V druhém březnovém týdnu se datový analytik Tomáš Kapler dozvěděl ze zpráv, že je v italských nemocnicích kritický nedostatek plicních ventilátorů. V té době už v Itálii zuřila koronavirová nákaza a na komplikace spojené s ní tu umíralo více než tisíc lidí denně. Kaplera zaujal problém chybějící lékařské techniky, začal si hledat další informace a narazil zhruba na deset let starý výzkum amerického MIT, který se zabýval vývojem nouzových ventilátorů. "Napadlo mě, jestli by nešlo takové ventilátory udělat v Česku" říká Kapler. "Bylo jasné, že kdyby se ta nemoc rozjela jako v Itálii, tak jich je tady nejpozději v půlce dubna kritický nedostatek." V té chvíli vznikala iniciativa Covid19CZ, v níž nabídli pomoc státu v boji s koronavirem lidé z technologického světa. Dvaačtyřicetiletý Kapler zná část jejích zakladatelů a byl také na úvodní schůzce. Přednesl návrh, že jedna z věcí, kterou by mohla iniciativa zaštiťovat, by byl právě vývoj nouzového plicního ventilátoru pro pacienty s covid-19. Ostatní souhlasili.

Přes prostředníky se Kapler spojil s profesorem Karlem Roubíkem z Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT, zřejmě největším tuzemským odborníkem na plicní ventilátory. "Druhý den mi zavolal, že do toho půjde," vzpomíná Kapler. V té době už však věděl, že nápad z americké univerzity nepůjde použít − šlo jen o provizorní přístroje, které byly určeny k tomu, aby za nemocné dýchaly maximálně hodinu či dvě, jinak by jim poškodily plíce. "Pacienti s koronavirem přitom bývají na plicních ventilátorech napojeni většinou řadu dní," vysvětluje Kapler.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Zatímco Roubík kolem sebe shromáždil vědce, kteří pracovali na vývoji projektu, Kapler začal shánět firmy a experty, kteří by přístroj a jeho součástky dali podle plánů Roubíkova týmu dohromady. Hned na začátku se dohodli, že přístroj bude co nejjednodušší, aby se dal sestavit jako lego ze součástek, které jsou běžně na trhu, jen se případně mírně uzpůsobí. Jako metu si vytyčili pět set přístrojů pro tuzemské nemocnice. Kapler řešil také problém, jak by se daly ventilátory použít, přestože nebudou mít potřebné certifikace. Pokud někdo na ně napojený zemře, lékařům by mohla hrozit žaloba pozůstalých, že použili neschválené přístroje. Běžně totiž vývoj podobného medicínského zařízení trvá několik let a prochází přísnými testy, které trvají řadu měsíců. "Musel jsem si sehnat kontakt na krizový štáb a vládu a získat výjimku, že se ten plicní ventilátor dá používat," popisuje Kapler.

Situace byla výjimečná i tím, že kvůli nutné karanténě všichni pracovali na dálku, většinou z domova − scházeli se pouze každé odpoledne ve virtuální místnosti na internetu. První prototyp byl hotový během pouhých tří týdnů a po dalších třech týdnech přístroj úspěšně zvládl testy Energetického zkušebního ústavu. To znamená, že může začít jeho sériová výroba. Ne všichni zúčastnění přitom na počátku věřili, že se projekt podaří v tak krátkém čase dotáhnout. "Zpočátku jsem pochyboval, ale když jsem viděl nasazení lidí, kteří na projektu dělají, tak jsem začal věřit, že to dáme," říká Tomáš Halva ze společnosti Beckoff Automative, která pro ventilátor vyvinula řídicí jednotku. "Bylo skvělé, že tam byli lidé jako Tomáš Kapler, který dokázal ten tým vést, ne jen shluk vědců, kteří management neumí," dodává lékařka Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem Lenka Horáková.

