Mluvčí, který mluvil příliš mnoho. A není z Hradu

Předloni byl děkan z nového mluvčího nadšený. Básník Kukal měl renomé vtipného glosátora z Twitteru, který přitáhl pozornost k internetovým účtům ministerstva kultury. Byla a je to zasloužená pověst, protože od té doby, co z ministerstva odešel, se on-line komunikace tohoto resortu propadla zpátky do úřednické šedi. Už tehdy se ale objevovaly výhrady, že břitké tweety se skrytými politickými narážkami jsou někdy za hranou toho, kde by se státní instituce měla při veřejné komunikaci pohybovat.

Filozofickou fakultu ale tento styl oslnil. Děkan Michal Pullmann tehdy doslova prohlásil: "Jeho (Kukalovy) proslulé tweety ztělesňují přesně to, co se snažíme předávat našim studentům i širší veřejnosti: kulturní rozhled, pronikavé myšlení, jazykový um a schopnost nalézat nečekané spojitosti."

S jistou nadsázkou můžeme říct, že jazykový um a schopnost nečekaných spojitostí se po dvou letech ukázaly být fakultě spíše na obtíž. A tak teď od toho samého děkana čteme, že "bezprostředním důvodem odchodu pana Kukala jsou některá jeho vyjádření v diskusích na sociálních sítích vůči členkám akademické obce, která jsme vyhodnotili jako nepřijatelná".

Mluvčí totiž na svém soukromém profilu na Facebooku zveřejnil svůj novinový článek, ve kterém ženy s rouškami připodobnil k tajemné kráse perských princezen. Strhla se kolem toho diskuse, v níž se jedna část debatujících vymezila proti údajně sexistickému posuzování ženské krásy ve spojitosti s ochrannými pomůckami. Přátelé Petra Kukala ho naopak hájili, že to není žádné pomlaskávání, ale básnická obraznost, která má svůj kontext.

Jedna ze studentek se nakonec obrátila až na Akademický senát, protože se jí nezdálo, že by vystupování a vyjadřování Petra Kukala byly v souladu s etickými pravidly Univerzity Karlovy. Ta nabádají všechny členy akademické obce i další zaměstnance, aby kritiku a alternativní názory uplatňovali korektně, nepoškozovali dobré jméno univerzity, respektovali rovné příležitosti a nikoho nediskriminovali.

"Jsi děvčátko mladší než oba moji synové," reagoval Kukal na kritiku jedné ze studentek a dodal: "Doporučení, abych si řeči nechal na koledu, bys mi patrně na chodbě školy, která jednou, až ji dokončíš, skutečně bude Tvou alma mater, asi neřekla." Také upozornil, kolik už napsal knih.

Podle fakulty byla podobná vyjádření posledním impulzem, proč se s mluvčím rozloučit. Je to legitimní rozhodnutí − každá instituce má nárok se rozejít s člověkem, jehož veřejná vyjádření nesplňují měřítka zaměstnavatele. Obě strany se zkrátka dohodly, že už se nebudou vzájemně dráždit. Jen to teď vyznívá, že si fakulta vzala příliš velké sousto: chtěla do svých řad nevázaného glosátora, který ji měl zpopularizovat, ale pak na ni byl až moc nevázaný.

Je to věčný souboj, zda a jak moc jde oddělit profesionální působení od osobního profilu, což u nás vidíme krystalicky třeba na příkladu Jiřího Ovčáčka. Zkrotit ego je při správě sociálních sítí největší výzva, se kterou zápasí i těžké váhy světové politiky. Vždyť na světě najdeme vlády a úřady, které se o rozhodnutích a dalších plánech dozvídají až z profilů svých vlastních šéfů. Jednu dobu se o švédském ministerstvu zahraničí říkalo, že diplomati sledují twitterový účet tehdejšího ministra Carla Bildta, aby věděli, jaké mají pokyny. Je to sice pokrokové pojetí manažerského řízení, ale také to lezlo na nervy.

Mnoho firem stále nemá žádná pravidla, jak se mají jejich zaměstnanci na internetu chovat ve spojení se jménem společnosti. Překvapivě žádné regule nenajdeme ani v mnoha odděleních komunikace. Firemní hodnoty, tón sdělení nebo limity pro diskutovaná témata vznikají za pochodu a ve víře, že nenastane žádný problém. Platí tu ale zásada, že kdo je připraven, není překvapen. Neznamená to držet se v bezpečí úředních formulací, jen vyladit styl.