Čech se s Čechem domluví, raději se uzavřeme před světem, vtloukají nám politici do hlavy v časech koronaviru

Právě takovou představu ale vrcholoví politici lidem vtloukají do hlavy. Neustále opakovali, že Itálie kolabuje nebo že Evropská unie selhala a nedostáváme od ní žádnou pomoc. A ve výčtu nepravd, které se českou veřejností šíří, bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Že je reakce EU na krizi pomalá a byrokratická, si dovoluje tvrdit vláda, která neustále přepisuje programy na podporu živnostníků, až se v nich nevyznají nejspíš ani její vlastní členové. A která dlouho tvrdila, že lékaři nebo personál v domovech důchodců mají ochranných pomůcek víc než dost. Když se jí Evropská komise v lednu a opět na začátku února zeptala, jestli je tomu skutečně tak a jestli není potřeba více zásob, odbyla tento dotaz s tím, že nic nepotřebuje. Realitu známe.

Jistě, koronavirová čísla jsou v Česku, v porovnání s většinou ostatních zemí, velmi příznivá. Ale bavme se o tom, co přijde, až bude pandemie za námi. Z hlediska snahy zachovat ekonomiku při životě zatím vláda působí zmatečně a málo razantně. Rozhodně dělá pro podporu živnostníků a malých firem méně než většina ostatních zemí EU. Vláda, a s ní také prezident, jako by si neuvědomovali, co je pro Česko dlouhodobě klíčové: udržení pokud možno bezproblémového fungování Evropské unie a jejího jednotného trhu, který českým firmám umožňuje dodávat jejich produkty v rámci EU kamkoliv. Bez EU se nám nastartování ekonomiky po odeznění koronaviru nemůže povést. Pokud české firmy závislé na vývozu nebudou mít své výrobky kam vozit, Česko neskutečně zchudne.

Rozvrat EU a jejího jednotného trhu je samozřejmě katastrofický scénář, nikoliv ta nejpravděpodobnější varianta. Ale hrozba, že spolupráce států v rámci EU bude drhnout a bude ještě obtížnější než před koronavirem, je naopak docela reálná. Povinností českých politiků by mělo být dělat všechno pro to, abychom se tomu vyhnuli. Což nedělají. "Jako Česko se musíme bránit proti snahám segmentovat evropský trh a vracet se zpátky do éry nacionalismu," řekl HN v rozhovoru z minulého týdne ekonom Světové banky Ondřej Schneider. Upozorňuje, že tyto snahy jsou nyní stále silnější.

Největší chucpe, jaké znáte

V Česku je ale nacionalistická rétorika nejsilnější za mnoho let. Může vést až k šílenému nápadu, s nímž podle informací HN přímo z vlády přišlo ministerstvo zemědělství, které navrhovalo zákaz vývozu potravin z Česka. To by byl opravdu "skvělý" krok v zemi, která není soběstačná v produkci základních potravin a je závislá na vývozu prakticky všeho možného. Kdyby podobné zákazy začaly přijímat i jiné země, je s českou prosperitou konec. Plán naštěstí přes ostatní resorty neprošel.

Dokola opakovaná hesla o tom, že vše zvládáme nejlépe a zbytek světa by nám mohl závidět, mohou působit nevinně, prostě jen jako marketingové nálepky, kterými premiéra zásobují jeho poradci. Ale když budou znít dost dlouho, může v lidech zakořenit pocit, že nejlépe by nám bylo o samotě − bez zahraničních pendlerů i stálých pracovníků, s dobře hlídanými hranicemi. Značná část populace má tento pocit už nyní, jak ukázal průzkum ústavu STEM. Mnozí jsou přesvědčeni, že Češi se mezi sebou vždy domluví, a proto je nutné se pokud možno obejít úplně bez cizinců a cizích vlivů.

Politici dělají vše pro to, aby už tak vysoká míra českého euroskepticismu ještě vzrostla. Vítají letadla s koupenými rouškami z Číny, ale zamlčují, že vzájemná pomoc, kterou si poskytují státy EU, je mnohem větší než ta čínská. Premiér Andrej Babiš tvrdí, že z evropského rozpočtu Česko nedostalo na zvládnutí koronaviru žádné peníze navíc, i když to vůbec není pravda a jde o pomoc v rozsahu mnoha miliard korun.

Jistěže onen "Brusel", tedy instituce EU či zástupci členských států společně jednající o reakci na pandemii, leccos udělal pomalu a pozdě. Podstatné ale je, že v tom klíčovém neměl, a stále nemá, dost pravomocí − zdravotnictví nebo třeba uzavírání firem a obchodů a nařizování omezení vycházení si každá země EU řídí podle svého. Unie do toho nemá co mluvit, nemá k tomu oprávnění. Členské státy jí ho nedaly. Největší chucpe tedy je, když unii za nedostatečnou reakci kritizují ti politici, kteří EU žádné další pravomoci předávat nechtějí − to, že tím vlastně kritizují sami sebe, jim očividně uniká.