Tiché nebe nad hlavou

Třetí březnový pátek Miloslav Chlan na zahradě v Horažďovicích pozoroval nebe. Za celý den viděl jen jediné letadlo lucemburského dopravce Cargolux, směřující do Turecka. "Přišlo mi smutné to tiché nebe nad námi," říká pětačtyřicetiletý strojvůdce, jehož velkou vášní jsou letadla. Sám má malý ultralight. "Tak jsem si říkal, že když my, amatérští piloti, nemůžeme lítat za úplatu, tak přece můžeme lítat zadarmo a také pomáhat," napadlo ho. Ještě ten den poslal do facebookové skupiny příznivců ultralightů příspěvek, který začal slovy: "Hele, srdcaři, jste samá prdel…" a svůj nápad v něm popsal. Na status okamžitě zareagovaly desítky lidí a do druhého dne vznikl web Pilotilidem.cz. Zapojení piloti hledali, kde by mohli nejlépe pomoci, a brzy je zaujal projekt pražského ČVUT, které začalo vyrábět ochranné masky pro zdravotníky. Nabídli škole své služby a speciální Covmasky vyvinuté tamějšími vědci začali rozvážet do nemocnic po celé republice. Zatím absolvovali přes 80 letů a převezli tři tuny materiálu. Zpočátku pracovali jen pro ČVUT, dnes už létají i pro další iniciativy, které pomáhají.

V úzkém jádru, které vše organizuje, je celkem dvanáct lidí. "Osobně jsme se nikdy neviděli, každý večer v devět se scházíme na Skypu," popisuje fungování za nezvyklého stavu Chlan. Do projektu se přihlásilo na 500 pilotů, zatím z nich ale letěla jen menší část. Ačkoli celou akci inicioval, Chlan zatím ještě ani jednou neletěl. Je totiž mimo obvyklé koridory, kterými pomoc směřuje. "Piloty vybíráme podle toho, odkud a kam se letí, aby to ten člověk měl co nejblíž k domovskému letišti. Je nesmysl, aby se zásilkou masek z Prahy do Ostravy letěl pilot z Brna," vysvětluje Ondřej Daňa, který pomáhá s logistikou a je mluvčím projektu. Pro Chlana ale to, že sám zatím s pomocí neletěl, není důležité: "Hlavní je, že celkově pomáháme."

Piloti veškeré náklady hradí sami. Jen benzin na hodinu letu stojí až 500 korun, někteří platí i pronájem letadla, protože vlastní nemají. Nemalé sumy také stojí přistávací či odbavovací poplatky − třeba na brněnském letišti jsou kolem dvou tisíc za prázdné letadlo. "Všichni nám ale vycházejí obrovsky vstříc," upozorňuje Chlan, "od Řízení letového provozu až po jednotlivá letiště, která jsme přesvědčili, že když piloti pro charitu létají za své, tak nám poplatky odpouštějí."

Továrna Brno

O pět let zpátky v čase se počátkem března vrátila Zuzana Lenhartová z Brna. Dvaatřicetiletá doktorandka Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se v létě 2015 při uprchlické krizi rozhodla pomoci lidem prchajícím z válečných zón. Nejdříve požádala známé, aby jí poskytli hygienické potřeby, které by sbalila do batohu a rozdala je uprchlíkům v Maďarsku. Její akce přerostla v pomoc, do které se zapojily tisíce lidí, a z malé iniciativy nakonec vznikl spolek Pomáháme lidem na útěku, který funguje dodnes.

Když začal v březnu nouzový stav v Česku a ukázal se obrovský nedostatek ochranných prostředků, byla zrovna doma na mateřské s devítiměsíční dcerou. Navíc nepříliš pohyblivá po úrazu nohy. Rozhodla se proto oprášit staré kontakty. Kolem Lenhartové pak vznikla řada aktivit, které koordinuje. Nejznámější je asi skupina Šijeme roušky, do níž se zapojilo několik set lidí. "To know-how, které měla z té akce před pěti lety, se použilo úplně skvěle. Díky ní ta pomoc byla mnohem efektivnější a zapojilo se i mnohem víc lidí," říká její spolupracovnice, překladatelka a učitelka Barbora Antonová.

Nejznámější dílnu v divadle Husa na provázku sice Lenhartová nezakládala, ale inspirovala mnoho dalších. Kromě sedmi větších šicích dílen vzniklo v Brně a okolí na 400 domácích dílen. "Vytvořili jsme distribuční síť, sháněli materiál a roušky rozváželi lidem," popisuje Lenhartová. Při současných aktivitách se jí hodily také kontakty z univerzity, kde je členkou akademického senátu. Zprostředkovala například zapojení studentů psychologie, aby pomáhali na krizových linkách. Do distribuce roušek − ale i rozvážení jídla a další pomoci − zapojila místní cyklisty. "Zřídili jsme speciální linky pro seniory, kde si mohli objednat roušku, a druhý den jim ji donesli do schránky," popisuje.

