: stovky tisíc lidí se totiž jenom tváří jako podnikatelé v rámci tzv. švarcsystému, aby se vysokému zdanění práce vyhnuli. Náš daňový systém tak škrtí ekonomickou aktivitu a prohlubuje příjmové nerovnosti.

Daň z nemovitostí by proti tomu ekonomickou aktivitu mohla přímo podpořit. Stačí, když se udělá chytře: ve formě daně z neupravené hodnoty pozemku. Pak je totiž daň nezávislá na konkrétním využití pozemku a tím motivuje k jeho nejefektivnějšímu využití. Pro její zavedení se vyslovili i držitelé Nobelovy ceny za ekonomii z pravé i levé části politického spektra: Milton Friedman i Paul Krugman.

Euro a návrat do středu Evropy.

Jenom pokud se bude dařit Evropě, bude se dařit i nám. Potřebujeme se podílet na proměně Evropské unie: a k tomu potřebujeme euro.Vstup do EU byla naše poslední celonárodní strategie. Dává to smysl: jsme středně velká Evropská země, která která má v globálním měřítku populaci většího čínského města a které se daří jen tehdy, když se daří jejím sousedům, především Německu, Rakousku a celé Evropské unii.

Naše celonárodní strategie musí vycházet ze vztahu k EU: jedině pokud se bude dařit Evropě, bude se dařit i nám. Potřebujeme českou vizi proměny unie a potřebujeme ji začít prosazovat. To musí tvořit rámec celého restartu Česka. Jinak nemůže dlouhodobě uspět. Bez eura takovou vizi budeme prosazovat těžko. Z lavičky náhradníků se fotbalový zápas otáčí dost složitě. Ale hlavně − jak píše Jan Štětka v HN − rozhodnutí přijmout euro by nám teď přineslo skvělou vyjednávací pozici a pro naši vizi proměny EU by znamenalo obrovský impuls.

Krize spojená s covidem-19 změní svět. Vstupujeme do ní se slušnou pozicí: s prostorem pro "přirozenou" konvergenci k bohatším sousedům a s jedním z nejnižších zadlužení na světě. Začali jsme obstojně: co se týče zdravotnické reakce na pandemii, patříme zatím mezi ty nejlepší. Stejně jako během všech krizí, i tahle bude mít svoje vítěze a poražené. Máme na to patřit mezi ty úspěšné: ale bez pořádného plánu na restart Česka se to nestane.