EU je v této hluboké krizi vnímána jako někdo, kdo je vlastně irelevantní. Zpočátku tomu tak skutečně bylo − nevyhnutelně, protože unie, jak řečeno, ani víc dělat nemohla. Nyní už to neplatí, státy si vzájemně poskytují významnou pomoc, všechny možné finance, které měly v různých rozpočtových kapitolách k dispozici, nasadily i evropské instituce. Na veřejnost ale o tom všem pronikne jen máloco. V médiích dominují politici vítající draze zaplacené čínské roušky.

Jestli nyní nějaká společná evropská instituce funguje skutečně dobře, je to Evropská centrální banka. A to proto, že je federální institucí − má výlučné pravomoci konat. Přišla s razantními opatřeními, která, aspoň pro tuto chvíli, vyloučila pochybnosti o finanční kondici států s eurem. Kdyby měla analogické pravomoci i Evropská komise, byla by to ona, kdo by nařídil omezení vycházení nebo zavření obchodů a škol. A následně jejich otevření. To by teprve bylo povyku, jak nám Brusel diktuje!

Kdo se chce bavit, musí uklízet

Takové pravomoci členské státy na EU samozřejmě nepřenesou a nejspíš by to ani nebylo optimální řešení. V minulosti ale často docházelo k tomu, že se členské země unie rozhodly vzájemnou integraci prohloubit právě v reakci na nějakou hlubokou krizi. Jako třeba po nedávné migrační krizi, kdy se domluvily na posílení společné ochrany vnějších hranic. Nyní se ale dá jen těžko očekávat, že nastane něco podobného. Hrozí spíše to, že brutální hospodářský propad, který takřka jistě nastane, využijí populisté všech možných odstínů, kteří budou tvrdit: bylo by nám lépe, kdybychom žili sami, mezinárodní spolupráce prospívá jen elitám, nikoliv obyčejným lidem.

Počátek těžkých časů volného obchodu či mezinárodních institucí a vzájemné kooperace nastal už dlouho před koronavirem. Jejich ilustrací může být fakt, že se do obchodní války dostaly Spojené státy a EU, čili ti vůbec nejbližší partneři, jaké na velké světové scéně najdeme. V posledních letech zažívá renesanci stát − instituce, jíž mnozí intelektuálové dlouho prorokovali zánik, protože věřili v nadnárodní integraci, u které si zase jiní přáli její co možná největší zmenšení, aby nestála v cestě volnému trhu. V době koronaviru se s novou silou ukazuje, jak je stát nezbytný.

Otázkou přitom není, jestli stát ano, či ne, ale jak spolu budou státy vycházet. "Podobně jako velká hospodářská krize nepřinutila státy blíže spolupracovat, ale ještě více uspíšila jejich uzavírání se do sebe, může i dnešní krize dále zrychlit rozplétání existujících sítí globálního světa a oživování starých národních hesel i animozit," napsal v HN historik Rudolf Kučera z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR. Když čteme prohlášení italských či českých populistů, není těžké si domyslet, proč ono uzavírání se do sebe a oživování animozit hrozí.

V českém přístupu k EU tak může ještě ostřeji než dosud vyniknout jeho jednostrannost společná jak populistům, tak tradičním politikům: chceme využívat veškeré výhody, které integrace přináší, ale nejsme ochotni snášet jakékoliv nevýhody, jakkoliv se podílet na společných nákladech. Chci-li si do místního tenisového klubu chodit zahrát, musím po zápase zamést kurt. Aby někdo jen hrál a pak z kurtu odešel bez úklidu, to prostě nejde. Češi se ale v EU chtějí chovat přesně takhle. A ještě je pobuřuje, když to ostatním členům vadí. Krystalicky čistou ukázkou tohoto přístupu je způsob, jakým premiér Babiš vyjednává o podobě nového společného evropského rozpočtu. Prohlašuje, že ho vůbec nezajímá, že Česko oproti minulosti zbohatlo, takže by podle pravidel mělo mít nárok na menší objem dotací. Prostě chce peněz dostávat stále stejně. Tečka.

Česko by jako středně velká země uprostřed Evropy, naprosto závislá na obchodu se zbytkem unie, mělo patřit ke státům, které budou pro udržení spolupráce a dobrých vztahů v rámci EU dělat co možná nejvíc. To není volání po nějakém evropském superstátu − superstát je chiméra, kterou dlouhé roky straší euroskeptici. Superstát, tedy jinými slovy evropskou federaci, v Evropě nikdo relevantní neprosazuje. V EU se nyní hraje o něco úplně jiného − o to, jestli unie zůstane celkem, v rámci něhož jsou členské státy schopné, byť po zdlouhavém vyjednávání a kompromisech, dosahovat výsledků přijatelných pro všechny. Alternativou je, že se EU změní v kolbiště, kde se členské státy budou jen donekonečna hádat a nebudou schopné se na ničem podstatném domluvit, mimo jiné právě proto, že nebudou ochotné si vzájemně ustoupit a vyjít vstříc. Čeští politici svou vyhrocenou rétorikou v časech koronaviru napomáhají uskutečnění této pro Česko krajně nevýhodné varianty.