Dobrovolníci, které koordinuje, dodali zdravotníkům či domům sociálních služeb v Brně už přes dvacet tisíc ručně vyrobených roušek. Protože se ale ve velkém rozjela výroba nanoroušek a ty klasické už nejsou tolik potřeba, šijí nyní návleky na boty a čepice, které chybí v domovech pro seniory či hospicech. Důvod, proč začala pomáhat, popisuje Zuzana Lenhartová jednoduše: "Protože jsem věděla, že je to potřeba, a nikdo jiný to nedělal, stejně jako s uprchlíky."

Jen jsem šel kolem

Když Západočeská univerzita v Plzni druhou březnovou středu jako ostatní školy ukončila výuku, přemýšlel Jindřich Křivka, jak by se zapojil do boje s koronavirem. Hned ten den začal přemýšlet o maskách, jež by se daly vyrobit na 3D tiskárnách. "Udělat design a vyrobit masku nebyl problém, ale narazil jsem na to, že není filtrační materiál," říká třiatřicetiletý Křivka, který se na elektrotechnické fakultě věnuje vývoji elektronických systémů. Hned druhý den se proto vrhl do shánění vhodného materiálu, který by mohl posloužit jako filtr pro masky, které chtěli na fakultě vyrábět pro hasiče nebo policisty. Získal několik rolí filtračních nanosítí do oken, jejichž výrobce deklaroval stoprocentní účinnost pro částice vetší než 5 µm. "Jenže jsme zjistili, že ty sítě vykazovaly strukturální chyby. Byly tam mezery až 250 µm, tak jsme to v pondělí 16. března skrečovali," říká Křivka.

Vzápětí dostal nápad, že vyrobí přístroj, jenž by testoval průdušnost látek a zjišťoval, zda by se hodily na výrobu roušek a filtračních vložek pro masky. "Na katedře máme velmi kvalitní mikroskop, kterým opticky zkoumáme struktury. Neměli jsme ale žádný přístroj, který by byl schopen říct, jak se přes materiál dá dýchat," popisuje. I tento přístroj s kolegy velmi rychle sestrojil, přičemž využil také svoji disertační práci. "Na první dobrou to fungovalo. Když jsme ho porovnali s profesionálními testery, dosahoval srovnatelných výsledků," pochvaluje si.

Mezitím si Křivky všimla iniciativa Covid19CZ, která zaznamenala na stránkách fakulty jeho práci na 3D maskách. A nabídla mu přístup do uzavřené skupiny odborníků z celé republiky, kteří se věnovali vývoji v mnoha oblastech souvisejících s pandemií, například chytré karanténě, aplikaci e-rouška či vývoji plicního ventilátoru CoroVent. Poté co Křivka skončil práci na svém testeru, zařadil se mezi vývojáře spolupracující s iniciativou a po několika dnech zabrousil do virtuální místnosti týmu, který se zabýval plicním ventilátorem. Shodou okolností zrovna ve chvíli, kdy řešili problém tlakových čidel, jimiž se Křivka zabýval. Ve skupině už zůstal a stal se jedním z nejdůležitějších členů týmu. Podílel se na vývoji senzorického modulu, který měří objemy vdechovaného a vydechovaného vzduchu pacienta. Účastnil se také tvorby 3D vizualizace CoroVentu a přípravy dokumentace. "Jen jsem šel kolem," komentuje zařazení do týmu tvůrců ventilátoru.

Rodina prý sice zpočátku nesla těžce, že pracoval 18 i více hodin denně a neměl čas se jí věnovat. "Dokonce jsem kvůli CoroVentu téměř promeškal sedmé narozeniny své dcery. Postupně si ale manželce začaly kamarádky stěžovat, jak to mají těžké s chlapy, co jsou furt doma, tak je v pohodě. Ví navíc, že dělám něco užitečného pro ostatní," říká Křivka. Už má také jasný plán, na čem po dokončení CoroVentu bude pracovat − pokusí se zdokonalit tester, který před měsícem vyrobil. "S Technickou univerzitou v Liberci bych rád spolupracoval na precizaci zařízení do stroje průmyslových parametrů s několika unikátními vlastnostmi."

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+
Newsletter

Sedmička HN

Život se vrací do normálu a my vám chceme pomoct, aby to byl návrat co nejpříjemnější. Proto tu je newsletter Sedmička HN. Sedm zajímavých tipů pro čtení a několik nápadů pro volný čas, každý pracovní den v sedm ráno přímo do vaší mailové schránky!

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem příjmu newsletteru. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru